Střecha / Il Teto
Režie Vittorio De Sica, 1956, 91 min.
Luisa se právě vdala za Natala. Bydlí v Římě pod jednou střechu se svou velkou rodinou. Aby se mohli vášnivě obejmout, musí za tmy jít před dům. Navíc se Natale nepohodne se svým bratrem a novomanželé hledají bydlení jinde. Jenže na nájem nemají. Protože Natale pravděpodobně čeká přírůstek do rodiny, rozhodnou se, že si jednopokojové obydlí postaví sami. Musí tak učinit tajně, aby neporušili italské zákony – každý, kdo dokáže přes noc postavit čtyři stěny a zakrýt je střechou, má právo v takovém domě bydlet. Na zápletce prodchnuté všednodenností uplatňuje Vittorio De Sica prvky neorealismu. Stejně jako u jeho nejslavnějšího snímku Zloději kol napsal scénář Cesar Zavattini. Oba filmy spojuje zaměření na obyčejného člověka, který nemá prostředky na to, aby mohl žít v poklidu, a musí se prát o práci, domov. Je to člověk zranitelný, víc závislý na dobrodiní úřadů a policie než na samotném Bohu. Přesto s vrozenou hrdostí neohýbá záda víc, než je nutné. Ač vychován ulicí, je citlivý a starostlivý. Mikropříběh o „stavění střechy“ je seskládán tak, že stále graduje, ze všednosti se rodí dramatické konflikty, které ještě více zesilují její bezútěšnost. I přes celkovou bezútěšnost situace mladých manželů je film protkán jemnějšími odstíny, nechybí mu milost (zejména Gabriella Pallotta coby Luisa), místy odlehčenost a šance na štěstí.
Lukáš Gregor
Kronika smrti / Cronicas
Režie Sebastían Cordero, 2004, 94 min.
V produkci režisérů Guillerma del Tora a Alfonsa Cuaróna vznikl film o moci médií a touze po slávě. Hlavním hrdinou je tu Manolo Bonilla (John Leguizamo), reportér úspěšného a vlivného televizního pořadu vysílaného po celé Latinské Americe, proti němu stojí masový vrah dětí přezdívaný „Zrůda z Babahoye“. Manolo, který se snaží vraha vypátrat, se k informacím o Zrůdě dostane přes Vincia (Damián Alcázar), milovaného manžela a otce, který byl odsouzen za zabití malého chlapce při nezaviněné automobilové nehodě. Otec tohoto dítěte (a i jedné z obětí Zrůdy) se ho v návalu vzteku pokusí veřejně upálit. Vincio proto potřebuje reportáž o tom, že dopravní nehodu nezavinil, a Manolo informace o Zrůdě, které by mu mohly přinést další popularitu. Když však zjistí, že Vincio a Zrůda jsou jeden člověk, začne hledat důkazy, kterými by ho usvědčil a potřebuje je získat dřív, než bude Vinceo na základě jeho reportáže propuštěn. Mrazivý a temný thriller byl natočen podle skutečné události, kdy v 70. a 80. letech měl tajemný vrah zabít přes 300 malých dívek, a rozhodně nepostrádá autenticitu. Herecké výkony obou hlavních představitelů jsou výtečné, kamera dokáže zachytit napětí, které je v ekvádorském městečku po objevení dětského masového hrobu ve vzduchu, a to vše je skvěle podbarveno hudbou. Vedle korejských Vzpomínek na vraždu patří Kronika smrti k vrcholům psychologocké krimi.
Jiří G. Růžička
Šašek a královna
Režie Věra Chytilová, 1987, 111 min.
V 80. letech minulého století přistoupila Věra Chytilová dvakrát ke spolupráci s Boleslavem Polívkou. Zatímco v případě Kalamity (1981) se jednalo jen o Polívkovo herecké angažmá, o šest let později natočila film podle jeho stejnojmenné hry Šašek a královna. Groteskní podobenství o vztahu moci a umění sklízelo úspěch už ve své divadelní verzi, ale všeobecně známým se stalo právě díky filmu. Chytilová do něj vložila nejen „šaškovský motiv“ z předlohy, ale filmovou verzi obohatila také o jiné časoprostorové roviny (minulost, současnost, fantazie) i o různé varianty střetu dvou principů (svoboda – moc, muž – žena, sen – skutečnost, fantazie – racionalita), porůznu prostupující její tvorbu. I přesto, že byl Šašek a královna hodnocen jako určitý ústup od typické režisérčiny poetiky, patří mezi její velká díla. Na DVD najdeme film v průměrně kvalitním přepisu, na který se dá sice bez problémů dívat, ale nový mastering a barevné vyladění by mu určitě prospělo, protože kameraman Jan Malíř odvedl výbornou práci. Původní český zvuk v DD 2.0 je doplněn volitelnou českou titulkovou sadou pro neslyšící, v menu si můžete dále zvolit filmografie, fotogalerii a tři bonusové rozhovory (Věra Chytilová, Boleslav Polívka a Chantal Poullain). Zkrátka bontonská klasika, která kvalitou přepisu náročného diváka nenadchne (zejména při projekci na velkém televizoru), ale většinu zákazníků asi uspokojí.
