Jakkoliv má samizdat své ústřední místo v předlistopadové éře, i po revoluci zažívala poměrně velká skupina lidí rozčarování, které je nutilo k vydávání podomácku vyrobených časopisů, fanzinů (zinů). Hlavními potřebami výrobců, většinou i autorů, byl psací stroj, lepidlo, nůžky a rodinný příslušník nebo přátelé s přístupem ke kopírce. Obecně se sice hudební zin na současné undergroundové scéně udržel, ale trpí zejména tím, že se stává nosičem reklamy.
„Psát zine je akt sociální změny. Při tvorbě alternativních médií se z pasivního konzumenta komerčních sdělení stává aktivní autor. Takže i když váš časopis skončí v té nejzaprášenější polici novinového stánku, nezoufejte… V dnešní době z konzumenta aktivním tvůrcem, to zase není tak málo“, prohlásil Steven Duncombe, univerzitní profesor a zároveň bývalý vydavatel punkového zinu. Samotné označení „fanzin“ vzniklo spojením anglických slov „fan“ (fanoušek) a „magazine“ (časopis). Jde tedy o tiskoviny, které jsou psány, vydávány i rozšiřovány fanoušky. Fanziny jsou také nerozlučně spjaty s papírem – alternativní, elektronické magazíny s nimi nelze zaměňovat. „Skutečný underground učinil velice ne-postmoderní krok, když setrval na formě tištěného slova a využití poštovních služeb. Fanziny představují radikální svět bez elektronických sítí a polemizují s tvrzením, že současný underground lze nalézt pouze na internetu,“ psal David M. Gross v magazínu Time z roku 1994.
Těžkej nářez
V Česku se začaly ziny objevovat takřka okamžitě po pádu komunismu, kdy se aktivity kolem nich chopili lidé z původně undergroundového prostředí. Ti se pohybovali v kulturní sféře vymezené především hudebními směry, jež nějakým způsobem ovlivňovaly tehdejší „neposlušnou mládež“. Těmi byly zpočátku devadesátých let především styly jako metal, počátky hard core, punk, ale také všelijaké skupiny bigbítových nadšenců ještě z dob končící komunistické éry. Vůbec prvními impulsy byly těmto aktivistům, kteří podle svých slov nechtěli jen navštěvovat koncerty a de facto se tak omezit na konzumaci nové hudby, zahraniční hudební časopisy typu Metal Hammer, které byly v tehdejším západním světě již běžnou nabídkou trhu pro všechny, kdo nepropadli mainstreamovým hudebním směrům. „Progresivní rock byl na vzestupu a mladí hudební fanoušci už najednou nechtěli číst nekonečné rozhovory s ješitnými kytaristy, upírajícími pohled na hašišem propálené díry ve svých těsných kalhotách do zvonu, kteří mleli tuny keců o ,kosmické harmonii‘ a ,hudební jednotě‘“, popsal vznik fenoménu hudebních fanzinů přední rockový žurnalista Nick Kent v předmluvě své knihy Těžkej nářez.
Za prvními podomácku vyrobenými fanziny stáli u nás vedle aktivistů z undergroundu právě vyznavači metalové hudby. Je to koneckonců logické, neboť na začátvku devadesátých let byl tento styl v Československu v plné síle. Po vzoru kapel, které začínaly již v předchozí dekádě, vznikaly nové skupiny a ty již zavedené plnily sály a vydávaly desky, jež nechyběly ani v hudebním obchodu nakladatelství Albatros.
Právě vznik nových kapel a potřeba jejich prezentace širšímu okruhu zájemců vedla první nadšence k tomu, že začali vydávat časopisy svépomocí. Doslova kultovní byl v té době fanzin nazvaný Metaliště. Byl dostupný na koncertech, ale stejně jako většina pozdějších titulů se šířil hlavně z ruky do ruky. Metaliště vynikalo v době své největší slávy zejména tím, že s takřka nulovou úrovní grafického zpracování, v nakopírované skládačce papírů dokázalo přinést fanouškům metalu velmi kvalitní informace. Vedle klasických recenzí na koncerty, které zpravidla psali starší metalisté, také nabídlo v každém čísle hned několik kritik na demosnímky nově vznikajících kapel, aktuální alba zavedených formací či rozhovory s muzikanty. Ty byly buď autorské – v případě domácí metalové scény, nebo převzaté ze zmiňovaných zahraničních titulů – když šlo o světoznámé metalové hvězdy.
