Režie Oliver Stone, 1991, 135 min.
Životním tématem režiséra Olivera Stonea jsou novodobé americké dějiny. Jeho kontroverzní filmy, reagující na uzlové body nedávné historie, nejsou jen pokorným převyprávěním, ale osobní interpretací daného tématu (J. F. K., Četa, Nixon, Takoví normální zabijáci). Nejinak je tomu u filmu The Doors. Příběh Jima Morrisona a jeho skupiny odráží historický vývoj zlaté mládeže šedesátých let, její drogovou destrukci a přerod v éru hippies. V centru stojí Morrisonova komplikovaná osobnost, opředená mnoha mýty, které film neuvádí na pravou míru, ale ještě více znejasňuje. Klasická lineární chronologie biografického filmu je narušena několika psychedelickými scénami, význam iniciačního zážitku z dětství je opakovaně převracen, v narativu se zjevují fiktivní postavy. To vše přispívá k tomu, že Morrison neustále „uniká“ – nechápe jej ani divák, ani ostatní postavy. K jeho neuchopitelnosti přispívá i životní herecký výkon Vala Kilmera, který sám nazpíval veškeré písně. Výběr skladeb The Doors je bohatý, stejně jako způsoby jejich zapojení do filmového časoprostoru. Kromě živě předvedených a podkreslujících písní se objevují i takové, které doplňují významovou strukturu celého díla (k prvnímu setkání s Pam hraje „Love Street“). The Doors je filmem o úzké hranici mezi poezií a temnotou, mýtem o jednom velkém mýtu. DVD obsahuje Stoneův audiokomentář, rozhovory, videoklip a film o filmu.
Jan Jílek
K2
Režie Franc Roddam, 1992, 102 min.
Filmy se sportovní tematikou moc nemusím a ty horolezecké nejsou výjimkou, přesto jsem se u K2 bavil. Nejprve na úkor filmu a pak dokonce i filmem samotným. Jeho první třetina odkazuje ke snímkům z osmdesátých let – příšerná hudba, nepřesvědčivé herecké výkony a banální dialogy. Když se ale divák přenese přes scény, v nichž režisér seznamuje s hlavními hrdiny, vědcem a právníkem, kteří mají oba slabost pro horolezectví, vědec však ještě pro svoji rodinu a právník pro nezávazné vztahy, čeká ho příjemné překvapení. Ne že by se film vymykal ze své žánrové škatulky – oběma se naskytne možnost zdolat „nejnebezpečnější“ horu světa a asi nikdo nepochybuje, že se jim to nepodaří –, ale výjimečná je jeho autentičnost. Když hrdinové zdolávají zasněženou horu, má člověk pocit, že se nenatáčí v interiérech, a takhle vyspělou digitální technologii by jistě nikdo na začátku 90. let také neočekával. Připojený film o filmu pak vše objasní. Režisér se totiž rozhodl natáčet opravdu na horách. Část dokonce pod skutečnou K2, většinu na čtyřtisícovce Mount Steinbok v Kanadě a některé partie v jakémsi kanadském lyžařském středisku. Roddamovi se tak podařilo vytvořit snímek, který nepřekvapí dějem ani formou, ale potěší jistou dávkou opravdovosti, která ho posunuje k tomu nejlepšímu, co je v daném žánru možno vidět.
Jiří G. Růžička
Občanská výchova
Die Fetten Jahre sind vorbei
Režie Hans Weingartner, 2004, 127 min.
Jan a Peter bojují originálním způsobem proti buržoazním vykořisťovatelům a celému kapitalistickému systému. V noci se vkrádají do bytů bohatých lidí, přestavují jim nábytek, jejich oblíbené předměty naskládají do lednice či do záchodu, podepíší se jako „Občanská výchova“, a aniž by něco ukradli, zase dům opustí. Děj se začne komplikovat, když se Peterova přítelkyně Jule zamiluje do Jana a když při jedné nepodařené noční akci trojice mladých lidí unese milionáře, do jehož domu se vkradli. První polovině filmu dominuje napínavá akce, plná „revolucionářského“ zanícení. Posléze se atmosféra proměňuje spíše do romantických a nostalgických tónů a protagonisté musejí přehodnocovat radikalitu svých postojů. Nejvýraznějším atributem filmu je výrazově bohatý herecký výkon Julie Jentschové, který pomáhá pospojovat mírně nesourodý materiál v organický celek. Jednání postav občas bohužel postrádá motivaci a mnoho témat je uvedeno do děje a vzápětí zapomenuto. Přesto je Občanská výchova zajímavou sondou do společenských poměrů, do radikálního myšlení mladých lidí a do konzervatismu, který přichází se středním věkem. Nastolena je i otázka, zda se člověk skutečně musí s přibývajícími léty podřídit ne zrovna ideálnímu společenskému systému. Škoda, že bonusy zahrnují jen ukázky dalších připravovaných filmů a nevěnují se Občanské výchově.
