Poezie je moudřejší než dějiny

V posledních dnech vzbudil velkou pozornost našeho tisku nález svitků s částí apokryfního Jidášova evangelia v koptštině – poslední vývojové fázi egyptštiny. Zájem médií o apokryf podnítil zřejmě i úspěch románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda, který se už dlouhou dobu objevuje na prvních místech přehledů o nejprodávanějších knihách a jehož filmová podoba se objevila i na plátnech kin. Děj tohoto románu byl inspirován jinými gnostickými apokryfními evangelii – Mariiným a Filipovým, která si dnes může přečíst i český čtenář v překladu Zuzany Vlčkové v prvním dílu Neznámých evangelií, vydávaných Centrem biblických studií. Marie je podle těchto textů zřejmě naše Maří Magdalena, kterou „Spasitel miloval více než ostatní učedníky“, „již líbal často na její ústa a jež byla jeho družkou“. Tento odborný překlad s komentářem samozřejmě nevzbudil takovou pozornost jako románové využití motivu lásky Krista k Maří Magdaleně v detektivním románu.

Polemiky církevních otců

Na tomto místě bych chtěla poukázat na jiná beletristická zpracování inspirovaná gnostickými evangelii, především právě oním nedávno nalezeným a zveřejněným evangeliem Jidášovým. Mám na mysli knihy řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise (1883–1957), českému čtenáři rovněž dostupné v překladech. Motiv vztahu Krista a Marie Magdaleny je v románu Kristus znovu ukřižovaný (jako operu jej využil Bohuslav Martinů v Řeckých pašijích) předobrazem vztahu pastýře Manolia a mladé vdovy Kateřiny, jimž je ve vesnických pašijových hrách přidělena úloha Krista a Marie Magdaleny. V jednom z posledních románů, nazvaném Poslední pokušení (1951), se Kazantzakis vedle tohoto příběhu zabývá především vztahem Krista a Jidáše. Zde je nutno zdůraznit, že odborníci věděli o Jidášově evangeliu ze spisů církevních otců, kteří polemizovali s heretickými, od křesťanského kánonu se odchylujícími sektami, jakými byli kainité, ofité, séthovci a další. Jejich příslušníci uctívali často právě postavy, které byly ve Starém zákonu odsuzovány, například Kaina, a z Nového zákona Jidáše. Nejstarším pramenem těchto zpráv je Irenaeus (Eirénaios), biskup lyonský z druhé poloviny druhého století, Pseudo-Tertullianus (začátek třetího století), Epifanios (začátek třetího století) a Theodorétos z Kyrrhu (páté století). Vznik koptského překladu Jidášova evangelia kladou nyní badatelé do čtvrtého, respektive pátého století a vznik jeho řecké verze do století druhého (kolem 150 po Kristu) – tedy zhruba do doby, kdy byla napsána i evangelia kanonická.

Kazantzakis se o literaturu a prameny k ranému křesťanství zajímal už v době, kdy psal román Poslední pokušení. I z jeho korespondence víme, že v té době studoval odbornou literaturu, apokryfní evangelia a Talmud v knihovně v Cannes, kam dojížděl z Antibes, kde tehdy žil. V červnu 1948 psal jedné své židovské známé, Rachel, s níž se seznámil před léty během svého pobytu v Berlíně, že v knize, na níž právě pracuje, „pozdvihl a učinil svatým Jidáše Iškariotského hned vedle Ježíše“. Knihu dokončil v roce 1951.

Dokončeno jest

Postava Kristova inspirovala Kazantzakise pětkrát (je mu věnována jedna z básní v řadě Cantos, tragédie Kristus, jednadvacátý zpěv eposu Odysseia, romány Kristus znovu ukřižovaný a Poslední pokušení). Už v uvedené tragédii, kterou napsal v roce 1915 a která vyšla tiskem v roce 1928, pojímá dvojici Krista a Jidáše podobně jako v Posledním pokušení. Námětem tragédie je scéna Vzkříšení, Jidáš se objevuje mezi ostatními apoštoly až v závěru díla. Kristus jej oslovuje jako „záhadného“ nebo „tajemného“ apoštola a zdraví jej slovy: „Buď vítán, milovaný bratře!“ Zatímco ostatní apoštolové jej na Olivové hoře „zradili“ svým spánkem, Jidáš s ním bděl a bojoval, aby společně spasili svět. Kristus jej prosí o odpuštění za to, že na jeho plece složil těžší kříž, který by on sám neunesl. „Bylo třeba, aby tento ubohý svět byl spasen, já jsem musel být ukřižován, a tys mne musel ukřižovat.“