Už v počátku devadesátých let začal svůj metalový fanzin vydávat také Wladimir 518, dnes známý frontman hiphopové formace Peneři strýčka Homeboye, který se nikdy netajil svými metalovými začátky. „Byl jsem ortodoxní metloš a bavilo mě shánět informace o kapelách, komentovat dění ve scéně a vůbec něco tvořit,“ říká s tím, že byl sám překvapen počtem lidí, kteří si fanzin předplatili. Pod názvem Skeleton vycházel tento počin tři roky a čtenářům se dostalo do ruky celkem asi dvanáct čísel.
V téže době se ale začala psát historie i dnes zavedených hudebních časopisů, jako je například Riff Raff a Spark. Ty začínaly původně jako fanziny, ale později se zvedala jak grafická, tak i obsahová úroveň materiálů, byly tištěny na ofsetu a staly se běžně dostupnými profesionálně vedenými tituly.
Nový underground
Už v počátcích devadesátých let se ale začínala formovat jakási hybridní, ne přesně vymezená parta lidí, která stála u zrodu novodobého undergroundu. Šlo převážně o prolínání předlistopadové političtěji smýšlející mládeže napojené na bigbítovou scénu a nové nadšence pro styly jako punk či teprve začínající hardcore. Tito lidé vydávali klasické fanziny kopírované „u někoho v práci“ a vedle hudby nabízeli i jistý intelektuálně laděný přístup. Fanzin tak představil možnost prezentace jak umělecky avantgardních a nekomerčních projevů, tak společensky kritických stanovisek. Je to cesta, jejíž pomocí se dorozumívají umělecké minority, vyhraněné subkultury a komunity, které se programově vymezují vůči mainstreamu.
Krom domácích kapel se v těchto zinech prezentovaly i stylově nezařaditelné modly typu Swans nebo Sonic Youth. Časopisy, jako například Oslí uši nebo Shot, zejména po obsahové stránce dodnes dokazují nevyhraněnost začátků této scény. Vedle punkových kapel a zmiňovaných alternativních skupin slučovaly též čtenáře se zájmem o „postdepešácké“ elektronické nebo goticky laděné směry. Z hlediska obsahu si byly takřka všechny hudební ziny velmi podobné, nebylo třeba hledat nějaký průlom, jelikož šlo hlavně o lokální šíření informací. Nebylo důležité být jedinečný, ale nabídnout lidem, kteří neměli jinou možnost, aby se dostali k aktualitám z tehdy ještě nepříliš rozjeté scény, ke kontaktům na kapely, ale také k samotné komunikaci se svými souputníky při předávání časopisů a dojmů ze získaných informací. Převládal proto systém recenze koncertu, historie některé zavedené kapely, recenze demosnímku kapely nové a rozhovor s aktivistou té či oné party působící ve scéně.
Mezi první fanziny se řadí také legendární periodikum Malárie, za kterým stojí stejnojmenné hudební vydavatelství, jež má na svědomí první vydávané nahrávky domácích i zahraničních punkových a hardcoreových kapel na kazetách a později i vinylových deskách. Zatímco časopis, který byl vždy v popředí, co se týče informací, je již minulostí, vydavatelství a hudební distribuce funguje dál. Zapomenout nelze ani na zin Minority či Hlubokou orbu, která patří mezi nejlépe zpracované fanziny v polistopadové historii. Vedle hudebních témat tyto časopisy z velké části nabízely též jistou politickou rovinu, jelikož od poloviny devadesátých let kulminovaly otevřené střety mezi tehdejší alternativní mládeží, která byla cílovou skupinou podobných zinů, a neonacisty. Realita vzájemné rivality obou vymezených skupin vedla k tomu, že se navzájem napadaly na lokálních akcích, a fanziny pak šířily ve scéně také zprávy tohoto typu, případně krátké reporty o stavu scény tam či onde.
Další fanzin z této doby, Papagájův hlasatel, také zmiňují odborníci jako titul, který se zasadil o rozvoj domácí politické karikatury, případně komiksu. Samizdaty této doby nikdy, stejně jako tomu bylo dříve, neměly žádné vymezené zázemí. Vše stálo na aktivitách jednotlivců a obsah se rozšiřoval o nové autory průběžně tak, jak se zin šířil, případně podle toho, kolik bylo v tom kterém městě a okolí aktivních lidí. Většina kontaktů vedla přes P. O. boxy, kde si vydavatelé vybírali příspěvky a ostatní korespondenci. Tvůrci často patřili mezi aktivní členy scény, hráli v kapelách, pořádali koncerty a komunikovali s ostatními aktivisty po republice i v zahraničí.
