Zlomené květiny

Chci to mimo jiné udělat i za „neprofesionální“ diváky, kteří zůstali nad Zlomenými květinami rezervovanější a od nadšenců se prostě liší tím, že nepíší recenze – nejsou tolik slyšet. Pro mne je sice dvaapadesátiletý Newyor­čan Jim Jarmusch vrcholnou osobností světové kinematografie posledních dvou dekád, ale to neznamená, že si své zaujetí budu schovávat pro každý jeho film. Tím méně pro dílo, jež cinká tolika metály a po němž se sesunuly laviny obdivných slov a slůvek – nechci se do té spousty verbálního sněhu ponořit, špatně bych sám před sebou dopadl.

Jarmusch točí velká témata, dává jim podobu poetických metafor a viditelně individuálních příběhů. Žádné abstrakce, ušlechtilosti, spíše vřelý až dojatý cynismus nad pestrostí světa, ryzí „hmatatelná“ kinematografie, nejvíc připomínající hudební skladbu. Namátkou: ve všeobecně známém Mrtvém muži (1995) zbásnil svou úctu k Cestě a konkrétně k Poutníkovi, k mladičkému psanci, kterému z otevřené rány na prsou opravdu „hudebně“, kapku po krvavé kapce uniká život a zvolna jej do sebe vtahuje smrt – ta však nemá podobu tragické tmy, ale naopak velebného cíle, jejž si „mrtvý muž“ zasloužil svou odvahou přijmout identitu zajímavějšího a snad i lepšího člověka, než jakým byl sám. Ve filmu Ghost Dog – cesta samuraje (1999) se nám opět před očima rozestřelo múzické království smrti, do níž venkoncem zúmyslně putuje černošský holubář, který své placené mordy vykupuje před Vyšším principem (samurajským kodexem) nečekanou oddaností svému zachránci. Nic na tom nemění typicky jarmuschovská ironie, že tímto andě­lem spasitelem je nedomrlý, nicotný mafián. Epizodické capriccio Káva a cigarety (2004), to byly Jarmuschovy poťouchlé skeče o malých požitcích u malých stolků, drobné holdy manhattanským, většinou slavným kamarádům a jejich legračním ješitnostem.

V nejnovějších Zlomených květech objevíme dalšího poutníka ke smrti, jistého Dona Johnstona (střídmý Bill Murray), který ovšem působí, jako by ji měl dávno za sebou. Vyhaslý obstarožní donchuán je dalším z rodu starších mužů, jakými byli také životem otrávený holič ve filmu bratří Coenů Muž, který nebyl, či podobně zhaslý hrdina Americké krásy Sama Mendese. Patří prostě k tomu stárnoucímu exempláři mužství, o němž Goethe kdysi napsal: „zase jeden, co zahořkl“. Dona Johnstona v nápadité ouvertuře poznáváme jako vyhořelého starého mládence, který si na přítomnou lenost kdysi vydělal podnikáním „v počítačích“ a teď tráví čas na koženém sofa před televizní obrazovkou. Nehne s ním nic, ani anonymní dopis v růžové obálce se zprávou, že s jednou ze svých dávných milenek má devatenáctiletého syna, který se jej právě vydal hledat do světa.

Don Johnston je zosobnělé vakuum. Dá-li se do pohybu, musí ho někdo druhý a hodně zvenčí něčím explozivním vyplnit. Tuto úlohu sehraje Donův manický přítel a soused Winston (mírně figurkařící Jeffrey Wright), který jej vybaví všemi náležitostmi k pouti Amerikou za čtyřmi bývalými milostnicemi, z nichž jedna je snad matkou jeho údajného syna. Jde tedy o cestu nevídaně groteskní: zakaboněný, naprogramovaný cestovatel se dává na pouť, aniž by se mu do ní chtělo. Vyhledá své čtyři milenky a na hřbitově i pátou, která již dlí pod kamenným rovem. Stejně jako on s nimi, ani tyto poničené, různé, a přece i zaměnitelné ženy nechtějí mít nic s ním, a přece se ocitnou tváří v tvář. To je scenáristický nápad k pohledání, jak ukázat cestu minulostí, která je ryzím, na čtyři způsoby prodlužovaným trapasem pro všechny zúčastněné. Je totiž nedobrovolným, jen mechanickým listováním osobní historií, která pro Dona a spol. už dávno seschla jako jeho přítomnost (a pa­trně i budoucnost). Neumí totiž a možná nikdy neuměl věci prožívat – přišel tak o každou šanci k nějaké životní pravosti.

