Opravdu vtipné stačí

Režisér kdo?, zeptáte se možná. Ten režisér, kterému rok od roku narůstá díky karlovarskému festivalu český fanklub (letos byla kromě Tristrama Shandyho uvedena i pozoruhodná Cesta na Guantánamo), ale do širšího povědomí se prosazuje jen pozvolna. Spíš než jeho jméno nebo dokonce podobu si vybavíte některý z těch šestnácti, na první pohled totálně nesourodých filmů, žánrově rozpjatých od komedie ke sci-fi. Nonstop party. Vítejte v Sarajevu. 9 písní. Kód 46. Jako svého druhu završení těkání mezi žánry může být vnímána „šestnáctka“ z tohoto seznamu, zakódovaná pod názvem nepřátelským k jedincům se slabou pamětí a mezerami v britské literatuře 18. století – Tristram Shandy: A Cock and Bull Story. Kdyby komedii podle devítisvazkového románu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho, které sepsal anglikánský kněz Laurence Sterne, koupil některý z distributorů, její překlad by zřejmě byl Tristram Shandy: Ptákovina a bejkárna.

Co se stalo a co ne

„OK. Měl jsem vám to říct dřív. Se svou druhou ženou Hilary jsem měl děti…ale tohle není film o mně. Nejsem princ Hamlet a ani jsem neměl být. Jsem vedlejší postava ve svém vlastním příběhu. Tohle je film o hudbě,“ komentuje nečekanou scénu z nemocničního pokoje Tony Wilson (Steve Coogan) ve druhé třetině snímku 24 Hour Party People; v díle, kterým se Winterbottom vyznal ze své vášně pro manchesterskou hudební scénu osmdesátých let. Tristram Shandy je tomuto stylově nejdůslednějšímu Winterbottomovu počinu z roku 2002 strukturou a náladou velmi podobný. Oba pečlivě propracované scénáře vycházejí z poetiky anarchie. Skutečným postavám přidávají do životů fiktivní prvky a zametají stopy. Fakta a realita slouží jako trampolína, od které se lze odrazit do stratosféry fabulací, domněnek, mystifikací, představ a stylizací, jež ale nejdou proti celkové věrohodnosti zobrazovaného. Naopak. Je to získávání z překladu, které přiblíží podstatu a atmosféru víc než strohý dokument. Portrét manchesterské scény oscilující kolem klubu Hacienda není lživý: je punkovější, živočišný a věrný legendě. Pokud je 24 Hour Party People o hudbě, o čem je Tristram Shandy? Kdo je hlavní postavou, kdo jen vedlejší, kdo je Hamletem a kdo je zrádcem? Co je stylizace, co fikce, co realita… Tristram Shandy předkládá svou pečlivě propracovanou strukturu mísení rozdílných narativních modů se samozřejmou lehkostí skutečně dobrého vtipu. A tím všechno komplikuje.

Narodil jsem se, ale…

Tristrama Shandyho lze vnímat různě. Jako absurdní komedii v hlavní roli s britským komikem Cooganem, který hraje sebe, Tristrama Shandyho i Tristramova otce. Jako film o filmu. Jako dokument. Jako para­dokument. Jako pouhou legrácku, protože jako legrace se film přesvědčivě tváří. Jako všechno dohromady a navíc jako shrnutí tvůrčího přístupu šestačtyřicetiletého režiséra. „He is about to play the role of his life“, stojí na plakátu, na němž otočen zády sedí na židli (pravděpodobně) sám Coogan, oblečený do dobového kostýmu, s parukou na hlavě, s moderními teniskami na nohou a mobilem v ruce. V pozadí je rozlehlé šlechtické sídlo, kde se děj filmu odehrává. Slovní hříčka z plakátu znamená tu roli, která ho udělá slavným, s níž bude jeho jméno spojované, i roli, kterou herec/člověk hraje ve svém reálném životě.

