Taxidermie

Dějová struktura Taxidermie je filmovým ekvivalentem toho, čemu se v hantýrce amerických internetových znalců říká „mystery meat“ – tajemné maso (původní význam tohoto sousloví je slangovým termínem pro neidentifikovatelné kusy masa, které se podávají ve školních jídelnách). Označuje se tak útvar, který není logicky uspořádaný a v němž je těžké či přímo nemožné se zorientovat. Taxidermie se skládá ze tří částí, které popisují osudy tří členů jedné rodiny. Nejprve sledujeme osudy dědečka, vojenského posluhovače, který si krátí volný čas různými bizarními způsoby sexuálního ukájení. Prostřední oddíl se odehrává v komunistickém Maďarsku a jeho hrdinou je mistr v soutěži jedlíků. Ústřední postavou třetí epizody je jeho syn, který pracuje jako vycpávač mrtvých zvířat. Pro jednotlivé úseky je vhodnější označení „část“ či „epizoda“ než termín „příběh“, protože tyto segmenty nepředstavují uzavřený děj. Zejména kapitola o dědečkovi je zasazena do jakéhosi bezčasí a její smysl můžeme spíš hádat než domýšlet na základě toho, co se děje na plátně. Zbylé dvě povídky také končí bez jasné pointy a mnoho důležitých okolností zůstane zatajeno.

Díla nejslavnějšího světového výrobce filmového mystery meatu Davida Lynche se od Taxidermie liší tím, že mají přímo v sobě přítomný motiv onoho „mystery“, tajemství. Postavy Lynchových filmových rébusů samy řeší hádanky obsažené v zápletce. Pálfiho hrdinové před žádnou záhadou nestojí a rozbitá struktura plní ve filmu úplně jiný účel, proto by bylo vhodnější pro něj použít termín „weird meat“ – divné maso. Divností i masa se totiž v epizodickém útvaru jménem Taxidermie objevuje velké množství.

Obrazy jako konfrontace

Film znesnadňuje divácké přijetí už úctyhodným množstvím nechutných a pobuřujících výjevů. Jedním z hlavních témat Pálfiho formálně výrazného snímku je tělesnost, která je tu zachycena v podobě nejrůznějších extrémních a odpudivých fyzických projevů. Otylost, zvracení, soulož s ostatky zabitého prasete či záběry na vyhřezlé vnitřnosti představují jen malý reprezentativní výběr scén a motivů, s nimiž jsou návštěvníci kina konfrontováni.

Některé pasáže by snesly srovnání s cirkusem pokleslostí, který ve svých filmech zobrazuje John Waters, či s útrobními groteskami Petera Jacksona. Pálfi ale se svým filmem směřuje dál než do škatulky kultovních podivností, které tělo zobrazují jen z negativně estetického hlediska. Taxidermie by se dala vykládat také jako filosofická úvaha o biologické podmíněnosti lidského myšlení a jednání. Toto téma je ve filmu nastoleno už v jedné z úvodních scén, v níž vojenský důstojník vede monolog končící prohlášením, že celý svět se točí kolem ženského přirození. Motiv propojení člověka s živočišnou říší se navíc objevoval už ve filmu Škyt, který obsahoval scény dokumentující průběh potravního řetězce u zvířat. Tyto extrémní projevy však lze také chápat jako satirickou metaforu tepající do politických poměrů v dobách, kdy se jednotlivé epizody odehrávají. Masturbace v úvodní povídce by mohla být obrazem válečného sebeukájení nad vlastní domnělou mocí, závody v přejídání z prostřední části jako by symbolizovaly materiální nenasytnost komunistického režimu a motiv vycpávání a sebevycpávání v závěrečné epizodě lze vyložit jako meta­foru povrchnosti a vnitřní prázdnoty současného světa.

Film je možné vykládat všemi výše naznačenými způsoby, ovšem žádným z nich beze zbytku. I při nejlepší vůli Taxidermie diváka neustále vykolejuje, když ne dějem, tak surreálnými scénkami (halucinační sekvence odkazující na Andersenovu pohádku Děvčátko se sirkami), netypickými kamerovými jízdami (sekvence, kdy se kamera otáčí kolem vany, v níž se střídají koupající se lidé) nebo vyslovenými dějovými nelogičnostmi (závěr první epizody). Nakonec se v úvahách vždycky vrátíme, odkud jsme vyšli – k nezařaditelnému a nepochopitelnému weird meatu.

