Legendy z Dogtownu / Lords of Dogtown
Režie Catherine Hardwickeová, 2005, 107 min.
Ikona, ego, esprit – tak by se daly ve zkratce vyjádřit charakterové profily tří hlavních hrdinů a rovněž pojmenovat prchavé esence potřebné pro vznik nadčasových příběhů. Film příměs oné mytické kvality obsahuje, byť je až k nevíře, jak jalové dílko mohlo z atraktivního námětu vzniknout. Losangeleská čtvrť skýtá v sedmdesátých letech útočiště surfařům, výstředním existencím a bezstarostné mládeži a právě tento charismatický společenský mix navždy změní skateboarding z dětské zábavy v životní styl i výhodný byznys. Scénář Staceyho Peralta nabízí dynamický příběh, jemuž škodí pouze některé vedlejší motivy jako ze seriálu pro -náctileté a příliš rozvleklé finále, ale silný zůstává v prokreslení hlavních hrdinů, ve vyprávěcím tempu a využívání zkratky. Ústřední trojice je navíc dobře typově obsazená, v „prkýnkářském“ sportu vytrénovaná k dokonalosti a každou postavu profiluje jiný kameramanský trik. Ikona-Peralto tvoří stabilní střed záběru, ego-Alvu zabírá kamera hlavně z podhledu a espritu-Jayovi s jeho živelnou energií je vlastní těkavý zoom. A navíc Heath Ledger v roli Skipa Engbloma se ukazuje jako předstupeň pro následující part ve Zkrocené hoře. Ne snad pro podobnost charakterů, ale pro hercovo absolutní splynutí s figurou. Nemusíte mít rádi současné skejťáky v předražených květovaných kraťasech, ale začátky bývají radikální a čisté, a přesně taková atmosféra z Legend dýchá.
Šárka Gmiterková
Stalker
Režie Andrej Tarkovskij, 1979, 163 min.
Snímek, často žánrově zařazovaný jako sci-fi, je ve skutečnosti úchvatnou procházkou osudem člověka moderní doby. Putování tří mužů k místu, kde se plní tajná přání, je jakousi filosofickou „road-movie“. Veskrze symbolické rozvržení postav (Spisovatel – mravní étos, Profesor – rozum, Stalker – víra, Žena – věrnost, Dítě – naděje a spása) činí z příběhu podobenství o lidském odcizení vlastní podstatě, o hledání kořenů bytí. Zásadovostí svého tématu film navazuje na nejlepší tradice ruské kultury, počínaje středověkými hagiografickými legendami o jurodivých až po romány F. M. Dostojevského. Dvojdisk přebírá kompletní obsah a výbavu původní ruské edice, liší se jen počeštěným menu a českou lokalizací. Obraz je mimořádně čistý a ostrý, digitálně vycizelovaný, místy možná až přespříliš, protože snaha po čistotě obrazu někde ubrala na přirozenosti světelného podání. Diskutabilní je i převedení audiostopy do DD 5.1, která je „obohacena“ o řadu nových zvuků a hudebních motivů. Puristé a odpůrci zvukových experimentů ale mají možnost si zvolit i kvalitní původní mono. Všechny drobné námitky však blednou před faktem, že Tarkovského film na DVD se dostal na český trh. Snímek začíná slovy: „Co to bylo? Meteorit? Návštěva obyvatel kosmických dálav? Tak či tak, naše malá země spatřila zrod zázraku...“ Totéž lze říct i o českém vydání Stalkera.
Petr Gajdošík
Stůj, ten mobil není tvůj! / Dead Fish
Režie Charley Stadler, 2004, 91 min.
Hned od první minuty filmu je vidět, kam se německý režisér pokouší mířit – k Trainspottingu. Rád si hraje s obrazem (což mu ale vůbec nejde), pro zrychlení tempa využívá techno hudbu (někdy se hodí, většinou je ale dost mimo) a ani mládež kouřící marihuanu mu není vzdálená (využívá ji však jen jako „vtipnou“ kulisu). Tohle ale není Trainspotting a diváka nepřesvědčí ani Robert Carlyle v roli energického, stále nadávajícího lichváře, který vymáhá peníze od svých dlužníků. Obal českého vydání DVD se navíc snaží nalákat na tvář Karla Rodena, který na ní vypadá skoro jako hlavní hrdina. Hraje tu ale jen nájemného zabijáka Dragana, roli, kterou snad nemá zapotřebí – napsanou stejně špatně jako všechny ostatní. Zápletka filmu se zrodí na nádraží, když si náhodně prohodí mobilní telefony nájemný vrah s partnerkou hlavního hrdiny, do níž se zamiluje. Telefon se však dostane do rukou jejího chlapce, ten hitmanovi vyfoukne honorář za vraždu jakéhosi Fishe a pak začíná chvílemi naprosto nelogická honička, do níž se zapojí ještě Dragan a jeho průvodce. Žánrově se film pohybuje kdesi mezi thrillerem a komedií. Jaká to je ale komedie, když vás nedonutí se ani jednou pousmát? Špatná, a tenhle film je hodně špatný, něco jako když zkřížíte Růžového pantera a Komisaře Rexe – z toho snad nemůže vzniknout nic jiného než pořádná pouliční směs. A věřte, že dívat se na to nedá!
