Režie James McTeigue, 2006, 132 min.
Předchozí filmové adaptace komiksů Alana Moorea dopadly tvrdě na dlažbu. Snímek Z pekla se zadusil v nazelenalých opiových výparech a do pekla přijdou tvůrci výjimečně stupidní Ligy výjimečných. V jako Vendeta se však vymyká. Příběh o „hodném teroristovi“, který se mstí fašistickému režimu v orwellovské budoucnosti, je prosáknutý rukopisem scenáristů bratrů Wachowských (trilogie Matrix). Lehce anarchistický tón, citace klasické literatury, mytické zrození hrdiny, repliky typu: „Revoluce bez tance by nestála za to.“ A v neposlední řadě vizuální orgie jako padající kostky domina či monumentální symfonie pro plastickou trhavinu, dirigovaná ikonickým V. Ne každému vyhovuje pomalé tempo vyprávění, vystavěné na odhalování minulosti pomocí flashbacků. Tento postup však pomohl lépe zachytit vývoj postav. Zvýraznil také intenzivní závěrečnou třetinu, jež graduje od dominové montáže po jednu z nejvizuálnějších a nejsmysluplnějších explozí. V jako Výbuch, P jako Parlamentu, přinášející N jako Naději. Snímek je především intenzivní a zábavnou podívanou, přesto jako jeden z mála hollywoodských trháků vzbuzuje také otázky. Otázky o legitimizaci terorismu v nelidském fašistickém režimu. Otázky o toleranci, uniformitě a citu v necitlivém světě. Bonus představuje pouze čtvrthodinový film o filmu, který zhuštěně informuje o adaptaci, postavách a tématu terorismu. Mohlo toho být víc.
Milan Klíma
Oldboy
Režie Park Chan-wook, 2003, 120 min.
Nedlouho poté, co měla v našich kinech premiéru Nebohá paní pomsta, vydala na DVD společnost Artcam snímek Oldboy, který je druhou částí trilogie o pomstě (první je u nás stále nedostupná). O tomto filmu, připomínajícím svým dějem řeckou tragédii, toho bylo již mnoho napsáno, připomenu tedy jen, že jde o příběh muže, který je zničehonic uvězněn, patnáct let držen v jakémsi bytě a poté náhle propuštěn. Posedlý touhou po pomstě neznámému vězniteli, dostává pět dní na to, aby odkryl jeho identitu a mohl ho zabít. Touha po pomstě se však nakonec obrátí proti mstiteli. Park Chan-wook díky tomuto snímku překročil hranice Jižní Koreje (kde sklidil obrovský úspěch už s filmem Joint Security Area v roce 2000), získal Velkou cenu poroty na festivalu v Cannes a stal se pro mnoho západních fanoušků kinematografie doslova kultovní postavou. Vzhledem k tomu, že i přes tento úspěch zůstává u nás poměrně neznámým, zamrzí absence bonusových materiálů na DVD. To, že je film nadabován, pak možná k režisérovi přitáhne nové fanoušky, ti dosavadní si však asi stejně raději pustí film v původním znění. Oldboy je každopádně snímek, který mnoho lidí už dlouho touží mít ve své videotéce, a teď mají možnost. Na tento film se totiž vyplatí podívat několikrát, každé další zhlédnutí totiž umožňuje nové interpretace.
Jiří G. Růžička
Dode’s- ka den / Dô desu ka den
Režie Akira Kurosawa, 1970, 140 min.
Kurosawův první barevný film je pro svého tvůrce v mnohém netypický. Přináší mozaiku tragikomických příběhů z tokijského předměstí těsně po skončení války, kdy se museli lidé z okraje společnosti denně potýkat s problémem samotné existence. Zdánlivě jasně nastavené sociální téma ale Kurosawa nelíčí jako temné drama. V několika navzájem se prolínajících příbězích sází spíše na nadhled a emoce, využívá barevného materiálu k vytvoření zvláštního kontrastu s ponurostí lidských osudů v „poatomovém“ čase. Z původního projektu čtyř samostatných filmů čtyř japonských režisérů (Ičikawa, Kobajaši, Kinočita, Kurosawa) nakonec sešlo a zůstal jen tento jediný. Film je tak i svědectvím nejen o proměně tvorby filmového klasika, ale i klasické kinematografie. Od druhé poloviny 60. let získával Kurosawa mnohem hůře podporu pro své projekty, intervaly mezi realizovanými filmy se začínají zvětšovat, tvůrce v mnohém ustupuje od svých dramatických principů, filmovost jeho snímků se začíná projevovat spíše v rovině psychologické a dramaturgické než formálně filmařské. Dode’s- ka den stojí na počátku této periody a vydané DVD tak nabízí film z autorovy důležité životní etapy. Disk je bez bonusů.
