Na programu 8. ročníku festivalu francouzského filmu proběhla rovněž distribuční předpremiéra debutu mladého režiséra Davida Lanzmanna s názvem Doo Woop. Snímek vypráví příběh Ziggyho, typického pařížského floutka v kloboučku a s cigárem přilepeným v koutku úst, který jako každé ráno hned po probuzení vyráží do nedalekého bistra. Sní o tom, že bude producentem a manažerem funkové kapely, jež bude jednou hrát v pařížské Olympii. Avšak žije ze dne na den a nechává se unášet svými sladkými iluzemi až do chvíle, kdy ho k zemi přitlačí tíže reality... Byl to jeden z mála filmů letošního programu, který se alespoň trochu vymykal.
Francouzský systém podpory kinematografie je známý svou vstřícností k debutujícím režisérům. Byl to i váš případ?
Je pravda, že ve Francii se natáčí hodně filmů, ale v současnosti se situace změnila. Ještě před několika lety se televizní kanál CANAL+ podílel na téměř všech debutech. To už neplatí, a tedy vstřícnost, o níž hovoříte, dnes jen těžko najdete. Pro mne nebylo vůbec snadné film dokončit.
Jaké byly tedy překážky (ekonomické, umělecké), s nimž jste se musel během natáčení potýkat?
Na ekonomické úrovni patří můj film mezi těch několik málo snímků, které vznikly bez podpory systému. Takže tři měsíce před zahájením natáčení jsem měl nula eur a byl jsem bez producenta. Žádná televizní stanice, žádná stání podpora, žádná pomoc fondu. Nic. Rozhodl jsem se tedy založit vlastní produkční firmu a hledat investora. Film lze tudíž označit za stoprocentně nezávislý, a všichni, kteří do něj vložili své peníze, to udělali ze stejného důvodu: mít možnost podívat se na dobrý film, na nějž budou moci být hrdí. Tento snímek vznikl ze spontánní radosti a nadšení, a nikoliv kvůli miliardám. Samotný rozpočet byl skutečně směšný. Pokud jde o průběh natáčení, nevzpomínám si na žádné obtíže.
Váš film je ve Francii srovnáván s jedním z klíčových děl francouzské nové vlny – filmem Jeana-Luca Godarda U konce s dechem. Připadá vám takové srovnání oprávněné?
Já jsem si to nevymyslel, nedovolil bych si srovnávat Doo Woop a U konce s dechem. Kdyby dosáhl podobného úspěchu, vůbec bych se nezlobil! Myslím, že povaha hlavního hrdiny, auto, které řídí, a pařížské ulice, kde se příběh odehrává, nutí lidi myslet na Godarda. A také motiv svobody je jedním ze styčných bodů. Nicméně si myslím, že ve své podstatě se můj film velmi odlišuje. Možná je dobré poznamenat, že dnes už se netočí mnoho filmů v ulicích s ruční kamerou jako v době nové vlny nebo v případě mého filmu. Odtud možná také pramení to srovnání.
Godard se musel během natáčení vypořádat s řadou i velmi osobních problémů. Byl to také váš případ?
Jak jsem řekl, mé obtíže byly ryze ekonomického rázu, nikoliv umělecké. Byl jsem sám sobě producentem, takže mne nikdo k ničemu nenutil. Ale protože jsem neměl velkého producenta, v mém filmu nehrají velké hvězdy, neměl jsem velkého distributora, bylo velmi obtížné získat peníze. Po dokončení jsem požádal CNC (Centrum pro podporu a rozvoj národní kinematografie – pozn. red.) o podporu na postprodukci a získal jsem ji. Bez toho by se můj film asi nedostal do kin.
Jaké zdroje jste využil, abyste film dokončil?
Lidé, kteří se na něm podíleli, nebyli profesionálové: částečně to byla rodina, přátelé, lidé, jimž se líbil scénář a kteří neměli nic společného s filmem, pouze měli chuť mému projektu pomoci. Nakonec také dva spoluproducenti do něj trochu investovali.
Myslíte si, že současný francouzský film čeká v nejbližší době nějaká výrazná obroda jako v šedesátých letech?
Určitě. Existují jakési tvůrčí rodiny – Kassovitzů, Kounenů, Noeů, jinou skupinu tvoří Desplechinové, Rochantové, Beauvoisové. Ostatně je třeba vytvářet rodiny, aby člověk přežil. Jinou rodinu tvoří herci, producenti a technické profese. Doba je jiná než před čtyřiceti lety a překážky také změnily svou podobu. Výraznou roli hraje televize. Díky novým technologiím je přitom paradoxně mnohem snazší natočit film. Představte si právě Godarda s kamerou, střižnou a technickým zázemím u sebe doma v té době! Rozdíl je také v množství. Ve Francii je týdně vyrobeno deset až patnáct filmů. To už je skutečné průmyslové odvětví. Proto je těžké v takovém systému bojovat. Člověk může odolávat intelektuálně, ale lze se udržet i ekonomicky?
Kam podle vás míří současný francouzský film?
Francie je plná talentovanýh lidí. Problém je, že je třeba odolávat pokušení systému. Možná je řešení následující: každý musí jít za svým cílem a přitom si navzájem pomáhat. Trápí mne ale, že mnoho lidí se zařadí do davu, a to je jejich konec. Pak se řada debutů podobá troskám bez života. Rizika jsou přísně kontrolována a filmy se navzájem podobají: stylem, žánrem, castingem... Bez známých tváří do toho nikdo nechce jít. To je smutné. Je třeba se ohlédnout na úspěšné vzory – Godard, Welles, Cassavetes, Scorsese, Antonioni, Truffaut nebo Lynch – a vzít si z nich příklad. Vybudovali si svůj vlastní svět, a tak se stali těmi, které dnes vynášíme do nebe. A jejich debuty lze jen těžko označit za naformátované výrobky. Je na nich vidět jejich neodokonalost, mají své slabiny a to je součástí jejich kouzla. Neměli peníze a systém za zády. Hledali a byli připraveni na neúspěch.
Z mého pohledu současný francouzský film jen stěží popadá dech. Jedním z důvodů je možná i radikální oddělní teorie od praxe, což nebylo ve Francii příliš zvykem. Jako příklad můžeme vzít právě filmaře nové vlny, kteří vesměs začínali jako filmoví kritici. Svých znalostí pak využili i jako tvůrci. Dnes je autor (i kritik) často velmi izolovaný. V případě tvůrců se vytváří prázdné prostředí v jejich tvorbě. Divák má často pocit, že se dívá na amorfní film bez obsahu.
Mnohé filmy nemají takovou možnost být viděny, jak by si zasloužily. Stále se vracíme ke stejnému poblému. Dech máme, ale je třeba ho nalézt.