Dvanáctého listopadu oslavil tento velikán hudební scény šedesátiny. Během života, který mu navíc od dětství komplikovala obtížná nemoc, se několikrát dostal na vrchol, ale poznal i odvrácenou stranu popularity. Následující řádky si vytkly za cíl nejen věcně podchytit význam jeho osobnosti v žánru jakési komentované diskografie, ale také v kostce nastínit neobyčejný život muže, pro něhož je tvorba vším.
První touha rodáka z kanadského Toronta byla stát se farmářem. K tomu jej zřejmě inspirovalo mládí v ontarijské vesnici Omemee, kde dospíval v rodině předního sportovního žurnalisty, specializovaného na zámořskou hokejovou ligu. Když mu bylo šest let, onemocněl dětskou obrnou, nemocí, jejíž následky na sobě pociťuje celý život. Ve čtrnácti letech již hrál na kytaru, ukulele a banjo, chuť stát se muzikantem byla definitivně utvrzena při setkání se svým velkým vzorem Royem Orbisonem v roce 1962. Téměř vzápětí sestavuje svou první opravdovou kapelu The Squires, která se však po krátké době rozpadla, a dnes jsou nahrávky této skupiny vyhledávanou raritkou.
O čtyři roky později spoluzakládá se Stevenen Stillsem ve své době velmi populární formaci Buffalo Springfield a s nimi přichází první úspěch. Bohužel v tomto období se začínají projevovat následky nemoci a přicházejí první epileptické záchvaty. Tato choroba se přenesla v jiné formě i na jeho děti a v jedenaosmdesátém roce se stala v rámci léčebného programu důvodem k nahrání neúprosného alba Re-ac-tor, ale i vizionářské sci-fi opery Trans o rok později, kde Young zaskočil posluchače nástrojem, který používal při komunikaci se svým těžce postiženým synem. Druhá, eponymní deska Buffalo Springfield (1967) potvrdila nastoupené pozice. Avšak během nahrávání třetího alba Last Time Around (1968), hlavně kvůli neshodám s náladovým Stillsem, kterému sláva poněkud zatemnila rozum, Neil Young kapelu opouští.
S novým souputníkem, v budoucnu populárním producentem Jackem Nietzschem, nahrává sólový a kritikou oprávněně strhaný debut. Ačkoliv již nebyl v nahrávacím studiu žádným nováčkem, přecenil své schopnosti a chtěl o všem rozhodovat sám, což se mu hrubě vymstilo. Náprava však na sebe nenechala dlouho čekat, z trosek skupiny The Rockets byli vybráni muzikanti pro doprovodnou kapelu Crazy Horse a v roce 1969 s nimi Neil Young nahrává legendární desku Everybody Knows This Is Nowhere, plnou těžkotonážního zvuku a neobvyklých hudebních nápadů. Rázem si získává pověst originálního muzikanta, ve stejném roce navíc začíná opět spolupracovat se Stillsem a přidává se do party jménem Crosby, Stills, Nash & Young, z kterých se brzy stal fenomén. Album Déjà vu (1970) získalo nálepku jedné z nejslavnějších nahrávek první poloviny 70. let a dodnes je učebnicí pro všechny začínající folkrockové umělce. Tolik osobností v jedné kapele ovšem vyvolávalo mnoho vzájemných tahanic: všichni již byli ostřílenými muzikanty, kteří prošli slavnými kapelami šedesátých let (The Hollies, Buffalo Springfield či The Byrds), a tak Neil, který sršel nápady, dal všem brzy sbohem.
Na Šíleném oři do světa
Po komorní desce After The Gold Rush (1970) vydává dva roky poté své komerčně nejúspěšnější album Harvest s největším hitem své umělecké dráhy. Nádherná píseň Heart Of Gold, postavená na kytaře a foukací harmonice, okouzlila i Boba Dylana, u nás ji měl ve svém repertoáru nezapomenutelný Petr Kalandra. Něžné folkrockové písničky, které byly skutečnou „sklizní“ jeho kreativity, vyvolaly nadšení napříč publikem a z Younga se tak definitivně stala jedna z nejuznávanějších hvězd hudební scény. Rok nato již opět nasedl na doprovodného „Šíleného koně“ a nahrává výjimečnou desku Tonight’s The Night, projekt, kde byl inspirací jeho přítel a kytarista Danny Whitten, který se předávkoval. Temné songy odmítla společnost Reprise vydat a nahrávka byla k mání až v roce 1975, tedy o dva roky později, než byla pořízena. Turné k tomuto počinu také již proběhlo, a i proto byly ohlasy spíše vlažné. Než se tento skvost dostal na pulty, stačil Young vystřihnout brilantní kousek On The Beach a zahrát si na druhém albu osamocených Crazy Horse. Další roky zaplavuje hudební scénu dalšími alby, v rozpětí od jemného folku po hutný rock.