Pavel Gajdošík
Pac-Man World 3
Ingram Entertainment – Primary Account (Fill/Kill) 2006
PC, PS2, PSP, GameCube, Xbox
Jen stěží si lze představit, že byste během horkých letních dní a večerů chtěli sedět doma a hrát počítačové hry – proto jsem pro tento týden vybral oddychovku, která mozek intelektuálně nezatěžuje a je barevná, jako fotografie zmrzlin nad mrazícím boxem. Pac-Man World 3 pokračuje v tradici trojrozměrných skákaček se žlutou koulí v hlavní roli. Pac-Man, archetypální ikona herní kultury, musí zachránit svůj svět před zničením. K tomu se mu hodí schopnost skákat po plošinkách, zabíjet nepřátele a dokonce spolupracuje s duchy – ano, s těmi strašidly, která ho v původní 2D hře s takovým gustem pronásledovala. Jelikož duchové jsou bytosti astrální, vidí svět jinak než Pac-Man, a tak jejich služeb musí žluťák využívat k aktivaci tlačítek a nacházení dalších cest. Pac-Man World 3 je uvolněná, příjemná hříčka bez hlubší hodnoty. Herní mechanismy připomínají skákačky z roku 1999, znalci žánru tedy budou zklamáni jednoduchostí a neoriginalitou. V bonusových materiálech nalezneme rozhovory s autory hry a další neherní materiály, které zaimponují především těm, kteří se chtějí o hrdinovi dozvědět více. Pro letní měsíce pravděpodobně neexistuje příhodnější hra, než je právě tato.
Pavel Dobrovský
Heppner sings Wagner
Selections from the Ring
Deutsche Grammophon 2006, 71 min.
Kanadský tenorista Ben Heppner je pěvec impozantního hlasu i postavy a je přímo předurčen k hrdinným rolím wagnerovského repertoáru. Na nahrávce, pořízené v loňském roce v drážďanském Lukaskirche, zpívá vybrané pasáže ze tří částí Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, konkrétně něco z rolí Siegmunda (Valkýra) a Siegfrieda (Siegfried a Soumrak bohů). Výborným partnerem je mu uznávaný dirigent Peter Schneider a orchestr Staatskapelle Dresden, patřící k nejlepším, zejména operním orchestrům světa (působí v Saské státní opeře Drážďany). Ke zdařilosti nahrávky přispívá i dobrá akustika Lukaskirche, který slouží již dlouhá léta jako nahrávací síň. Ben Heppner zatím Siegmunda ve Valkýře ani Siegfrieda ve třetí a čtvrté části tetralogie jevištně nezpívá (na tuto roli se chystá v roce 2008), takže nahrávka může být i případnou pozvánkou. Rozhodně je na co se těšit. Heppner je „Heldentenor“ se vším všudy, posluchače z jeho výkonu mrazí v zádech. Při všem bohatství a síle je jeho výkon koncentrovaný i kontrolovaný a přitom vzrušující. Nahrávka je dokladem, že Heppner je dnes právem jedním z nejoceňovanějších pěvců. Ti, kteří hledají náhradu za tenory Carrerase, Dominga a Pavarottiho, ji v něm mají. Svůj prostor na nahrávce dostal samostatně i orchestr s dirigentem, a sice ve dvou orchestrálních pasážích ze Soumraku bohů: Siegfrieds Rheinfahrt z prologu opery a Trauermarsch ze závěru.
Milan Valden
Aphex Twin
Chosen Lords
Rephlex 2006
„Pojďte k tatínkovi, aby vám odříkal pěkně úchylnou pohádku o tom, kdo olizuje okna a pak si večer jako zběsilý hraje na didgeridoo a před usnutím poslouchá výběr toho nejlepšího ambientu.“ Takhle nějak by mohla začínat recenze na desku (pořád ještě) jedničky světové elektronické hudby na přelomu tisíciletí. Jenže Richard D. James se stejně jako celá hudební scéna posunul směrem k proklestěným cestičkám a výjimečných věcí se jen tak snadno nedočkáme. A tak se vloni RFJ řečený Aphex Twin vrátil k analogovým tlačítkům a natočil desku Analord. Neuškodila, ale taky moc nezaujala. Proto bylo celkem jasné, že album Chosen Lords, vytvořené ze zbylého materiálu, nepřinese nic zajímavého. Jenže ono přineslo. Dokonce mám zato, že svou „mateřskou“ desku předčilo. Twinova příznačná zběsilost se promítá do všech desíti skladeb, dokonce i pomalejší songy bují mnohosměrnou schizofrenií. Jenže nemá cenu pokaždé křičet nad tím, když se pan Aphex uráčí vydat novou desku. Je v takové pozici, že ať už by byl jeho materiál jakýkoliv, s radostí ho přijme celá zeměkoule. Takže je nasnadě, že i když Chosen Lords není nijak přelomový výběr, pochválím jej. Aphex Twin má svůj osobní pohled na elektronickou hudbu a v těchto souvislostech potvrdil aktuálním albem svou pozici nekopírovatelného producenta.
Ondřej Stratilík