Úprk na pomalé motorce

Ve dvou čerstvě vydaných knihách potvrzuje Jean-Philippe Toussaint své kvality spisovatele, který klade velký důraz na techniku psaní. Jeho příběhy se dají číst povrchně, jako trochu absurdní zážitky obyčejných lidí, kteří neustále narážejí na problémy v běžné komunikaci a obyčejném životaběhu. Ve své poslední knize popisuje drobné malicherné anabáze, ale i životně důležité okamžiky jedné konkrétní dvojice (nejspíše) ve středních letech. Ona je módní návrhářka, jeho povolání neznáme, je ale jasné, že jde o lidi svobodné nejen v nakládání s časem. Třebaže román Utíkat při prvním čtení hltáme od začátku do konce a stále toužíme něco se dozvědět, neudá se v něm takřka nic. Celý příběh se seběhne ve třech dnech, a třebaže je pro románové hrdiny velmi vypjatý, zásadní, či přímo životně důležitý, z pohledu zvnějšku se může jevit jako běžný, možná trochu exotický, ale nijak výjimečný. Děj se odehrává krátce v Šanghaji, poté ve vlaku do Pekingu, potom v hotelu a v bowlingovém sále, načež následuje zběsilý útěk nočním velkoměstem na motorce. Den nato se hrdina vydá na nekonečnou cestu na ostrov Elba na pohřeb otce své partnerky Marie, a tam také v noci v jedné zapadlé mořské zátoce vyprávění končí – příběh však zůstává otevřený.

Dýchavičnost vyprávění

Při bližším ohledání Toussaintova textu vyplouvá na povrch puntičkářská práce s jazykem, jež se snaží bořit hranice mezi tím, co je a co není zachytitelné pouhým slovem – ať jsou to obrazy či barvy, pocity a nálady, bolest, úzkost, strach anebo „pouhý“ běh času, prudký až zbrklý úprk. Literární kritika Toussaintův styl často přirovnává k jazyku filmovému – jeho texty mívají místy charakter synopse, připomínají popisné pasáže scénářů. Zejména však je třeba vyzdvihnout vizuální charakter jeho děl. Oproti prvotině Koupelna jsou poslední dva romány čtenářsky náročnější – zejména v knize Utíkat usiluje spisovatel o to, aby téma cele prosáklo i do textu, aby věta nesla energii, odrážela překotnost a dýchavičnost vyprávění.

Po prvním zběžném čtení nabízí Toussaintův román další, takříkajíc nepovinné roviny interpretace. Autor si nehraje na filosofa, nikdy nezabrousí do úvah, jež by mohly čtenáře v tomto oboru málo zběhlého mást či děsit. Přemýšlení o tom, jak čas utíká, či o individuálně podmíněném vnímání, o jevové stránce věcí, se nese na vlně nesmírně pečlivých popisů obrazů, ale i pocitů a pouhých vjemů, které francouzská kritika přirovnává buď ke zmíněným postupům filmovým anebo k momentkám z pláten impresionistických malířů. Typicky toussaintovské jsou pokusy zachytit pouhým slovem měnící se atmosféru dne nebo detaily, například nasvícení scenerie města v melancholické náladě procházky po šanghajském nábřeží či hru útočných světel za překotné jízdy po čínské dálnici. Při protagonistově závodu s časem, na pěšině po útesech nad mořskou zátokou na Elbě, text sám sotva popadá dech. Podobně třeba popis Mariina bezcílného, zoufalého toulání se Louvrem je ukázkou úsporného stylu v kontrastu s přepestrým viděním autora vnímajícího každý podružný detail a spojujícího maličkosti v jeden velký, působivý obraz.

Román je velmi nápaditý i z hlediska výstavby textu a po stránce stylistické. Na krátkém úseku si jednotlivé postavy předávají vypravěčský part i několikrát – někdy třeba v rámci jedné věty, nebo dokonce pouhého dovětku. Vyprávění takřka neznatelně přechází z ich-formy do er-formy, například scéna s nehodou autobusu je zdánlivě podána z perspektivy vypravěče, v poslední chvíli však popis zaznamenává vidění Mariino. Celá tato hra není samoúčelná, dokresluje tápavý, úzkostný charakter výpovědi. Podobně i věta je vystavěna neobvykle: dlouhá, poměrně neučesaná souvětí, někdy spíš jen řetězení souřadných vět, logicky ne vždy úplně navazujících – podmět či ohnisko pohledu se během jediné sentence různě mění, otáčí – vlastně odráží ten udýchaný, překotný způsob vyprávění, jenž má zejména v akčních momentech plynout jakoby bez rozmyslu, s postupným doplňováním informace, vracením se k již zmíněnému detailu a podobně. Zajímavé jsou některé pasáže, kdy kusými větami a takřka bez jediného slovesa (francouzština má v tomto směru výhodu jazyka, který dokáže sloveso v aktivním tvaru nahradit rovnocennými zástupnými formami) je popsán pohyb – a ne ledajaký: honička na motorce, pohlavní akt. Jinde pro změnu sled holých vět, vršících jeden úkon za druhým, posunuje děj rychlým tempem kupředu. Naproti tomu stojí rozvolněné popisy, zachycující obrazy či myšlenkové pochody vypravěče, s usilovným hledáním správného, nejvýstižnějšího výrazu a tradičně francouzskými periodami adjektiv či substantiv.

