Mezi námi skupinami II

Dnes již zcela banální a nevzrušivá pravda o tom, že umění by mimo jiné mělo být kritickou součástí běžného života, těžko někoho rozruší. Přesto se umělci i teoretici neúnavně snaží předložit důkazy o oprávněnosti této skutečnosti. Vzorek toho, jaké funkce může umění v současné společnosti plnit, poskytla brněnská výstava Mezi námi skupinami II. Kurátor František Kowolowski tak navázal na starší akci Domu umění města Brna, která před několika lety přinesla sondu ze skupinového dění šedesátých let. Osm současných uměleckých formací ve svých instalacích zveřejňuje směs formálních, názorových a technických přístupů, aktuálně komentujících segmenty skutečnosti.

Euroatlantická civilizace: sex a odpad

Úvod výstavního projektu obstarává sled videosekvencí skupiny Rekord. Pod sjednocujícím názvem Krása cele si nás podmaňující sledujeme záměrně neintimní, přehnaně teatrální a stále se opakující otevřenou hru dívky s vlastním přirozením. Výchozí pozice dívky s rozevřeným klínem zůstává téměř beze změn, mění se jen interiér, rekvizity a sporé zbytky kostýmů. Divák, který čeká obvyklou obžalobu dehumanizace ženství, se tentokrát nedočká. Doprovod infantilní repetitivní melodie a spiklenecky pokukující aktérka z klipu nám jen prostě oznamují, že sex existuje, a to skoro v jakémkoliv prostředí.

Úplně jiný druh konspirace demonstruje rozložitý graf Tajná zpráva skupiny Pode Bal. Výchozí úvaha o marnosti euroatlantické civilizace s její nadprodukcí odpadu, ať už hmotného nebo informačního, ústí v nástěnný algoritmus, zachycující provázanost jednotlivých aktérů politického života a podnikatelské i kriminální sféry. Nástěnná instalace využívá citací z denního tisku, uniklých tajných informací či amatérských snímků. Jako spojovací a adjustační materiál posloužily různé odpadní suroviny. Texty a obrazová dokumentace jsou vložené do plastových výlisků, upevněné v nalezených rámech a propojené starými pružinami, hadicemi, gumami. Hmotný i informační odpad je přetvořený v novou smysluplnou strukturu, která při dodržení posloupnosti vydává znepokojivé poselství.

Vtipným přídavkem, volně ilustrujícím problém, jak interpretovat dostupné i náhodně nalezené (i nenalezené) údaje, je objekt Not Found. Členové ostravsko-brněnské skupiny Kamera Skura připravili výdusek vnitřku koše, sestavený ze zmačkaných papírových koulí nesoucích nápis Not Found – hlášení o chybném postupu hledání, na které denně narážejí uživatelé internetu při své honbě za informacemi. Jestliže Pode Bal vytvořil pomocí dílčích a odpadních zpráv novou paralelní realitu, tak artisté z Kamery Skury fyzicky zafixovali vlastní informační odpad.

Ironie, strach a mystifikace

Proud ostravsko-brněnské energie zasáhl výstavní síň Domu pánů z Kunštátu ještě jednou, a to v podobě seskupení František Loziński, o. p. s. Společná instalace Petra Lysáčka, Jiřího Surůvky a Františka Kowolovského je dle slov aktérů „ironickou katarzí nad podobou a smyslem uměleckého počínání“. Video Extatic zachycuje flagelanty – tři zmíněné umělce, kteří se bičují před vybranými uměleckými díly české moderny. Dokument směřuje k naznačení spojnice mezi uměním a náboženstvím, které, jsou-li studovány zvnějšku, působí nepochopitelně, komicky, směšně. Romantická představa nepochopeného umělce, trpícího za své pravdy, za „nové náboženství“, je doplněná historizující vitrínou s domnělými ostatky všech tří umělců, nad nimiž se vznáší otázka: Jakou cenu má umělec?