Jan Hanzlík
Moje léto lásky / My summer of love
Pawel Pawlikowski, 2004, 86 min.
Režisér Pawel Pawlikovski načrtl obraz plný letních barev v pusté krajině yorkshirského kraje a skicu osamělé dívky Mony, které zemřela matka na rakovinu a ona žije v prázdné hospodě s bratrem, bývalým trestancem obráceným na víru. Jedinou denní náplní je pro ní „manikúra, pedikúra, mytí auta a venčení psa“. Vše se změní po setkání s cynickou intelektuálkou Tamsinou, která ji zcela okouzlí. Netradiční milostný příběh je zaznamenáván dokumentární, často ruční kamerou. Vedle sebe se ocitá poetika filmů šedesátých let s prvky manifestu Dogma 95. Uvolněná estetika bojuje s vyostřenou dramatičností. Vidíme dvě extrémní polohy, které nemohou souznít, stejně jako osudy hlavních hrdinek či dobro a zlo v duši bratra. Otvírá se před námi snímek podobný prázdným prostorům domu s náhodně rozmístěnými strnulými figurínami, které neoživí ani smích, ani pláč. Poslední minuty filmu přinášejí překvapivou pointu, která na celkovou topornost děje i postav vrhá nové světlo. Tímto momentem však ožijí postavy pouze v naší mysli, ale na filmovém pásu zůstávají stále podobni mrtvým tanečníkům z halucinačního snu. Tento scenáristický manévr sice působí jako vybídnutí kritiky k tomu, aby napsala o filmu, že je rafinovaný, přesvědčuje však spíše o tom, že by možná bylo lépe ulehnout do snové krajiny kraje Yorkshire s knižní předlohou v ruce.
Kateřina Svatoňová
Tomb Raider: Legend
Eidos Interactive 2006
PC, PS2, PSP, Xbox, Xbox 360
Nejnovější instalace dobrodružství ikonické Lary Croftové uvádí do hry funkční herní mechanismy a ryzí zábavnost, jakou jsme mohli najít v prvním díle z roku 1996. Po minulém, čtvrtém díle totiž série prošla drastickým finančním neúspěchem a zdálo se, že už nebude nikdy kvalitně vzkříšena. Noví vývojáři Crystal Dynamics ovšem ukázali, že Laře rozumějí, a rozloučili se s mišmašem nepovedených nápadů a slepých gamedesignových uliček – namísto nich použili jednoduchou skákací/akční hratelnost v archetypální příběhové formě. Lara se opět honí za artefaktem, využívá k tomu všechny své fyzické dispozice, skáče, běhá, odsunuje kameny a střílí po nepřátelích, přitom každý ze zmíněných prvků je vyladěn k maximální spokojenosti hráče. Zdánlivý krok zpět k jednoduchosti je ve skutečnosti krokem kupředu a série může upoutat nové hráče nebo fanoušky zhrzené posledním dílem. Zásadní změny doznala grafická reprezentace, která drásá oči, zejména v HD rozlišení na Xbox 360 a na PC se silným hardwarovým vybavením. Jednotlivé scenerie okouzlí svou atmosférou – panoramatické krajiny ve volné přírodě nebo temné kobky vyzdobené hádankami. Bez zajímavosti není ani fakt, že animace hlavní postavy byly vytvářeny ručně, nikoliv metodou motion-capture a mají nezpochybnitelnou aureolu detailní a láskyplné práce. Hra Tomb Raider: Legend dokázala, že Lara Croft má ještě světu co říci.
