Postavit se mezi dvě strany

Dva eseje, které jsou ve skutečnosti přednáškami, jež autor pronesl v roce 2002 na univerzitě v Tubingenu, myšlenkově navazují na jeho jiný soubor esejů (Mír, láska a kompromis), který u nás vyšel v roce 1997. Ozův nesmiřitelný postoj vůči jakékoliv nespravedlnosti, kterou dlouholetý konflikt přináší, nedoznal během let příliš změn a můžeme jistě říci, že jeho názory jsou víceméně konzistentní už od roku 1967. Ani jeho snad až urputná snaha o naprostou objektivitu se nezměnila, a je tak poznávacím znakem Ozova uvažování o nejpalčivějším problému, s kterým žije každý Izraelec i Palestinec.

Po přečtení prvního eseje Mezi dvěma právy se může zdát, že se autor vyhýbá jasnému stanovisku, ze kterého by se dalo určit, kdo je v konfliktu zastáncem dobra a kdo zla. Pravda ale je, že vzhledem k zrůdnostem, k nimž dochází na obou stranách, se Oz nikam stavět ani nechce. Hned v úvodu zdůrazňuje, že čtenářům nehodlá nic usnadnit, protože jednobarevné vidění je právě tím, co ztěžuje pochopení situace, v níž se oba národy nacházejí, a tudíž i její možné řešení. V jeho případě však nejde o žádný planý alibismus ani bezzubé moralizování. Oz se začasté ve svých ostrých výtkách vůči Izrae­li blíží radikálně levicovým kritikům, ale současně je v kritice palestinských kruhů schopen dát v mnohém za pravdu izraelským jestřábům. Jako by v něm žili dva různí lidé: Palestinec trpící terorem policejního izraelského státu a zároveň izraelský Žid, jenž je věčně vystaven strachu z teroristických útoků. Jako by si ti dva v mnohém rozuměli, i když si ve skutečnosti nerozumějí vůbec. Je patrné, že jeho patetická výzva z druhého z esejů, kde žádá čtenáře, aby si cvičili svou představivost a snažili se zvláště na problémy, v nichž mají na první pohled zcela jasno, dívat i očima druhých, je právě tím, co sám už řadu let a s úspěchem aplikuje. Jedno skutečné klišé tak změnil v silný a na Blízkém východě i ojedinělý životní postoj. Skutečností totiž je, že krom aktivistů hnutí Šalom achšav (Mír hned teď) podobnou optiku málokde potkáte. Pravidlem je totiž spíše hluboké uvíznutí v ideologických či myšlenkových zákopech té které strany. Oz se tak se svým hlasem stává rebelem jak mezi nesmiřitelně nacionálně laděnými Izraelci, tak mezi židovskými levičáky typu Chomského či Finkelsteina.

Oz si je vědom, že mají Židé i Palestinci relevantní nároky na zem, která je už tak dost malá. Vzpírá se zažitým stereotypům, které mluví o náboženské podstatě konfliktu, když ukazuje, že jde o územní spor. Oba národy navíc představuje jako bývalé oběti „týchž utlačovatelů“ a kořen vzájemné nenávisti správně identifikuje v přiřknutí podoby minulých kolonizátorů nebo nacistů svým současným protivníkům. Nachází stejné chyby i předsudky na obou stranách.

Dva eseje jsou psány veskrze literárním stylem a možná pro zdůraznění myšlenek, jež Oz považuje za stěžejní, se zde ke škodě knihy leccos opakuje. Autor však nejen že dokáže popsat příčiny a i zákruty izraelsko-palestinského konfliktu, ale už léta přichází se stále pregnantněji formulovaným východiskem, které je prosté vší naivity. Nepředpokládá, že z Izraelců a Palestinců mohou někdy být milující sousedé. Jako literát ale pracuje ve svých esejích s vtipně zvolenými analogiemi, které sice na jedné straně mohou téma jaksi zlehčovat, ale jsou na druhé straně dobře srozumitelné pro všechny, k nimž dolehnou. Řešení vidí totiž v rozvodu, nedoufá v okamžité usmíření, ale v to, co nazývá „bolestným kompromisem“ pro oba zúčastněné. „Rozvod vždycky bolí. A tenhle bude zvlášť bolestný už jen proto, že obě strany zůstávají pohromadě v tomtéž bytě. Nikdo neodchází pryč. A protože byt je malý, bude nezbytné určit, komu připadne jedna ložnice, komu druhá a jak naložit s obývákem,“ píše. Neutíká ani od návrhů konkrétních řešení: jasně říká, že hranice by měly až na malé výjimky vycházet ze situace před rokem 1967, a zdůrazňuje, že žádná izrael­sko-palestinská dohoda nebude možná, pokud nevyřeší otázku palestinských uprchlíků. S tím ostatně souvisí i jeho parafráze slavného hesla hippies „Make Love not War“, jež pragmaticky přetvořil v „Make Peace not Love“ (Nemilujte se, ale uzavřete mír).

Trochu slabším dojmem nežli vskutku myšlenkově jedinečný první esej působí druhý text, který je i titulem knihy. Oz se snaží přijít na podstatu fanatismu, psychologizuje, ale nepřináší příliš nového, když odrazuje od ztotožňování fanatismu s islámem či jiným náboženstvím a dokládá, že fanatismus jako bezmezná důvěra v jedinou a vlastní pravdu „je starší než všechna vyznání“. Vzpomíná na svůj vlastní mladický sionistický fanatismus a trochu naivně tvrdí, že od fanatismu pomáhá smysl pro humor, který fanatikům chybí. Není tak důsledný jako v předešlém z esejů a nejsilnější je v pasáži, kde zmiňuje, že nepřátelé fanatismu jsou zpravidla vždy označováni za zrádce. Sám se v této situaci kvůli svým názorům ostatně mnohokrát ocitl.

Ozova kniha by měla být pobídkou k přemýšlení a zároveň důkazem, že v existujícím bolestném konfliktu se člověk nemusí stavět nutně za jednu ze soupeřících stran. Ukazuje, že by tak snad činit dokonce neměl a že přitom může zaujmout silné stanovisko, které není vposledku ani proizraelské, ani propalestinské, nýbrž promírové.