Krocení času

Toussaintovo experimentování s technikou psaní zahrnuje hledání hravých maličkostí, ale jistě i poctivou tvůrčí dřinu. Texty jsou promyšlené do detailů, sestavené z pečlivě vážených slov a často mnohokrát pozpřevracených vět, odstavců či pasáží tak, aby vše sedělo přesně podle jeho záměru. Stylistických rozverností obsahuje text spoustu, většinu z nich ale při zběžném čtení mineme bez postřehnutí. Třeba když hrdinovu únavu a nevyspání po dlouhé cestě podá autor prostřednictvím popisu košile: „Přijel jsem do Paříže pozdě odpoledne, před nějakými dvaceti hodinami, dva dny neholený, v bílé košili od předešlého večera, jež mi na těle takřka stála, jak byla naškrobená špínou a potem, a která všechno zažila, šedý prach Pekingu, všechny ty mikro­skopické nánosy písku, sádry a asfaltu v její látce zkameněly, drobný štěrk ji rozdrásal, vedro ji změkčilo, povolilo, uvolnilo, vydatné pocení přes den a v noci schnoucí studený pot, strach a vítr, foukání klimatizace, náhlé závany ledového klimatizovaného vzduchu ji naježily a jakoby listralizovaly krutým prostydnutím během letu z Pekingu do Paříže.“

Podobně jako ve všech předchozích knihách se Toussaint snaží zachytit plynutí času, jeho nenávratný běh. Jednou jej nechává jen tak ubíhat, ať už zdánlivě pomalu či naopak neúprosně rychle, v posledním románu hlavně při útěku před kdovíčím na pomalé motorce. Jindy ho dokáže i relativně zastavit (v nádherné scéně s Marií v Louvru) nebo svévolně přidržet na uzdě – jako při popisu pohřebního průvodu, ubírajícího se po ostrovních cestách a brzděného svéhlavou Marií na koni.

Nápadné a někdy velmi zdařilé je také autorovo úsilí zachytit čas v absolutní přítomnosti, simultánnosti. Text je zakotven v aktuál­ním čase třeba užitím nenápadných slůvek jako „světlá barva bondi“ mobilního telefonu (bondi patří do škály barev, které si volí uživatelé počítačů Apple MacIntosh), „listralizovaný“ (listral je typ mléčného skla užívaného v moderních koupelnách, ovšem Toussaint ho použije pro popis košile naškrobené potem), typicky echenozovskými citacemi značek přístrojů a strojů – vespa, norton, novotou smrdící mercedes, šicí stroj Singer. Toussaint si také hraje s nepřímým zasazením textu do exotického místa děje – zatímco v Milovat se užíval výrazy jako fusuma, tatami, sumotori apod. jako svébytnou součást vyprávění, v Utíkat tvrdošíjně lpí na užití slov spojených s popisem čínské reality, přivlastňuje si je, vsazuje je do textu bez zvýraznění kurzívou, znásilňuje je pravidly francouzské gramatiky tak, aby do příběhu přirozeně zapadla (hutong, madžong). V pasáži odehrávající se na ostrově Elba zas „cituje“ přímé řeči (jež se jinak v jeho románech prakticky neobjevují) v italštině, bez překladu, uvádí je ale v závorkách, čtenář jim vlastně nemusí rozumět, jen se spolu s vypravěčem cítí trochu nesvůj, jde pouze o dokreslení koloritu.

Motivem, který se objevil i v předchozích Toussaintových knihách, je zmatené vnímání času během dlouhé cesty protínající několik časových pásem. Meditaci o působení časového posunu a o neschopnosti sladit svou mysl s tempem a směrem konkrétního přesunu dokresluje popisem virtuálních vizuálních vjemů rozprostřených v čase i prostoru: „Se zavřenýma očima jsem bez hnutí poslouchal Mariin hlas, jenž promlouval tisíce kilometrů odtud a jejž jsem slyšel zpoza nekonečných krajů, plání a stepí přes prostor noci a celou tu barevnou škálu na povrchu země, přes světlý nach sibiřského soumraku a první oranžové záblesky smrákání nad východoevropskými městy, slyšel jsem slabý Mariin hlas promlouvající v sytém pařížském odpoledním slunci, který ke mně tady ve vlaku a v noci doléhal jen nepatrně pozměněný, slabý Mariin hlas, jenž mě doslova přenášel, jak to dokáže myšlenka, sen anebo četba, když se jejich následkem oddělí tělo a duch, tělo zůstane statické a duch cestuje, stahuje se či rozpíná a za zavřenýma očima se nám pomalu rodí obrazy a vyplouvají vzpomínky, stavy a nálady, oživují se bolesti, zapadlé dojmy, strachy, radosti, pocity chladu, tepla, lásky, nevědění, navalí se krev do spánků, pravidelně se zrychlí tep srdce, moře uschlých slzí zmrazené v nás se vzedme a objeví se v něm puklinka.“

Toussaint ve svých knihách podává celkem běžná, banální témata z pohledu poněkud svérázného vypravěče, člověka, kterého ne vždy úplně chápeme, s nímž ale můžeme soucítit. Silné okamžiky se snaží podat prostě a vyjádřit je srozumitelným, současným jazykem. Přitom popisovaným dojmům a vjemům neubírá na vzletnosti, bez které by literatura nebyla literaturou.