Velké filmové ceny se občas postarají o stejně velká překvapení. Letos se to podařilo v Berlíně, když si Zlatého medvěda odnesla mladá sarajevská režisérka Jasmila Žbanićová za svůj celovečerní debut Grbavica. Jde o příběh ze současného Sarajeva o komplikovaném vztahu svobodné matky Esmy a její pubertální dcery Sary, která žije v přesvědčení, že její otec zemřel na frontě jako válečný hrdina. Pravda, kterou v sobě Esma dusí, je však jiná: otcem Sary je některý z mužů, kteří její matku během války znásilňovali v lágru. Podivovat se nad tímto nečekaným úspěchem nezkušené debutantky jsem se přestala poté, co jsem Grbavicu viděla v pražském kině Světozor a následně hovořila s její autorkou. Sebevědomá a přitom velmi otevřená a neformální žena v barevném tričku dobře ví, co a proč dělá.
Kdy a proč jste se rozhodla zpracovat téma traumatu znásilněné ženy?
Úplně první moment, který se ale neváže bezprostředně k filmu, je okamžik, kdy jsem se dozvěděla o ženách z Bosny a Hercegoviny, které byly znásilněny, četla jsem jejich příběhy. Má přítelkyně byla novinářka a mluvila se třemi dívkami, kterým bylo 14, 15 a 17 let. Pro mne, které v té době bylo sedmnáct, to bylo velice šokující, zvlášť když jsem se s nimi později setkala v Centru pro uprchlíky. Neuměla jsem si představit, že by sex mohl být zbraní, součástí války, která může ženu úplně zničit. Bylo to jiné než moje zkušenost války ve městě, kde jsou bomby, ostřelovači atd., ale svého nepřítele nevidíte. Teprve když ho vidíte, když se vás dotýká, tak je to devastující. Znásilňování bylo cíleným ničením celé etnické skupiny. Tento pocit ve mně zůstal a já jsem četla všechno, co jsem o znásilnění během války našla. Mluvila jsem s ženami, které tím prošly, ale stále jsem nevěděla, jestli chci točit film. Byla to jen taková moje obsese.
Z mého pohledu je příběh Grbavice založen na skutečnosti do té míry, že jsem ten problém velmi dlouho zkoumala, ale je to zároveň absolutní fikce, protože jde o výraz mého světa, mého prožitku, není to nějaká absolutní pravda.
Válečné téma už se objevilo v mnoha filmech, liší se nějak díla, která vznikla těsně po válce, od těch, která válku reflektují z většího odstupu?
Tento film není tak úplně o válce, je o míru po válce. Stále ještě vznikají filmy o válce, jako No Man‘s Land (Země nikoho, režie Danis Tanović – pozn. red.), ale je tu stále více filmů o dnešním životě, o tichých následcích války. A čím dál častěji vznikají i filmy, které se války vůbec nedotýkají, které chtějí jen bavit.
Film působí velice bezprostředně, myslím, že je to zásluhou prace kameramanky, která se stále pohybuje jakoby v centru dění... Točili jste na klasickou kameru?
Ano, je to snímáno na pětatřicetimilimetrový film, ale měli jsme tu nejmenší kameru, aby mohla být kameramanka co nejblíže hercům; aby měl divák co nejmenší odstup. Chtěli jsme film točit na tento formát, protože mi připadá, že všechno, co je spojené s bosenským příběhem, s válkou a zločiny, viděli lidé v televizi, a tudíž vědí, co můžou od zpravodajského obrazu a roztřesené kamery očekávat. To jsem nechtěla, chtěla jsem jiný obraz, který lidé nemají tolik vžitý, najít jiné možnosti zobrazení, využít čistě filmových prostředků.
Ovlivnila nějak snímek vaše předchozí dokumentární zkušenost?
Myslím, že ano, naučila jsem se dívat, pozorovat, a to nejen lidi, ale i místa. Naučila jsem se všímat si detailů, výrazů tváře, pohybů rukou, oblečení. Mám stále před očima reálná místa a situace.
Velice civilně působí i herecké výkony obou protagonistek, jak jste je vybírala?
Mirjanu Karanovićovou možná znáte, v zemích bývalé Jugoslávie je to velká hvězda. Hrála téměř ve všech Kusturicových filmech, objevila se v Undergroundu, v Otci na služební cestě i v tom posledním, Život je zázrak. Ale už poměrně dlouho neměla žádnou velkou roli. Přišla jsem za ní v podstatě jako debutantka, bála jsem se, co mi řekne, ovšem jí se scénář líbil a já jsem byla opravdu šťastná, že tu roli vzala.