Jiří G. Růžička
Blazing Angels: Squadrons of WW II
Ubi soft 2006
PC, Xbox, Xbox 360
Simulátory letadel představovaly před několika generacemi počítačových her prostor pro technologickou autentičnost: podívejte se, jak skvěle jsme naprogramovali fyziku! Podívejte se, jak úžasné modely letadel máme! Podívejte se, ono je to 3D, křičeli vývojáři na všechny strany. Od té doby technologie vyrostla a s její pomocí je možné udělat prakticky cokoliv – a simulátory poněkud vymřely. Blazing Angels je však výjimkou, která nejen že má zajímavý fyzikální model, detailní letadla a je 3D, ale navíc se dobře hraje kvůli vynechání všech měřáků – tlakoměrů, teploměrů, palivometrů a dalších budíků, které obsazovaly palubní desku letadel druhé světové války. V podstatě není zapotřebí dělat nic jiného než letadlo udržovat ve vzduchu, manévrovat a střílet, případně zadávat jednoduché povely spojeneckým pilotům. Společně s vysokým grafickým detailem přicházejí obrazové filtry, které ve vás vyvolávají dojem „dobovosti“ druhé světové (zatemňující se okraje, sépiové barvy atd). Samozřejmě si zalétáte ve slavné bitvě o Británii, prožijete Pearl Harbor, budete bombardovat Berlín a stanete se svědky další desítky významných leteckých momentů ve válečné historii. Hra vypadá extrémně dobře především na konzoli Xbox 360. Máte-li chuť sejmout pár luftwafáků a nekoumat nad způsobem, jak udržet letadlo ve vzduchu na proudnicích, je hra určena vám.
Pavel Dobrovský
Vertigo Quintet
Vertigo Quintet
Amplion 2005
Situace současného českého jazzu není růžová. Jeho drtivá většina je založena na opakování anachronických klišé jazzového mainstreamu, který i přes své kvalitní technické provedení představuje v širším kontextu spíše hudbu druhé kategorie. V poslední době se však základy tohoto konzervativního monolitu začínají otřásat a na povrchu se objevují zajímavé počiny převážně mladší generace, která už neživí svou hudbu pouze recyklováním tradice, ale snaží se o invenční sledování současného hudebního dění. Mezi tyto mladé muzikanty patří vedle personálně provázaných souborů NUO, S’aight a projektů Jaromíra Honzáka také Vertigo Quintet, jehož eponymní debut vyšel u nového vydavatelství Amplion. Tato česko-slovenská skupina přichází s vyzrálým introvertním jazzem, přirovnávaným k produkci mnichovské značky ECM. Zvuk se nese v duchu asketických severských nahrávek, integrujících postavantgardní jazz, poučený zejména Theloniousem Monkem a pozdním cool-jazzem s ozvuky komorní hudby. Výrazným znakem kvintetu jsou především koncentrované melancholické plochy bez výraznějších zvratů, plné vnitřního napětí, a vyvážená instrumentace. Ocenění Vertigo Quintetu v kategorii Jazz a blues v rámci hudebních cen Anděl můžeme chápat jako nadějnou předzvěst změny, nastolující nový pohled na český jazz v širších souvislostech.
Karel Kouba
Cisfinitum
Bezdna
Monochrome Vision 2006
Hovořit u projektu, jehož stylové zařazení spadá do široké kategorie postindustrial, o tom, že je zvukově velmi decentní, je možná trochu pikantní, tato pikantnost však byla vyvolána veskrze libými pocity. Jevgenij Voronovskij je sice houslista, na albu Bezdna však hlavní roli hrají syntezátory sovětské provenience s legendárními názvy jako Polyvox, Junosť 21, RMIF-T13 i nejslavnější ANS, existující v jediném exempláři ve sklepeních moskevské Polytechniky a vytvářející zvuk na základě kreseb na speciální skleněné tabule. Kromě syntezátorů využívá Voronovskij zvuku houslí, akordeonu, klavíru, manipuluje s hlasy a terénními nahrávkami. Výsledek se podobá elektronické řece hustých barev a frekvenčních signálů italského projektu Bad Sector, je však mnohem hravější a civilnější. Některé ruchy připomenou harašení laboratorního provozu, záchvěvy a decentní ozvěny elektronických nástrojů znějí jen jaksi mimochodem, rytmy se redukují na volná doporučení a shovívavé náznaky. Celé album je poměrně tiché, často pracuje s dlouhými pomlkami a jeho nevtíravost je z rodu těch, které je třeba poslouchat pozorně, aby nám neunikla jen lehce načrtnutá atmosféra. Závěrečná skladba je konejšivou manipulací s jediným slovem: Ničevó.
Petr Ferenc