Mýty ze Chtulhu

Latinská Amerika byla blázincem Evropy, stejně jako Spojené státy byly její továrnou. Továrnu teď mají v moci šafáři a uprchlí blázni jsou jejich pracovní síly. Blázinec se už přes šedesát let škvaří ve vlastní šťávě, ve vlastním tuku.

Dnes jsem četl rozhovor s jedním prestižním, světoznámým latinskoamerickým spisovatelem. Měl uvést tři lidi, které obdivuje. Odpověděl: Nelsona Mandelu, Gabriela Garcíu Márqueze a Maria Vargase Llosu. Jen na základě téhle odpovědi by se dala klidně napsat diplomová práce o stavu latinsko­americké literatury. Zahálčivý čtenář se může ptát, co mají tyhle tři postavy společného. Dva z nich něco spojuje: Nobelova cena. Všechny tři spojuje víc než něco: kdysi byli levičáci. Je pravděpodobné, že všichni tři obdivují hlas Miriam Makeby. Je pravděpodobné, že všichni tři kdysi tancovali ploužák, García Márquez a Vargas Llosa v přeplácaných bytech, jaké mívají Latinoameričané, Mandela v samotě své cely. Po všech třech zůstali politováníhodní dauphinové, v případě Garcíi Márqueze a Vargase Llosy epigonští, zato jasní a příjemní spisovatelé, v Mandelově případě nevylíčitelný Thabo Mbeki, současný jihoafrický prezident, který popírá existenci AIDS. Jak může někdo tak klidně a drze říct, že nejvíc obdivuje tyhle tři? Proč ne rovnou Bushe, Putina a Castra? Proč ne mullu Omara, Haidera a Berlusconiho? (...)

To jsme celí my, takováhle prohlášení. Samozřejmě jsem ochoten podniknout vše potřebné (byť to zní příliš melodramaticky), aby onen světoznámý spisovatel mohl prohlašovat tohle nebo cokoli jiného, jak mu to bude po chuti a po srsti. Aby si každý mohl říkat a psát, co chce, a navíc aby to mohl publikovat. Jsem proti cenzuře a autocenzuře. S jedinou výhradou: že když budeš říkat, cokoli se ti zachce, také budeš muset poslouchat, co nechceš.

Latinskoamerická literatura totiž vlastně není ani Borges, ani Macedonio Fernández, ani Onetti, ani Bioy, ani Cortázar, ani Rulfo, ani Revueltas, a dokonce ani duet starých chlapáků Garcíi Márqueze a Vargase Llosy. Latinskoamerická literatura je Isabel Allendová, Luis Sepúlveda, Ángeles Mastrettová, Sergio Ramírez, Tomás Eloy Martínez, jakýsi Aguilar Camín nebo snad Comín a spousta dalších slavných jmen, na která si v téhle chvíli nemůžu vzpomenout.

Dílo Reinalda Arenase je už ztracené. Stejně tak dílo Puiga, Copiho, Roberta Arlta. Nikdo už nečte Ibargüengoitiu. Monterroso, který by mohl klidně prohlásit, že tři z jeho nezapomenutelných postav jsou Mandela, García Márquez a Vargas Llosa, jen možná Vargase Llosu by vyměnil za Bryce Echeniqueho, brzy také zmizí v soukolí zapomnění. Dnes je doba spisovatelů-úředníků, spisovatelů-drsňáků, spisovatelů chodících do fitka, spisovatelů léčících se v Houstonu nebo na soukromé klinice v New Yorku. Nejlepší Vargas Llosova literární lekce byla, že chodí za svítání běhat. Nejlepší Márquezova lekce byla, když přijal papeže v Havaně v lakovaných střevících, tedy Márquez měl lakovky, ne papež, ten chodil asi v sandálech, po boku Castra v kanadách. Ještě si vybavuji úsměv, který García Márquez na té velké slávě nedokázal úplně potlačit. Vidím jeho přivřené oči, hladkou pleť, jako by si právě dal udělat lifting, lehce našpulené rty, saracénské rty, jak by napsal Amado Nervo, mrtvý závistí.

Co dokáže Sergio Pitol, Fernando Vallejo či Ricardo Piglia proti lavině glamour, lesklé nezávaznosti? Nic moc. Literaturu. Ale literatura nemá hodnotu, pokud ji nedoprovází něco blýskavějšího než pouhý akt přežívání. Literatura, hlavně v Latinské Americe, ale obávám se, že i ve Španělsku, je úspěch, společenský úspěch samozřejmě, to znamená velké náklady, překlady do více než třiceti jazyků (dokážu vyjmenovat dvacet jazyků, ale od jazyka číslo 25 začínám mít problémy, ne protože bych si myslel, že číslo 26 neexistuje, ale protože si jen s nejvyšší námahou představím barmský vydavatelský průmysl a barmské čtenáře, jak se tetelí dojetím nad magickorealistickými kotrmelci Evy Luny), dům v New Yorku nebo v Los Angeles, večeře s velkými magnáty (díky nimž zjistíme, že Bill Clinton dokáže zpaměti recitovat celé odstavce z Huckleberryho Finna stejně plynně, jako čte premiér Aznar Cernudovy verše), titulní stránky Newsweeku a milionové zálohy.