Pavel Dobrovský
Atlantic Cable
Darwin Avenue
Starcastic 2006
Letos v lednu se z distributorské společnosti Starcastic stal i label. Nečekaně tu jako první výlisek vyšlo CD projektu Kanaďana Tysona Cosbyho. Nejde o žádnou elektroniku nebo postmodernu, jak je tradicí jejich katalogu, ale o skromné album postavené na akustické kytaře. I když by se mohlo zdát, že žádné dosud neodkryté podoby hry na kytaru neexistují, Atlantic Cable se pokusil je najít. A daří se mu to na výbornou! Tu do své hudby promítne současnou zámořskou country, tu zřetelný odkaz na britpopové garážové devadesátky, tu trochu španělského flamenka, ale hlavní ingrediencí je odkaz na Johnnyho Cashe. Stejně jako on totiž i Cosby vybírá ze současných trendů jen to, co má šanci vydržet ještě dlouho. Cosbyho produkční selekce si dala záležet na všem. Do uší vám tak připluje křišťálově křehká a čistá muzika, o kterou v Česku jinak často nezavadíte. Takhle jednoduchou a přitom žádoucí hudbu jsem už dlouho neslyšel. Album jako by přesně vystihlo dobu. Ústup klasických kytarovek a nástup nejrůznějších showmanů s kytarou a originálním pohledem na hudbu. Živé provedení projektu v dubnu vyráží na turné. 27. 4. si je můžete užít v Brně, o den později v Bratislavě. Nebo devátého května v Praze.
Ondřej Stratilík
W. A. Mozart
La Clemenza di Tito
Deutsche Grammophon 2006, 2 CD
Svou předposlední operu napsal Mozart na objednávku ke korunovaci Leopolda II. českým králem a ve světové premiéře ji uvedl v pražském Stavovském divadle 6. 9. 1791 (tři měsíce před svou smrtí). Oživil v ní zastaralý žánr „opera seria“; díky svěží hudbě však vtiskl libretu o intrikách a vášních v antickém Římě živost, psychologickou přesvědčivost postav a zralé instrumentační mistrovství. Dílo sice není tak vděčné jako autorovy vrcholné skladby a není tak často uváděno či nahráváno, v jeho tvorbě má ovšem důležité místo. Titulní roli zpívá na nové nahrávce německý tenorista Rainer Trost, hlavní hvězdou je však mezzosopranistka Magdalena Kožená v roli Sexta. Pěvkyně ve své první kompletní mozartovské nahrávce znovu potvrdila, že své postavení si vydobyla právem. Bohatým, dramatickým a procítěným způsobem dokáže zprostředkovat Sextovu vášeň i rozpolcenost. Jak Trost, tak ostatní pěvci (sopranistka Hillevi Martinpelto jako Vitellia, mezzosopranistka Christine Rice jako Annio, sopranistka Lisa Milne jako Servilia a basbarytonista John Relyea jako Publio) jsou dobře obsazení, ale přesto zůstávají ve stínu Kožené. Skotský komorní orchestr, jejž řídí dirigent Charles Mackerras, hraje sice spolehlivě, ale nijak výjimečně; místy zde chybí více švihu, vášně a dramatičnosti, čehož opera jinak obsahuje dostatek. Kvůli Kožené však nahrávka rozhodně stojí za to.
Milan Valden
Southpaw
Heart disk
MenX 2006
Southpaw jsou česká kapela, která se deset let bez velkých financí celkem úspěšně snaží o to česky neznít. Zvuk nového dvojalba Heart disk dotáhl jejich vztyčený prostředníček například Petru Kolářovi (čerstvému nositeli hudební ceny Anděl) k dokonalosti. Zvukař Ondřej Ježek je už pověstný nejen mezi svými a funguje stejně i jako producent. Problém je v délce celého alba, resp. v nakupeném tvrďáckém muzikantství půlky zvané Heartcore. Southpaw se s příchodem klávesisty Karziho okolo roku 2000 odklonili od předešlých náladových kompozic k popovějším písničkám, nasáklým opakujícími se figurami jednotlivých nástrojů. Každá píseň jich obsahovala několik a postupem času se muzikanti přiučili je harmonicky propojovat do konzistentních písniček a pestřejších alb. Pokud to předposlední Boys make noise (2004) poničil svým pokojovým zvukem Escon Waldes, Heartcore v tomto ohledu nemá chybu. Bohužel jeho písničky jsou únavně se opakující machýrkovské riffy, ukradené z alb postmoderně barevných pimprlátek, jako jsou System of a down. Tím – s jedinou výjimkou Subway sings, jejíž primitivní chytlavost podtrhuje hitparádově útržkovitý electro zvuk – prohrává na celé čáře s následující Software. Software – s výjimkou Summer in Memphis – je sběr plodů, sklizeň několikaletého tvůrčího osevu. Co píseň, to HIT. Vůbec nic českého. Isolated.
Jan Košatka