Klan létajících dýk
Shi mian mai fu
Režie Zhang Yimou, 2004, 119 min.
Začněme chválou. Čínský režisér Zhang Yimou je malíř plátna. Jeho kaligrafické eseje působí na diváka vizuálním kouzlem tak, že se ocitá v transu. Nevnímá okolí, ba nevnímá ani děj a motivace postav, ale nechává se unášet a ukolébat obrazovou nádherou. Zhang však chce vyprávět příběh, chce nám povídat o postavách a jejich osudech, což má za následek divákovo „procitnutí“. V tomto případě jedná jako psychiatr, který poté, co uvedl svého pacienta do hypnózy, zazvoní na zvonek a pacient je při vědomí. Rozdíl je v tom, že psychiatr pacienta vzbudí záměrně, kdežto Zhangovi pacient procitá ve chvíli, kdy to nejméně čeká. Divák (pacient) si uvědomí jednoduchost zápletky a obrazové kvality filmu už nestačí tento deficit vyrovnat. Zhang ve svém zatím posledním filmu Klan létajících dýk jde z ideologického hlediska de facto proti všem principům, které celou svou dosavadní tvorbou budoval, tedy tvořit lokální témata lokálním přístupem, což dílo ve výsledku proměňuje v „mezinárodní“. V Klanu létajících dýk jde naproti západnímu publiku, ale zrazuje tím své kořeny (Zavěste červené lucerny či Hrdina); film ztrácí kouzlo děl předcházejících. Zhang Yimou je malíř plátna, srovnatelný s Monetem. Avšak tím, že se snaží přiblížit západnímu pohledu, ztrácejí jeho filmy hloubku, což ho od Moneta zase vzdaluje.
Jan Těšitel
Otevřené moře
Open water
Režie Chris Kentis, 2003, 79 min.
Několik let starý americký horor Blair Witch byl ve své době doslova zjevením. Jeho tvůrci dokázali za několik tisíc dolarů natočit film, který nejen že se stal kultem, ale navíc vydělal přes 100 milionů dolarů. Letos se na festivalu nezávislých filmů v Sundance objevil jeho důstojný následovník, snímek Otevřené moře. Vedle toho, že jeho rozpočet nebyl o moc vyšší, byla úspěchem pro jeho režiséra již samotná distribuce snímku do multiplexů v Americe a posléze po celém světě. Otevřené moře vychází údajně ze skutečného příběhu, v němž byl mladý pár snoubenců omylem zanechán uprostřed oceánu při jednom z potápěčských výletů pořádaných pro turisty. Dvojice (hrají je téměř neznámá Blanchard Ryanová a Daniel Travis), vybavená jen potápěčským oblekem, je tak odsouzena k čekání na záchranu, která nepřichází. Naopak čím dál blíž jsou hladoví žraloci. Snímek výtečně buduje atmosféru a dokáže ji gradovat, aniž by se vyžíval v krvavých scénách. Čelisti jsou tak vedle něj jen filmem pro méně otrlé diváky. Kromě toho kladl režisér důraz na proměnu obou hrdinů v takto extrémní situaci; kamera sleduje jak hádky partnerů, tak jejich (ne)vyrovnávání se s tušenou smrtí. Film, který se v distribuci objevil již začátkem léta, vyšel v září jako jeden ze dvou disků u časopisu Svět DVD za velmi přívětivou cenu, navíc doplněný zajímavými bonusy.
Jiří G. Růžička
Dogora
Dogora – Ouvrons les Zeus, 2004
Rež. Patrice Leconte, 80 min.
Dogora je netradiční projekt, pohybující se někde na pomezí vzdělávacího dokumentu a audiovizuální symfonie, zejména proto, že dominantu snímku tvoří vedle precizní kamery zejména podmanivá hudba E. Perruchona. Režisér vychází ze svých zkušeností z pobytu v Kambodži, k němuž jej inspirovalo setkání se suitou místního dětského sboru, jehož produkce také tvoří rámec celého filmu. Tvůrci se neopírají o žádný, ať už stylizovaný či vyprávěný příběh, nesnaží se vázat na určité prostředí viděné konkrétním vypravěčem: zvolili metodu střídání obrazů z běžného života v jednom z nejchudších států Asie. Záběry města jsou v téměř pravidelném rytmu střídány se záběry z prostředí venkova, obraz rýžových polí a čeřící se řeky je postaven do kontrastu k ulicím, plným řvoucích motocyklů, jedna tvář se míjí s druhou, tvrdá práce a zármutek stojí vedle smíchu a odpočinku. Do jisté míry se podařilo kontrastně zkombinovat zobrazení tíživé sociální situace obyvatel Kambodže s působivými záběry přírody. Zřejmé však je, že Leconte se soustředil zejména na celospolečenský apel, jehož cílem je vyvolat nejen sociální soucit, ale také odvahu k boji proti chudobě zemí třetího světa. I proto lze snímek chápat na jedné straně jako obžalobu a zároveň jako jednoznačnou, emocionální výpověď.