Třináctiletou Lunu Mijovićovou, která hrála její dceru Saru, jsme našli ve škole. Bylo to velice dlouhé hledání, chodili jsme od školy ke škole, mluvili jsme asi s dvěma tisíci dětmi, protože jsem věděla, že když nebudu mít dobrou ústřední dvojici matky a dcery, nebude to dobrý film.
Vznikl v podstatě ženský snímek, režii, kameru i obě hlavní role zastaly ženy. Mužské postavy ve filmu působí převážně negativně...
Muži jsou to, čeho se Esma děsí. Z její perspektivy, v jejím světě jsou muži zrádní a nebezpeční. Je obětí mužského násilí, které ale s koncem války nezmizelo, je stále přítomné. Do Bosny a vůbec celé bývalé Jugoslávie přišel divoký kapitalismus ve formě, která je velmi agresivní. To jsem chtěla ukázat ve scénách z klubu Amerika – tento způsob vydělávání peněz, novou vrstvu rychle a převážně nelegálně zbohatlých mužů. Nemyslím si ale, že postava Peldy je negativní, je sice jedním z mužů kolem klubu Amerika, za pasem nosí pistoli, ale s Esmou mají něco společného. Projeví se to, když spolu mluví o identifikaci mrtvých, Esma mu začíná věřit, začíná se s ním stýkat. Jistě, Pelda je pohodlný, snaží se vydělat peníze rychle a co nejjednodušší cestou, ale chci, aby lidé zároveň cítili, že by mohl být jiný, stále má možnost volby... Stejně tak kamarád Sary, který rovněž touží mít vlastní podnik, kde by za něj pracovali ostatní, auto s tmavými skly a širokými pneumatikami – i on má naději, že se mu jeho sen nesplní.
Zmiňovala jste bar Amerika, který hraje ve filmu důležitou roli. Majitel podniku a jeho kumpáni, napůl mafiáni, mi trochu připomínají postavy z Kusturicových filmů. Tam ale na rozdíl od vašeho snímku má toto prostředí jistou lehce výsměšnou poetiku...
Nemyslím si, že jsou postavy z Grbavice podobné postavám z Kusturicových filmů, i když jsou to také často napůl gangsteři. Chtěla jsem zobrazit novou generaci mladých mužů, kteří jsou spojeni s takzvanou turbofolkovou hudbou, jak se u nás říká. Kultura turbo folku, která Jugoslávii zaplavila začátkem devadesátých let, byla podle mě mentální přípravou k válce. Dříve byla v Jugoslávii komise pro kýč, když jste zpívali kýčovitou píseň, museli jste platit dvojnásobné daně a nemohli jste být tak často v televizi. Samozřejmě, že to bylo mnohokrát zneužito, ale mělo to něco do sebe. Tento druh hudby naprosto vymývá, blokuje mozek, ale o to víc podporuje emoce. Před natáčením jsem ze studijních důvodů navštívila hodně takových klubů, přestože tu hudbu nenávidím. Lidé jsou jí emocionálně vybuzeni až na samé hranice. Jsou schopni vyjít ven a okamžitě začít bojovat, a ještě horší je to, že jsou velmi snadno manipulovatelní. Tahle hudba působí jako droga.
Hlavní hrdinka projde ve filmu určitou katarzí, podaří se jí otevřít se, začít o svých pocitech mluvit. Může ten snímek pomoci ženám s podobným osudem, aby se se svým traumatem vyrovnaly?
Je příliš brzy, abych věděla, jestli o svém traumatu nějaké ženy na základě mého filmu začaly mluvit. Ale spolupracovala jsem s těmito ženami předtím, než se Grbavica začala natáčet, konzultovala jsem s nimi i scénář. Těsně před tím, než se film promítal na Berlínském festivalu, jsem šla do jejich organizace a řekla jim: „Podívejte se, jsme pozváni na Berlinale, dá se předpokládat, že se o film budou zajímat média, zkusme vymyslet, jak toho využít ve váš prospěch.“ V té době totiž ještě nebyly znásilněné ženy považovány za válečné oběti. Rozjeli jsme celou kampaň, sbírali jsme podpisy mezi diváky, pak jsme šli s peticí do parlamentu a požadovali jsme, aby se změnil zákon. A nakonec se nám to skutečně podařilo. Zákon uznal znásilněné ženy jako oběti občanské války a díky tomu také nemusí absolvovat složité dokazování, že jim bylo skutečně ublíženo. Když vám ustřelí nohu, je to zřejmé, ale trauma ze znásilnění nemusí být na první pohled vidět a ženy se často stydí o tom veřejně mluvit. A myslím, že jim film pomohl i psychicky, o jejich problémech se mluvilo v médiích, aniž o tom musely mluvit ony samy. Teď jde ještě o to najít peníze na jejich podporu.