Zřejmý vrchol přichází v druhé polovině 70. let s deskou American Stars’n‘Bars a dokonalým monstrózním hitem Like A Hurricane, o dva roky později natáčí kritikou oslavované album Rust Never Sleeps, ale i stejnojmenný hudební film a svou první oficiální živou nahrávku Live Rust. Tím se uzavírá hudebně nejúspěšnější období jeho života a následuje deset let paběrkování a nezdarů.
Zdá se, jako by inspirační míza vysychala, a přichází výrazný útlum. Nevydařené experimenty fanoušky nezajímaly (chtěli svého rockového písničkáře), jenže Young ve své tvrdošíjnosti ani na chvíli nepřipustil fakt, že něco dělá špatně, a z nastoupené cesty neuhnul. Kvůli propadákům Hawks & Doves a Re-ac-tor přechází od firmy Reprise ke společnosti Geffen, ale ani zde se mu příliš nedaří. Nepochopená, s operním žánrem koketující deska Trans a následný neprodejný prapodivný kousek Everybody’s Rockin‘ ve stylu rockabilly utvrdily kritiky v tom, že Neil Young už věru nemá světu co sdělit, a lámali nad ním sborově své recenzentské hole.
Staré a nové cesty
V roce 1985 odjíždí do Nashvillu, kde jako by chtěl všem těmto hlasům přitakat, s místními hudebníky nahrává svou zatím jedinou čistě countryovou desku Old Ways, jež byla odmítnuta i posledním zbytkem skalních přívrženců. Další dva počiny, Landing On Water (1986) a Life (1987) byly směsicí rocku a elektroniky a naznačovaly, že se Young dostává pomalu zpět do své původní formy. Nepovedené období u společnosti Geffen vyvrcholilo žalobou majitele na Neila Younga za nereprezentativní tvorbu (sic!), pročež se vrátil opět k Reprise. Zde ihned zaujal zajímavým funky-bluesovým albem This Note’s For You (1988) a k tomuto roku se přiřazuje jeho velký comeback na hudební scénu. Koncem osmdesátých let přidává další skvělé zářezy na pažbu své diskografie, symbolizující nalezení nové tvůrčí svobody: Freedom (1989) a Ragged Glory (1990), podpořené světově úspěšným turné Weld.
K tomuto znovuzrození jistě přispěla i nastupující rocková generace – představitelé tzv. grungeové scény ze Seattlu v čele s Nirvanou a Pearl Jam všude udávali za svůj vzor právě Neila Younga. Ani jemu nebyly nové kapely úplně cizí, to ostatně dokázal, když společně s Pearl Jam vhazuje do světa Mirror Ball (1995), díky němuž v rámci turné jedinkrát navštívil i Českou republiku. Muž mnoha hudebních tváří poté neváhal svou rozjetou rockovou káru přibrzdit výborným folkovým albem Harvest Moon (1992), které názvem i množstvím vložené invence navázalo na dvacet let staré Harvest. Chvíli nato, ovlivněn smrtí Kurta Cobaina, natáčí vynikající a zřejmě svou nejlepší desku 90. let Sleeps With Angels, kde citlivé, něžné skladby prostupují zbustrované kytary ale i neotřelé aranžérské nápady.
Rok koně
Americký režisér a klasik nezávislého filmu Jim Jarmusch, další Youngův velký obdivovatel, jej v pětadevadesátém přesvědčil, aby nahrál hudbu pro jeho chystaný snímek Mrtvý muž s Johnnym Deppem v hlavní roli. Hudba byla hotová dříve než film samotný – Neil Young improvizoval na svůj elektrický nástroj několik hodin při projekci hrubého sestřihu tohoto v každém ohledu geniálního díla a výsledek byl nad očekávání koherentní. Jarmusch s odstupem času přiznal, že některé sekvence snímku dokonce natáčel ovlivněn hypnotizující i znepokojivé Youngovy kytary a se snahou podchytit tajemnou atmosféru této hudební koláže. Spolupráce se oběma velmi zamlouvala, a tak Jarmusch „na oplátku“ natáčí o Youngovi a jeho Crazy Horse formálně neobvyklý, obrazově i zvukově nekompromisní dokument Rok koně.
Jelikož je Velký Principál Neil Young takřka nepřetržitě zapřažen v koncertním kole, je logické, že existuje mnoho pirátských nahrávek. Mám jich určitě větší množství než malé, sehnat všechny je ale nadlidský čin, spolu s Bobem Dylanem jim v této oblasti patří přední, ne-li první místo na světě. Youngova hudební aktivita se přece jenom v posledních letech již částečně omezila, pryč jsou doby, kdy vydával každý rok nové album, zatím největší odmlku měl mezi syrovým Broken Arrow (1996) a opět folkovou deskou Silver & Gold (2000). A letošní jarní mozková příhoda určitě na pracovitosti nepřidá, nebo naopak? Z poslední doby patří mezi výjimečné opusy dva roky staré Greendale, koncepční počin, kde se navzájem prolínají osudy rodiny Greenů, a především letošní folkrockové Prairie Wind: deska plná aktuálnosti i neutuchající invence, nadhledu a vyzrálosti.
Autor je hudební publicista.