Daleko závažnější otazníky o smyslu lidského počínání a hodnotě života vyvolává videoinstalace Civilisation crash sdružení Guma Guar. Rozostřené (díky bohu) dokumentární záběry z válečných konfliktů, atentátů a poprav z prostředí arabského světa jasně poukazují na nebezpečí spojené s terorismem a se silou prosazovanými ideály. Promítací plátno s otřesnými záběry doplňuje řečnický pult bez řečníka, kde absentujícího demagoga nahrazuje bzučící skupina holicích strojků.

Roli zklidňující vsuvky mezi předcházejícími instalacemi představuje video Liny Selanderové, švédské autorky, spolupracující s produkční skupinou PAS. Ideou skupiny je příprava a vytvoření podmínek pro vznik nových formátů, k jejichž naplnění zvou další umělce. V případě videa This is the Place se vytvořila paralela mezi textem Virginie Woolfové a obrazovým materiálem mladé autorky. Ta při pokusu o vizualizaci popisovaného místa použila klidných godardovských postupů, reflektujících vlastní vzpomínky, útržky zážitků a úvah o životě, věcech a jejich konci.

Předposlední výstavní sál starého paláce měla obsadit skupina Rafani. Místo avizované instalace je však k vidění pouze písemné stanovisko ředitele Domu umění o nepředpokládaně vzniklé situaci. Obraz z majetku Národní galerie, který měl být součástí jejich komplexnější prezentace, Rafani ještě před vystavením zcizili a ve speciálním obalu jej vhodili do přehradní nádrže Orlík. Zda přitom zvolali „Vražda umění!“, nelze zjistit, ale o patrnou narážku na jiná nevyjasněná násilná úmrtí jistě šlo.

Závěr výstavního projektu tvoří Invaze part­­nerského Dua z Ústí nad Labem. Instalace inspirativně čerpá ze soužití se čtyřletým potomkem a katastrofálního zjištění, že snad všechny hračky pocházejí z Číny. Velké množství plastových hraček, které začaly okupovat jejich domácnost, autoři přetvořili v nové technicko-organické objekty a doplnili digitálními tisky rozvíjejícími motiv pronikání drobných cizorodých elementů a nasamplovanou nahrávkou zvuků z plastových hraček.

Jakou roli má umělec?

Skupinová tvorba všech zastoupených aktérů čerpá obsahově i formálně ze života společnosti i jedince. Na první pohled se rozrůzňuje do několika nesourodých rovin, společné, více či méně kritické a angažované hledisko však zůstává. Výrazně sociálně hodnotícím tónem vyznívá zpočátku agresivní intervence Rafanů, která však jasně a zřetelně útočí proti tendenci společnosti poklidně vstřebat jí samou vytvořené nepříjemné jevy. Obdobně hraničními a téměř neuměleckými prostředky se vyjádřila formace Guma Guar, která svou obrazovou koláží zasáhla hluboko do prostoru potlačovaných obav civilizovaného Evropana. Podobný neklid systematicky již delší čas vyvolávají aktivity Pode Balu, na výstavě jasně naznačující spojitost zdánlivě bezúhonných a vysoce postavených činitelů státu s nekalými živly. Politicky méně angažovaná je instalace o. p. s. Františka Lozińského, která nežádá tak velkou transformaci soudobé společnosti. Její členové by se spokojili i s individuální proměnou vnímání jedince. Jako inspiraci nabízejí dráhu umělce a bojovníka proti unifikaci života. Existenciálně podbarvená suita v produkci skupiny PAS je jen jednou z možností, jak touto uměleckou cestou jít. Z Ústí nad Labem se připojuje návrh vydat se směrem k demonstraci a z hlediska použitých prostředků k rozvíjení uměleckého komentáře dalších negativních jevů v lidské společnosti. Anebo naopak, v duchu nevázané videosmyčky skupiny Rekord, ignorovat skutečnost a spíš se poddat iluzi, že se vlastně nic nestalo.

Autorka je historička umění a kurátorka Muzea umění Olomouc.