Šostakovičovo Svědectví

V hudbě odedávna složitý a zamotaný problém sémantické interpretace je v případě Šostakovičova díla s jeho „latentním obsahem“ zvlášť důležitý. Šostakovičova hudba nemusí být nutně závislá na slovesných komentářích, nicméně podstatně získává, když je zasazena do psychologického, politického a sociálního kontextu.

Solomon Volkov: Šostakovič a Stalin

Přestože k nám skladby Dmitrije Šostakoviče průběžně jezdí dirigovat jeho syn Maxim, přestože u nás čas od času zazní i v jiném provedení, přestože Národní divadlo v roce 2000 s úspěchem inscenovalo operu Lady Macbeth mcenského újezdu a přestože došlo i na svéráznou a zdařilou českou premiéru šuplíkové satiry Antiformalističeskij rajok, převládá na našem teritoriu vůči Šostakovičovu dílu dosud značná nedůvěra. Nepochybuji, že vyvěrá i z žalostně malého „osvětového“ zázemí. Vždyť poslední česky vydanou knihou zahrnující obsáhlejší materiál o tomto skladateli byly ještě donedávna jeho písemné projevy posbírané převážně z dobových sovětských periodik (Dmitrij Šostakovič. O době a o sobě 1926 / 1975, Supraphon, Praha 1987). Kdo v uplynulých letech toužil po nových poznatcích a hodnoceních, musel hledat v cizojazyčné literatuře; odpůrcům Šostakovičovy tvorby naopak stačilo držet se zastaralých klišé... Překlad Svědectví – slavných Šostakovičových vzpomínek, zaznamenaných na sklonku jeho života muzikologem Solomonem Volkovem, vydaných původně anglicky a německy v roce 1979 na Západě a odhalujících skladatelovu jinou tvář, než jak byla v tehdejším socia­listickém bloku prezentována, lze tedy v tomto ohledu jen uvítat. Ale pozor: mezi oficiálními vyjádřeními z předchozí knihy a mnohdy jízlivě zatrpklými vzpomínkami a soudy postaršího tvůrce je ve Svědectví vakuum, které by stálo za to vyplnit seriózními šostakovičovskými reflexemi. Třeba i překladem rozsáhlé a nedávno publikované monografie zmíněného Volkova Šostakovič i Stalin: chudožnik i car (Šostakovič a Stalin: umělec a car).

Svědectví, koncipované jako jednolité Šostakovičovo vyprávění, rozčleněné do několika tematických kapitol, pochází z řady Volkovových knižně publikovaných rozhovorů s významnými uměleckými osobnostmi dvacátého století (houslista Natan Milštejn, baletní choreograf Georgij Balančin, básník Josif Brodskij). Bezprostředně po jeho vydání se rozpoutala vášnivá a dlouhodobá diskuse o jeho důvěryhodnosti, v níž nakonec Volkov a jeho zastánci obstáli. Český čtenář tak může k textu přistupovat už jako k obhájenému dokumentu, který mu napoví více především o Šostakovičově osobnosti a jeho vnímání doby a okolí. Zacházet s ním však musí obezřetně, zejména s neustálým ohledem na konkrétní fázi skladatelova života, v níž se paměti rodily. Sám Šostakovič ve Svědectví přiznává: „Dnes smýšlím o některých lidech jinak než před třiceti, čtyřiceti nebo padesáti lety“ nebo „Můj vkus se změnil, a to dost výrazně. Leccos z toho, co se mi ještě nedávno líbilo, mám dnes rád méně. Mnohem méně. A něco nemám rád už vůbec“.

Volkov opatřil memoáry předmluvou, v níž popsal okolnosti jejich vzniku, a úvodem, kde shrnul v kostce skladatelův život. Samotné Šostakovičově promluvě dodal poměrně solidní a logicky se rozvíjející tvar, který přispívá k její čtivosti.

Vyprávěním prostupuje celá plejáda jmen, více či méně (anebo notoricky) známých, více či méně spjatých s Šostakovičovou životní a tvůrčí cestou. Skladatel se obsáhleji pozastavuje u těch, s nimiž udržoval vřelý vztah (muzikolog a jeho blízký přítel Ivan Sollertinskij, maršál Michail Tuchačevskij, literáti Boris Pasternak, Anna Achmatovová, Michail Zoščenko, režisér Vsevolod Mejerchold ad.), obšírný prostor však věnuje i postavám, ke kterým jeho sympatie prošly proměnou (Sergej Prokofjev, Vladimir Majakovskij) nebo nikdy nevznikly (Stalin, Ždanov, skladatel Tichon Chrennikov). Zvláštně z jeho pojednání vychází Alexandr Glazunov, jeho učitel z konzervatoře (dobrý pedagog s alkoholickými sklony) nebo Igor Stravinskij. Často připomíná i vzory, které ho v jeho uměleckém směřování nejvíce stimulovaly: Musorgského, Mahlera, Berga, Čechova či Gogola.

I po dlouhých letech Šostakovič s neskrývanou zahořklostí vzpomíná na okamžiky, které podstatně zasáhly do jeho tvůrčího i osobního života: na rok 1936, kdy byl po uvedení své opery Lady Macbeth článkem otištěným v Pravdě a nazvaným Chaos místo hudby označen za formalistu, a stejně tak na ždanovovskou rezoluci z roku 1948, která dané dílo dokonala. Rozmrzele se staví i ke zpolitizované manipulaci s „programem“ své Sedmé a Osmé symfonie, na něž byla násilně naroubována motivace bojem proti fašistům, následně zneužitá k ideologickým účelům („Sedmá a Osmá symfonie jsou mým rekviem.“).