Toto pojetí Kazantzakis vyčetl z charakteristiky Jidášova evangelia v polemikách církevních otců. Tak u Pseudo-Tertulliana čteme, že „někteří se domnívají, že je třeba Jidášovi poděkovat. Když Jidáš totiž zpozoroval...., že Kristus chtěl zničit pravdu, předal jej, aby pravda nemohla být zničena.“ Jiní naopak hlásali, že mocní (archontes) tohoto světa nechtěli dopustit Kristovo utrpení, aby jeho smrt nepřinesla lidstvu spásu. Název Jidášovo evangelium (euangelion Iuda, Judae evangelium) se objevuje u Eirénaila; kniha jeho díla Proti heretikům (Odversus hareses) se zachovala v řecké i latinské verzi. Jen apoštol Jidáš prý znal pravdu a „tajemství zrady“ (mysterium proditionis). Z podobných míst vycházel Kazantzakis při svém pojetí Jidáše a jeho vztahu ke Kristovi. Tento motiv nejšíře rozpracoval v Posledním pokušení. V tomto románu je Jidáš zélóta (horlivec), a to je odbojník proti okupaci země Židů Římany. Činnost těchto zélótů nám líčí Josef Flavius ve Válce židovské. Historickým zakladatelem hnutí byl jakýsi Juda Galilejský. Tito zélóté, skryti v davu, usmrcovali své protivníky dýkou (latinsky sica), kterou měli schovánu pod pláštěm, proto je nazývali také sicarii. Přídomek Iškariótes je prý zkomoleninou tohoto slova. Jidáš očekává brzký příchod Mesiáše, svým bojem jej chce urychlit, protože jeho Mesiáš má zničit Řím a vrátit Židům svobodu, kdežto Kristus chce spasit celé lidstvo.

Ježíšovo pojetí Jidáše je nejjasněji vyjádřeno v rozhovoru, který spolu s Jidášem vedou cestou k velikonoční večeři: „Vydržíš, bratře Jidáši, Bůh ti dá sílu, která ti schází, protože tak to musí být. Já musím být zabit a ty mne musíš zradit. My dva musíme zachránit svět. Pomoz mi!“ – „Kdybys ty měl zradit svého Učitele, udělal bys to?“ ptá se Jidáš. „Ne. Bojím se, že bych to nemohl udělat. Proto se Bůh nade mnou slitoval a dal mi ten lehčí úkol; být ukřižován. Jenom mne ne­opusť a pomoz mi!“

Závěr románu pak autor pojímá podle učení doketické hereze (dokó = zdám se), podle něhož ukřižování bylo jen Kristovým snem (jak to z této hereze převzal i Korán: „Nikoli, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo“ (súra 4,156–158) a Jidáš jej za to obviní ze zrady: „Jsi zběh! Tvoje místo bylo na kříži! (...) Proč jsi nebyl ukřižován?“ Posléze Ježíš zjistí, že snem byla představa o dlouhém šťastném životě uprostřed rodiny, a probudí se na kříži s výkřikem Tetelestai – „Dokončeno jest!“. Církev podrobila toto dílo ostré kritice, v roce 1954 bylo dáno mezi libri prohibiti. Řadou církví byl odsouzen i film, který podle tohoto románu natočil režisér M. Scorsese.

Napínavá detektivka

Základní charakteristika sekty kainitů (od jména Kain), dalších gnostických sekt i Jidášova evangelia podávajícího jejich učení byla tedy od druhého století po Kristu známa. Nicméně nález rozsáhlejšího textu, jakých nebývá mnoho, vyvolává velký zájem odborníků, zejména když se jedná o text, o němž se soudí, že ho církev skrývala před veřejností. Anglický, německý a francouzský překlad zachované části Jidášova evangelia má rozsah asi šedesát dva stran a obsahuje 65–75 procent celého díla. Na kritické vydání díla si budeme muset ještě nějaký čas počkat. Teprve poté se ukáže, nakolik se s realitou shoduje Kazantzakisovo tvrzení, které napsal v listopadu 1951 svému švédskému překladateli B. Knösovi: „Chtěl jsem obnovit a doplnit posvátný Mýthos, z něhož vzešla křesťanská civilizace Západu... Celý rok jsem si půjčoval z knihovny v Cannes všechny knihy o Kristovi a Judeji, dobové kroniky, Talmud ap. Detaily jsou historicky přesné, i když uznávám právo básníka nesledovat historii otrocky. Poiésis filosofóteron historias (Poezie je moudřejší než dějiny).“

Pokud jednou nějaký autor bude opět považovat toto evangelium za vhodný námět na román – pro dnešního čtenáře nejspíše napínavou detektivku, lze mu doporučit, aby se zabýval letitou otázkou jeho nálezu a prodeje, jeho propašování z Egypta, kde bylo nalezeno jakýmisi venkovany v jeskyni u lokality Al-Minya, o jeho dvacetileté pouti do Švýcarska a Spojených států a v únoru 2002 zpět do Basileje, kde se stalo majetkem nadace Maecenas. Papyrus bude ovšem odevzdán egyptskému státu do Koptského muzea v Káhiře. Temné stránky nelegálního obchodu se starožitnostmi by jistě byly vděčným námětem, zvláště když některé informace na internetu byly uváděny pod přitažlivými tituly Hon za Jidášovým evangeliem, S tímto rukopisem dáváte v sázku svůj život či Má Vatikán jeho kopii?. Takový humbuk však vycházel spíše z obchodních manipulací než ze samotného obsahu rukopisu. Ostatně podobná díla, například gnostické Nag Hamadi codices, se dnes v mezinárodní spolupráci běžně vydávají.

Autorka přednáší řeckou literaturu a byzantologii na FF UK.