Současní spisovatelé už nejsou, jak správně upozornil Pere Gimferer, mladíci z dobrých rodin, ochotní spálit společenskou prestiž, a už vůbec ne banda nepřizpůsobivých excentriků, nýbrž lidé pocházející ze střední vrstvy a z proletariátu, kteří hodlají zdolat Everest společenské prestiže a úctyhodnosti, touží po nich. Jsou to blonďatí i černovlasí synové madridského lidu, jsou to lidé z nižší střední vrstvy, kteří doufají, že dožijí ve vyšší střední vrstvě. Neodmítají úctyhodnost. Naopak ji zoufale hledají. Aby se k ní dostali, hodně se zapotí. Musí podepisovat knihy, usmívat se, cestovat na neznámá místa, usmívat se, šaškovat v dojímavých pořadech pro ženy, hodně se usmívat, hlavně nekousat do ruky, která dává najíst, jezdit na knižní veletrhy a ochotně odpovídat na nejdebilnější otázky, usmívat se v příšerných situacích, tvářit se inteligentně, dbát na opatrnost vzhledem k demografické situaci lidstva, vždycky poděkovat.

Není divu, že je to pak jednou unaví. Bitva o prestiž je vyčerpávající. Ale noví spisovatelé měli a někteří ještě mají (kéž jim je Bůh zachová dlouhá léta) rodiče, kteří se vyčerpali a opotřebovali kvůli obyčejné dělnické výplatě, a proto tihle noví spisovatelé vědí, že existují mnohem víc vyčerpávající věci než se věčně usmívat a říkat ano vládnoucí moci. Jistěže je spousta mnohem víc vyčerpávajících věcí. A do jisté míry je dojemné razit si prostor, i když třeba lokty, na pastvině úctyhodnosti. Už nežije Aldana, dnes nikdo neříká, že je nutné zemřít, ale zato existuje profesionální názorář, besedník, akademik, miláček strany, ať už pravicové či levicové, existuje šikovný plagiátor, houževnatý karié­rista, machiavelský zbabělec, postavy, které v celku literatury nijak nevybočují z galerie postav minulosti, a tyhle postavy zuby nehty a někdy i s jistou elegancí plní svou úlohu, kterou si my, čtenáři či diváci neboli publikum, publikum, publikum, jak šeptala Lorkovi do ucha Margarita Xirgu, zasluhujeme. (...)

V posteli prý nestojíme za nic, nejsme dobří do nepohody, zato umíme šetřit. Všechno si schováváme. Jako bychom tušili, že blázinec shoří. Všechno ukrýváme. Nejen poklady, které nám cyklicky sebere Pizarro, ale i nejzbytečnější věci, haraburdí, kousky nití, dopisy, knoflíky, zahrabáváme je na místech, která se nám pak vypaří z paměti, protože naše paměť je slabá. Kdybychom mohli, šetřili bychom na lepší časy sami sebe. Neumíme být bez tatínka a bez maminky. I když tušíme, že tatínek s maminkou nás udělali ošklivé a hloupé, aby před budoucími generacemi víc vynikli sami. Pro rodiče totiž spoření znamenalo přetrvávat, znamenalo věčnost a dílo a panteon slavných, kdežto pro nás spoření znamená úspěch, peníze, úctyhodnost. Zajímá nás jen úspěch, peníze, úctyhodnost. Jsme generace střední vrstvy.

Věčnost byla poražena rychlostí prázdných obrazů. Panteon slavných lidí, jak zděšeně zjišťujeme, je psinec hořícího blázince.

Kdybychom mohli ukřižovat Borgese, ukřižovali bychom ho. Jsme nesmělí vrazi, opatrní vrazi. Myslíme si, že náš mozek je mramorové mauzoleum, když ve skutečnosti je to dům z papíru, nouzová barabizna na smetišti v nekonečném soumraku. (Ostatně kdo říká, že jsme neukřižovali Borgese? Říká to Borges, který zemřel v Ženevě.)

Takže se dál řiďme poučkami Garcíi Márqueze a čtěme Alexandra Dumase. Poslechněme Péreze Dragó nebo Garcíu Conteho a čtěme Péreze-Reverta. Záchrana čtenáře je v dobrodružném románu na pokračování (a náhodou také ve vydavatelském průmyslu). Kdo by to byl řekl. Samé řeči o Proustovi, bádání nad Joycem, a odpověď je přitom v dobro­družném románu. Ach, dobrodružné čtivo. Ale v posteli nestojíme za nic a nejspíš zase uděláme trapas. Všechno naznačuje, že není úniku.