Zin jako styl
Již v polovině devadesátých let bylo zcela jasné roztříštění na jednotlivé styly a různí lidé začali vydávat ziny zaměřené stále více na ten či onen styl. Vedle klasického hardcore sílila odnož takzvaných straight edge, kteří usilovali o fyzickou i myšlenkovou čistotu, stavěli se proti užívání drog včetně kávy či čokolády, bojovali za práva zvířat, hlásili se k veganství a odmítali sexuální promiskuitu. Z hlediska hudebních fanzinů byli právě straight edge zřejmě nejaktivnější v nabídce ostatních i nehudebních témat. Kolem fanzinů se začaly seskupovaly party aktivistů, kteří později tvořili politická hnutí nebo sdružení. Klasickým případem byl jeden z nejrozšířenějších zinů této doby, litoměřický Different Life. Stejnojmenné hnutí, které časopis produkovalo, se v intencích straight edge věnovalo zejména akcím za práva zvířat, proti kožichům a testování kosmetiky, ale i dalším, zpravidla protirasisticky motivovaným projektům. V časopisech se pak objevovaly i první fundované komentáře ke globální politice, vykořisťování třetího světa či ekologickým problémům. Podobně laděné byly i další ziny, jako například Euthanázie, Reskátor, nebo různé občasníky, vydávané zpravidla u příležitosti různých demonstrací, petičních akcí nebo jiných kampaní, za kterými stáli vesměs titíž lidé. Nepominutelný byl i pražský Medvěd 09, který vycházel několik let a poměrně přesně monitoroval dění na pražské scéně. Podobně jako ostatní ziny sice již nenabízel klasický strojopis – nahradil jej počítač –, ale stále šlo o lepenou grafiku a černobílý xerox.
Zmiňované střety alternativní mládeže a neonacistů, stejně jako rozmach nerasistických skinheadských odnoží znamenaly též rozvoj ultrapravicových a nepolitických skinheadských hudebních zinů. Například tituly Patriot, White Rock Music nebo Skinformátor vycházely z takřka shodné obsahové koncepce jako ostatní časopisy, ale byly jasně neonacisticky a rasisticky orientované. Neonacistickým čtenářům nabízely rozhovory se členy ultrapravicových kapel, které byly až bizarně jednotné.
Kupodivu velmi podobné byly na první pohled i časopisy nerasistických skinů z odnoží SHARP (Skinheads Against Racial Prejudice) či Trojan skins. Vzhledem k tomu, že tato scéna neměla v českých vodách mnoho domácích kapel, soustředili se vydavatelé časopisů jako Trojan Skinkong a další zejména na zahraniční kapely stylů oi a na domácí scéně rozšířenější ska. Vedle hudby ale nabízely tyto ziny taktéž antifašisticky orientované články, upozorňující na aktivity neonacistů a rozbory procesů s aktivisty antifa. Právě v těchto skinheadských časopisech začal vznikat trend inzerce. Už od prvního rozmachu nerasistické skin subkultury se totiž začaly objevovat první reklamy na distribuce oblečení skinheadských značek, bot a dalších doplňků. To se postupem času rozšířilo se vznikajícími obchody s punkovou, rockabilly či hardcore módou i do ostatních přeživších fanzinů.
Od prvních skutečně undergroundových zinů, které skončily v archivech někdejších aktivistů nebo zcela v nenávratnu, až po dnešních několik titulů ušel fanzinový samizdat i přesto poměrně dlouhou cestu. Snad ještě platí slova Dereka Cheziho, že „vydavatelé zinů se pohybují na tenké hranici mezi antikorporativním přístupem a sociálně kritickým étosem a touhou získat pozornost pro své úsilí“. V současnosti, kdy je většina informací dostupná na internetu, se ale samotná scéna otáčí k těmto periodikům zády. Několik stále přežívajících titulů lze koupit ve zmiňovaných obchodech s módou a prodejnách alternativní hudby, ale nové tituly vznikají jen velmi lokálně pod rukama nadšenců. Možnosti, kde sehnat fanziny, se tak omezují na podniky, kde se scházejí aktivisté nebo konají menší lokální koncerty. V záplavě nových kapel, které týden co týden koncertují po českých zemích, je to přitom tak trochu škoda. Zatímco politické ziny stále vycházejí, domácí hudební undergroundová scéna již zřejmě necítí potřebu komunikace, tak jak tomu bylo dříve, protože se stává do jisté míry konzumním prostředím.
Autor je redaktor deníku Právo.