Fysis, fantazie, paměť

Další komplikací v pochopení filmu je otázka autorství. První dvě epizody jsou totiž adaptacemi povídek maďarského spisovatele Lajose Parti Nagye a závěrečnou část vymyslel sám režisér. Poslední oddíl navíc dává filmu jeho název (taxidermie = vycpávání) a pokouší se zasadit všechny části do určitého rámce. Teprve dvaatřicetiletý Pálfi ke svému dílu napsal komentář (vyšel na oficiálních webových stránkách www.taxidermia.hu), v němž Taxidermii charakterizuje jako skečový snímek, který zachycuje útržky událostí z minulosti tří členů jedné rodiny tak, jak si je vybavoval či představoval nejmladší z nich v okamžiku své smrti. Tím by se vysvětlila zvláštní poloreálná atmosféra snímku i jeho torzovitost. Motiv torza, přítomný ve filmu jak jinak než ve fyzickém smyslu slova, také hraje v závěrečném segmentu významnou roli.

Toto vysvětlení ovšem jen stěží ozřejmí všechny divákovy nejasnosti. Dává pouze klíč k tomu, jak se vypořádat s formou a stylem snímku. O obsahu se komentář vyjadřuje jen vágním způsobem, který nenaznačuje, proč si autor zvolil téma z vizuálního hlediska tak extrémní, jako je tělesnost, a tak kontroverzní, jako je pro domácí publikum moderní maďarská historie. Právě vzhledem k jejich atypičnosti je však těžké uvěřit, že se pro ně rozhodl náhodou. Zbývá samozřejmě možnost, že Pálfi zkrátka chtěl své divné maso obložit co nejštiplavějšími ingrediencemi; místy jako by režisér až příliš okatě nutil diváka čekat na každý další „špek“. Také můžeme konstatovat, že režisér má k divákovi liberální přístup a nechává mu velkou volnost v tom, jak si bude sám pro sebe dílo interpretovat. Pak by ovšem všechny úvahy o smyslu jednotlivých témat byly jen vycpáváním něčeho, co je samo o sobě prázdné a bezobsažné.

Pálfi ve svém komentáři také píše: „V jedné krátké povídce jsem objevil klíčovou větu: ,Řekni něco důležitého o sobě.’ Já nemám potřebu vyprávět o sobě, ale o záležitostech našeho světa, které jsou pro mě podstatné.“ V tomto citátu se možná skrývá odpověď na to, jak Taxidermii chápat. Snímek evidentně sedí na více židlích (což je o to příznačnější, že jedním z jeho hlavních témat je otylost), konkrétně na třech. Jednou z nich je již zmiňovaný akcent na fysis, druhou generační vývoj současné maďarské společnosti a třetí oporou je neúplnost související se subjektivní pamětí a fantazií. Tato tři témata jsou bezpochyby oněmi důležitými záležitostmi našeho světa, o nichž má Pálfi potřebu hovořit. Problém zůstává v tom, že jakkoli mezi těmito třemi opěrami existují styčné body, nezastřešuje je žádné společné téma, které by celému filmu dalo jednoznačný smysl. Taxidermie tedy nepředstavuje ucelené dílo, ale spíš soubor tří v několika bodech propojených torz.

Režisér má na to stát se významnou filmařskou osobností a oba jeho dosavadní filmy důsledně kráčejí vlastní, originální cestou. Nicméně Pálfiho druhý snímek zatím pouze naznačuje několik směrů, kterými by se tato cesta mohla v budoucnu ubírat. Tímto neduhem trpí druhotiny řady režisérů; při jejich tvorbě totiž autoři obvykle vyčerpali své počáteční nápady a začínají se vážněji zamýšlet nad svým budoucím směřováním a formovat vlastní filmařský rukopis. Taxidermia, to je především vycizelovaná, leč surová hmota složená z problémů, o nichž režisér chce přemýšlet, ale jejichž přesná podoba musí ještě vykrystalizovat.

Autor je přispěvatel serveru Nomenomen.cz.