Obrazy průhledně zmechanizovaného života patří tady k nejlepším (střih Jay Rabinowitz): mají vzhled strojového listování v pořadačích času. Ať už se tento čas (metaforicky) v úvodu ocitne jako ten růžový dopis v chapadlech poštovních strojů či v jediných dvou Donových vzpomínkách, kdy se hrdinovi a kameře Fredericka Elmese v barevně posunutých obrazech vykrojí zlomky ženských pohledů, figur, účesů... Ale i zde má minulost tvář bezduchou, prožívanou spíš úředníkem duše než jejím oživlým ctitelem.

Výtečný nápad, který v titulcích Jarmusch vděčně připisuje dvěma přátelům, se však myslím stal jen rozvedenou anekdotou. Autor ji sice bravurně rozvíjí spoustou opticky jedinečných detailů a sebecitací, i strmými výšlehy humoru, jenomže do jisté míry svému tématu i podlehl: nenašel recept, jak mrtvolnou existenci na bezduchých cestách zachytit kinematograficky nemrtvolně. Zvláště ve střední části příběh upadá do monotonie, vyvolávající až nudu, a přitom je filmově vše tak „perfektní“, bezmála jak životy těch, které Don navštěvuje. Ejhle: rizika a paradoxy dokonalosti. V závěru si autor vypomůže až lacinou pointou o hrdinově krátkodobém životním probuzení ve chvíli, kdy se potká s hochem, který může i nemusí být jeho synem. Je to vkusné, ale tentokrát bez ostřejší ingredience. Ani tady mrtvolnost neopouští děj a jako „nákaza“ napadá i režii.

Tím vším nepopírám, že za cestami rytíře s bázní a s nejasnou hanou, bez ideálů a idejí – jimi překypoval jeho dávný předek, Cervantesův Don Quijote – rozpřádá v sobě melancholickou meditaci nad lidskou opuštěností, na níž si všichni bereme svůj díl. Různou měrou si za ni můžeme i nemůžeme, jak to v nejasně extrémním vydání platí i pro Dona Johnstona. Místy zpochybňuji, ale v celcích nezavrhuji ani Jarmuschovu režijní virtuozitu, které se závěrem, v poznámce „za textem“, dovolím dotknout jediným příkladem.

P. S. Příkladem budiž scéna, která trvá jen pár vteřin. Vidím v ní jarmuschovsky jemný i obsažný dar hrdinovi a divákovi. Ta chvíle se odehraje v květinářství, kde si Don před cestou na hřbitov nechá vázat smuteční květinu. Růže mu dovedně uvije pohledná, milá květinářka s výmluvným jménem Sun Green (Pell Jamesová). Dívka má pro ztrápeného poutníka pár dobrých slov, kus nepředstíraného zájmu, který nemá postranní úmysly. Ona jediná nezapadá v Donově příběhu do moře vykolejených, vyhaslých či naopak hekticky přepjatých existencí, jakými jsou ve Zlomených květech jedna potřeštěná Lolitka či hrdinův dobromyslný přítel Winston. Jarmusch jí na bídu chmur neposkytl naštěstí ani dost „dějového“ času. Přesto je Sun Green postava čímsi klíčová: přece právě v poezii, i v té filmové, kýžená esence básně ani nepopisuje, ani nevykládá samu sebe, ale jen vdechne do diváka intenzivní prožitek. Tak i Sun Green vzdor vší své jepičí existenci, kterou jí příběh uložil, vyvolá v nás dojem jednoho sotva dospělého, ale už (nebo právě proto) celistvého života, jenž svou klidnou, nevyzývavou intimitou dokáže na chvíli potěšit i takového morouse, jakým je Don Johnston. „Děkuju vám, Sun Green“ (řekne jí povadlý cestovatel nečekaně při rozloučení).