Šostakovič střídá v pamětech vážnější tón s odlehčeným, převládá však sarkasmus, který se stal jakousi obranou i v jeho hudbě. Dokonce i rozjímání o smrti dokáže „shodit“ poznámkou o tom, že jediným, kdo pochopil jeho Čtrnáctou symfonii, cele tématu smrti zasvěcenou, byl soudruh Pavel Apostolov, který se účastnil její zkoušky a během ní zemřel. Na tento styl vyjadřování musí čtenář přistoupit, aby následně zjistil, že je to vzhledem k dané době vlastně jeden z možných způsobů „úniku“...

Český překlad Svědectví, pod nímž jsou podepsáni skladatel Vladimír Sommer a Hana Linhartová, je až na několik zanedbatelných drobností zdařilý, nešroubovaný a pečlivý, přestože byl pořízen z německé (autorizované) verze; ruský originál, který dosud nevyšel, totiž momentálně nemá k dispozici ani sám Volkov. Jednu podstatnou výtku k českému vydání bych však přece jen měl: směřuje k obalu a jeho přemrštěně patetické vizáži.

Stalin na koncertě

Více než šestisetstránková Volkovova monografie Šostakovič i Stalin je – zjednodušeně vyjádřeno – do grandiózních rozměrů rozvedeným úvodem předchozí knihy. Jedním z centrálních témat, které prochází oběma Volkovovými texty, je teze o Šostakovičovi jako o „novodobém“ jurodivém, ve Svědectví pouze nadhozená, nyní dovedená ad absurdum a doplněná o další dva fenomény odkazující k ruské historii: o samozvance a letopisce. Na první pohled značně odvážná charakteristika Šostakovičovy osobnosti a vlastně i jeho role v sovětské kultuře dvacátého století... Je třeba si však uvědomit, že autor často používá metodu vyhledávání modelů, přesněji – svého druhu weberovských „ideálních typů“, které ho k danému profilu přivedly (Volkov rýsuje spojnici mezi Puškinem, Musorgským a právě Šostakovičem jakožto hlavními představiteli jurodivých v novější ruské kultuře). V samotném titulu publikace je pak obsažen i další model – vztah umělce a vládce, který Volkov rozvádí na anachronické paralele Šostakoviče a Stalina, respektive Puškina a cara Mikuláše I.

Název knihy je však poněkud zavádějící – její plán totiž zasahuje mnohem širší záběr. Volkov, mj. i autor knihy Istorija kultury Sankt-Petěrburga, zde sepsal dějiny sovětské kultury stalinovské éry (dotažené do Šostakovičovy smrti), za jejichž „středobod“ zvolil Šostakoviče a za osu jeho stěžejní skladby (opery Lady Macbeth a Nos, Pátá, Sedmá až Desátá, Třináctá symfonie, Osmý kvartet, vokální cyklus Ze židovské lidové poezie ad.) – samozřejmě bez nároku na jejich podrobné muzikologické analýzy; Volkov v dílech sleduje především momenty, jež poskytují odpovědi na otázky spjaté s Šostakovičovým jednáním. Neznamená to, že mete pod stůl ideologicky zaměřené kompozice, naopak, i jim věnuje prostor: neobhajuje je, ale snaží se pochopit jejich motivaci se všemi „pro et contra“ (to platí i o skladatelových ústupcích ve veřejném životě).

K šostakovičovské linii přistupuje Stalin: Volkov se na velkém množství příkladů snažil poukázat hlavně na míru zásahu jeho ruky do kulturního procesu. Obšírně se zabývá jeho návštěvami koncertů, divadelních představení či filmů, které se stávaly rozhodující pro další osud uměleckých děl, líčí jeho osobní telefonáty s Šostakovičem, Pasternakem aj., poukazuje na jeho pravděpodobné autorství článku Chaos místo hudby atd. I tady Volkov usiloval o proniknutí do pohnutek jeho kroků (možná ne náhodou jsem si při četbě vzpomněl na Rybakovův román Děti Arbatu).

Obě základní linie se větví a proplétají s mnoha dalšími a dalšími vrstvami – osudy či tvorbou řady postav, z nichž na většinu vzpomíná i Šostakovič ve Svědectví, tentokrát se však rýsují v nových a často překvapivých souvislostech.

Volkov je vynikající vypravěč s notnou dávkou erudice. Při rozsahu a mnohovrstevnatosti jeho textu je až s podivem, jak dokáže udržet čtenářovu pozornost. Operuje se značným množstvím dobového materiálu (včetně různých deníkových záznamů, básní apod.), odkazuje i na četné osobní zážitky a rozhovory, uhýbá do historie, ale vždy s jasným záměrem – hledat a nacházet logické (více či méně nápadné) návaznosti. To se mu daří. Jeho analýzy a interpretace ho někdy přivádějí k troufalým tvrzením, která vybízejí k diskusi. Tohoto rysu si na jeho knize cením nejvíce. Je to totiž výzva (nejen) o Šostakovičovi a jeho odkazu přemýšlet.

Autor je redaktor časopisu His Voice