Andrea Jochmanová
Cold War
PC
V současných hrách není zas tak obvyklé, aby jejich návrháři zabrousili do období studené války mezi Sovětským svazem a Západem – pakliže se tak stane, bývá herní obsah založen na primitivním vyvražďování nepřátel. Cold War od českého studia Mindware přistupuje k tématu poněkud odlišně. Jako americký novinář se hráč dostává do spiknutí vysokých vládních kruhů v Moskvě a má za úkol zabránit mezinárodnímu skandálu. Příběh ho provede Leninovým mauzoleem, sídlem KGB a nakonec ho zavede do Černobylu, kde bude svědkem menší nehody v reaktoru. Jelikož novinář není příliš akční povolání, má hrdina k dispozici pouze několik slabých zbraní, které kombinuje z nalezených předmětů, a špionskou rentgenovou zbraň v podobě fotoaparátu. S nepřáteli se pak musí vyrovnat vlastní inteligencí a dobrou taktikou. Cold War spadá do žánrové škatulky stealth, tedy her, kde se na obezřetný postup kolem nepřátel klade větší důraz než na střelbu. Výsledky jsou docela efektivní: hráč při hraní prožívá strach i napětí. Hrát Cold War je jako sledovat kvalitní thriller a bondovku v jednom – s tím rozdílem, že s hrdinou to nemusí vždy dobře dopadnout. Ponurá atmosféra plná deště, stínů a dusivých byrokratických prostor pak zážitek z hraní ještě umocňuje.
Pavel Dobrovský
Antony and The Johnsons
I am a bird now
Secretly Canadian/Rough Trade 2005
Když jsem před několika týdny uslyšel nezvykle androgynní, i v nejvyšších oktávách andělsky čistý hlas, ohebně vlající nad melancholickým klavírem, zpívající „Hope there’s someone who will take care of me/When i die“ a gradující úvodní skladbu až k radioheadovské apoteóze svíravého strachu, údivem a znepokojením jsem skoro nemohl promluvit. Právě bolestí prostoupené operní vibrato zpěváka a pianisty Antonyho, plné tíživé nostalgie, toho nejdelikátnějšího patosu i katarzní útěšnosti, je úhelným kamenem subtilně aranžovaných písní, postavených převážně na harmonické souhře bicích, basy a klavíru, občas doprovázených jemnými tahy smyčců (My lady story), akustické kytary či jazzových dechů. K nejpůsobivějším momentům alba patří Antonyho duety se zpěváky spřízněně hermafroditní vokální image: i přes kratičkou metráž neodbytně naléhavá What can i do s Rufusem Wainwrightem a především You are my sister, umocněná životním výkonem Boy George. Když před několika dny Antony and The Johnsons v těžké konkurenci překvapivě získali britskou prestižní Mercury Music Prize, oddechl jsem si. Naděje, že se někdo postará o širší publicitu desky takto originální a esteticky stejně dokonalé jako její černobílý obal s fotkou někdejší Warholovy múzy Candy Darling, naštěstí nebyla lichá.
Aleš Stuchlý
Editors
The Back Room
Kitchenware UK 2005
The Back Room je prázdninový debut birminghamského kvarteta mladíčků, co znovu kříží novou vlnu s novou vlnou (trend + kvalita). Různé odstíny tmavé a tmavší šedočernoty vybrané z žárového pole postpunku posbírali na desku nijak se nevymykající kvalitativní tendenci posledních let. Další album plné nápadů odezíraných z nezastavitelných rtů posledních 30 let písničkové popmusic, zabalené do kytar znějících přes různé moduly romanticky. Dalšími poslechy lépe identifikované emociální nánosy linek jednotlivých nástrojů dávají pocítit napjaté svaly v končetinách jejich hráčů. Bzučení, kvílení a mládí vpřed – oplakává ve svých dvaceti život, který se nedá žít, beznaděj a završení smrti. Osmá skladba Bullets je prototypem hymny; kytary opět elektrizují tmavé mraky nad britskými ostrovy, zlomený vokál a celkový odér skladby subjektivně evokují mrazivé ráno nad dublinským přístavem v době thatcherismu (viz první video U2 I Will Follow z roku 1980 – mládí, záře slunce a moře, oprýskanost života vs. ideály mladíků s červenými nosy). Vzdouvající se intenzita. Něco mezi nihilismem a křesťanstvím...
Jan Košatka