Plakát ve vší své úspornosti dokládá dvě propojené věci. Za prvé hravou nejistotu hranic konkrétních realit, podtržených chytrou absurditou, z níž vychází u Tristrama Shandyho radost z dívání se. Za druhé Winterbottomovo pozorovatelství a fascinaci detailem, která tetelivě nejistého a rozjitřeného diváka posouvá od scény ke scéně očekáváním dalšího vývoje, jenž se dá jen těžko předpokládat. Stejně jako se dá jen těžko předvídat tok myšlenek, úvah a popisu reálných situací v Sterneově románu, jenž vznikal deset let. Vypravěč, jímž je titulní postava, se kvůli svému digresivnímu stylu, zachycujícímu rozvětvenou pluralitu probíhajících událostí, nedostane do konce knihy ani přes popis svého dětství. „Narodil jsem se, ale…“ je typická věta otevřená do prostoru světa, v němž ubíhají na přeskáčku peripetie životů – zdánlivě nepodstatné i zdánlivě podstatné.

Do rytmu knihy, plné vychýlení z literární struktury, příběhů uvnitř příběhů, obsahující i celou černou stránku, jež má vyjádřit smutek ze smrti jedné z postav (zopakovaná jako černé plátno ve filmu), vklouzli Winterbottom a jeho dvorní scenárista Frank Cottrell Boyce elegantně. Nastavěli na něj film o filmu podle knihy, která je považována za nezfilmovatelnou. Krotí i vyvolávají organizovaný chaos: před kamerou, za kamerou, v zákulisí, v osobních životech jednotlivých aktérů… Filmový štáb natáčí Tristrama Shandyho, Cooganova postava prožívá budoucí otcovství, stejně jako on prožívá ve skutečnosti svou roli otce a partnera. Vedle toho stihne vážně koketovat s atraktivní asistentkou. Tom Bryndon je Tom Brydon i Tristramův bratr Toby, zraněný v bitvě u Namuru. Po úvodní absurdní scéně v hereckém traileru, kde se odehrává „životně důležitá debata“ o barvě chrupu a o předurčenosti lidí s určitým tvarem nosu pro charakterní role, se Coogan ujme role průvodce: placem, příběhem i svým narozením. Obraceje se godardovsky do kamery, existuje někde na pomezí filmové postavy, sama sebe a hlavního komentátora dění. Filmového i mimofilmového. Jak je jeho zvykem, napíná Winterbottom mezi těmito veličinami oblouk paralely.

Horký kaštan ve slipech

Problémy řešené v neustálé improvizaci jsou jako herci, kteří před sebou tlačí svůj vlastní život a ego. Emocionální i racionální zmatek a tápání v osobních životech se podobá zmatku tvůrčího procesu. Nakonec není podstatné, jak se točí – důležité je přijít na to, co se vlastně natáčí. Jakou část knihy si vybrat, aby uspokojila zmnožené požadavky – představy režiséra, touhy scenáristy, přání producentů, malichernost a hvězdné manýry hlavních představitelů… Jaký to má celé smysl? „Proč vlastně točíme tenhle film?“ ptá se v jednu chvíli producent. „Pro zábavu,“ odpovídá režisér. „A to je všechno?“ pokračuje producent. „A to nestačí?“ odvětí tvůrce. Stačí, pokud je to skutečně vtipné, jak zdůrazňuje Coogan, který se zde objevuje díky své další, televizní inkarnaci jménem Alan Partridge coby odborník na vtip. Ne jako když hodíte někomu horký kaštan do slipů (a na základě tohoto tupého gagu dostanete od investora peníze).

Jenže pochybnosti zůstávají. Nebylo by lepší vybrat ze změti knižních „podzápletek“ nějakou úplně jinou, třeba romanci mezi strýčkem Tobym a vdovou Widmerovou, a získat pro tu roli americkou hvězdu, která by zvýšila šance na komerční úspěch? A co bitva, každý film přece potřebuje pořádnou bitvu, v níž se utopí statisíce, miliony… Opravdu vtipné by úplně stačilo. Ale Winterbottom nabízí ve své přetlačované mezi dokumentem a fikcí, realismem a stylizací, příběhem a nepříběhovostí, historií a mýtem podstatně víc. Neskrývá, nýbrž ukazuje divákovi jako další rovinu reality mechanismy filmového procesu. Tristram Shandy je nenásilné a nenucené přemítání nad nekontrolovanou komplexitou lidského života, doručené s bonusem britského humoru. Těžké téma podané se snadno snesitelnou lehkostí.

Autorka je redaktorka Lidových novin.