Blíží se 17. listopad. Ten den se v Praze už tradičně konají dvě slavnosti spojené s karnevalem: satirický průvod Sametové posvícení, jehož účastníci prostřednictvím masek subverzivně glosují nejrůznější společenské a politické nešvary, a Korzo Národní, které je všechno možné, jen ne podvratné. Organizátoři druhé akce se snaží v účastnících vyvolat pocity jednoty a blízkosti, jaké zažívali protestující před pětatřiceti lety. Spíše než karnevalového smíchu využívají historického patosu.

Korzo Národní již několik let začíná brun­chem u dlouhého prostřeného stolu. Poté, co se návštěvník posilní a proplete mezi cirkusáky na chůdách a ve stejnokrojích Veřejné bezpečnosti, může si zajít posedět do obýváku Václava Havla a poslechnout si, jak známé osobnosti čtou kanonizovaná moudra ze státníkova díla. Nejslavnějšího sametového revolucionáře ale můžete potkat i fyzicky: na minulých ročnících byl ztělesněn herečkou s nalepeným knírkem – ráčkování ani zdvižené prsty do tvaru „vé“ samozřejmě nemohly chybět. Návrat do revolučních dní pravidelně vrcholí hromadným zpěvem Modlitby pro Martu (avšak bez Marty, protože Kubišová se podobným připomínkovým událostem vyhýbá). Hymna sametové revoluce v sugestivní atmosféře chladného večera dostává účastníky se svíčkami v ruce do těsné blízkosti historického okamžiku. A patos dosahuje hranice únosnosti.

Ne, že by se s jinými státními svátky nepojily přepjaté emoce, ale 17. listopad všechny ostatní převyšuje teatralitou i bezuzdností v užívání metafor. A kde jsou metafory a patos, tam nemůže scházet ekonom Tomáš Sedláček. V mi­­nulosti tak třeba vyzýval přítomné, aby kritiky liberální společnosti „kropili pravdou a láskou“, a demokracii přirovnal k autu, které samo nezaparkuje. Šlo pochopitelně o zdůraznění všeobecně přijímaného názoru, že demokracie se neobejde bez naší péče. A ejhle – v roce 2024 už máme auta, která zaparkují i bez řidiče…

„Jsem sice starý, ale ještě si z dětství pamatuji, jak vypadají hračky. Tohle jsou hračky pěkně na pi*u, to ať si strčí do pr*ele,“ píše na twit­teru uživatel Boomer Alien. Reaguje na tweet, v němž jistá žena nabízí k prodeji obdivuhodnou sbírku: „Prodám hračky. VŠE PEČLIVĚ DESINFIKOVÁNO!“ Podle pravopisu posledního slova by se mohlo zdát, že se dáma v důchodovém věku zbavuje antikvárních hraček pro děti, ve skutečnosti se však jedná o početnou sadu erotických pomůcek – vibrátorů, dild, řemínků, šimrátek, bičíků a dalších udělátek. Fotku, která inzerát doprovází, si budu pamatovat jako nejbarevnější obraz letošního babího léta.

Sociální sítě jsou místem ostrých střetů, tohle je ale přesně ten typ příspěvku, který dává na nesmiřitelnost internetových diskusí alespoň dočasně zapomenout. A to navzdory tomu, že i zde se v komentářích projevuje různost názorů i naturelů diskutujících. Když například uživatelce reagující úsečným „fuj“ někdo připomene, že je přece „vše pečlivě desinfikováno“, hned se objeví povzdech: „Kdo by to teď chtěl?“ O slovo se hlásí i staří známí, sexismus a šovinismus: „Někdo si našel konečně šikovnýho chlapa, nebo se dala přešít?“; pár uživatelům zase fotografie připomněla složení české vlády či slovenského parlamentu (určitě ne svou barevností). Většina komentářů má ale pozitivní vyznění: oceňují početnost a rozmanitost sbírky, žasnou nad jednotlivými tvary (největší úspěch má rameno chobotnice, dildo ve tvaru Eiffelovky nebo „dickosaurus“) a chválí očividný instalační talent inzerentky.

Známé pořekadlo tvrdí, že ten, kdo si hraje, nezlobí, ale mělo by to být naopak. Hravost – opravdová, aktivní hravost, nikoli jen konzumace zábavy v duchu úsloví „chléb a hry“ – má silný podvratný potenciál. Když si prohlížím sbírku erotických hraček, nemyslím na příběh velkého zklamání ani si nepředstavuju, že se někdo umasturboval k smrti, ale vidím výzvu k aktivnímu životu. Hrát si znamená zlobit a platí to i pro sociální sítě. Trolení trollů koneckonců není trolling.

Pajdám ze zastávky Jihlava­-město k jednomu z festivalových kin a vinou zpoždění vlaku i zranění, jež jsem si přivodil při houbaření, přicházím na dopolední projekci asi dvě minuty po začátku. Uvaděč mě zadrží s tím, že už bohužel běží úvodní spoty. Mám prý počkat, až skončí, abych nerušil publikum, které zvládlo dorazit včas. Chvíli žasnu nad svéráznou formou cinefilie, která činí kinosál posvátným i během promítání reklam, ale brzy už vše přehluší dojmy z found footage díla Fi­dai Film, které podmanivě i znepokojivě zachází se záběry, jež si přivlastnila izraelská armáda během své invaze do Libanonu v roce 1982.

O pár hodin později už usedám do sálu včas a v klidu kontempluji nad informačními slidy na plátně. Hned dva se týkají toho, jak bychom se na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava měli chovat: „Buďte k sobě ohleduplní. Pociťujete nemoc? Zvažte prosím další účast na festivalu…“ Chápu důraz na bezpečné prostředí, ale připadám si trochu jako školák v čekárně u lékaře. Hlavou se mi přitom honí vzpomínky na první projekci, kterou jsem tu letos navštívil.

Španělský režisér Albert Serra se během úvodu ke svému dokumentu Osamocená odpoledne opakovaně ohradil vůči varováním před drastičností některých záběrů ze strany ředitele festivalu Marka Hovorky. Dvouhodinový snímek z prostředí koridy, jenž se takřka celou dobu koncentruje na střet toreadora s býkem, přitom skutečně zneklidňuje svými obrazy i radikální formou, soustředěnou čistě na zachycení tohoto brutálního, barbarského tradičního aktu. Zároveň však divákům nepodstrkuje žádný z nabízejících se přívlastků. Serra ostatně poznamenal, že jediným důvodem, proč sáhl po dokumentu, byla nemožnost natočit danou látku jako hrané dílo. A jeho snímek jasně ukazuje, proč to nešlo. I když jsem film sledoval v safe prostředí, občas jsem se bezpečně necítil. To se zkrátka při střetu s uměním stává.