Petr Gajdošík
Sestry Steinovy
Jen děcko se bojí
Indies Records 2006
Karolina Kamberská a Lucie Steinhauserová jsou skutečně sestry a vystupují spolu jako duo od roku 2000. Již od tohoto roku vyhrávaly nejrůznější ocenění na folkových festivalech (cena Krtečka na festivalu Zahrada v roce 2001) a mimořádný ohlas si získalo jejich první album Lilie polní (2001). V roce 2003 nastoupila v jejich koncertování pauza, ale poslední album dokazuje, že sestry Steinovy mají spolu stále co říct. Název disku Jen děcko se bojí je vybrán příznačně. Hraje si, stejně jako téměř všechny písně této autorské dvojice, s pocity strachu, smíchu a veselí. Něžná poetika, jednoduchý zvuk dvou kytar a čisté hlasy si protiřečí s obsahem písní, s jejich napětím a zoufalstvím. Sestry Steinovy jsou právě v tomto rozporu jedinečné, a toto příjemně-
-nepříjemné vlnění je na nich tak lákavé. Z koncertů lidé odcházejí veselí, ale při zpívání je mrazí… Zcela ve stylu této veselo-strašidelné poetiky je natočen i videoklip k písni, která dala novému albu jméno. V něm se sestřičky producírují s tajuplnými kufříky v botičkách z třicátých let po vytěžených haldách, přelézají ploty a spokojeně kouří cigaretku natažené na chodníku. Závěr je, jako obyčejně, v nesouladu s těmito kráskami s šálou z růžového peří… Pokud se rádi necháváte překvapovat, pak si na sobě nechte vyzkoušet ozubenou poetiku písní dvou (zdánlivě) porcelánových panenek.
Radka Bzonková
Isis
In The Absence Of Truth
Ipecac Recordings 2006
Po dvou letech se americká pětice vrací s novou nahrávkou, kterou opět zaštítilo vydavatelství Mikea Pattona. Významným milníkem se pro kapelu stalo letošní úspěšné turné s Tool, a jestli byli Isis po vydání předchozího alba Panopticon označováni za neotřelé následovníky zakladatelů stonerocku Neurosis, s příchodem letošní novinky jejich hudební evoluce vstoupila do období, kterému kralují právě zmiňovaní melancholičtí škarohlídi Tool. Isis jsou na In The Absence Of Truth členitější, jednotlivé pasáže se volně prolínají, plynule nabalují atmosféru bez krkolomných výpadů a pozvolna ustupují od bouřlivých zvukových explozí, kterými dříve účinně trýznili svou hudbou paralyzované posluchače. Vzniká tak více prostoru pro téměř nerušený, zasněně relaxační poslech. Účinek je pak rovnoměrně zvukomalebný, absentují však momenty vrcholného sluchového požitku, kterými se předešlý Panopticon oprávněně pyšnil. Obdobnou změnou jako hudba prošel i zpěv Aarona Turnera, který z velké části nahradil naturalizovaný řev obecně stravitelnější melodičností. Výrazný hudební posun také silně mění pocitový dojem, kdy několikaleté bloudění po skotských blatech, jak je popsal sir Arthur Conan Doyle, přechází lusknutím prstů do pohádkového lesa bratří Grimmů. Vyvstává však otázka, ve které krajině to Isis sluší více.
Michal Štůsek
Beyoncé
B’Day
Sony BMG 2006
Na konci léta hleděl nahrávací průmysl se zhoršujícími se prodeji ke třem ikonám s možnostmi vše změnit. Oněmi vyvolenými byli Christina Aguilera, Justin Timberlake a Beyoncé, jež si na své narozeniny nadělila druhé album B´Day. Tomu již od prvních tónů nechybí naléhavost, což je v současnosti v rhythm and blues nedostatkové zboží. Vzácnou kombinaci hlasu, jenž může být sladký jako med a silný jako Steven Segal současně, i přes absenci evidentních hitů dokresluje rozmanitá produkce, k jejíž realizaci byli přizváni Rich Harrison, The Neptunes nebo Rodney Jerkins. V Suga Mama jsou posluchači vydáni napospas výletu do šedesátých let minulého století, a to nejen díky Harrisovi, jenž vysamploval J Wade & the Soul Searchers. Přes všechnu zpěvaččinu schopnost udělat taneční pecku na klubový parket je paradoxně nejsilnějším momentem balada Irreplaceable. To, že měla Beoyncé ve skupině Destiny´s Child dominantní slovo, není žádné tajemství, leč když se navrstvují vokály ve třech, působí to přece jen jinak, než když se o to snaží sama. Logicky chybí přirozenost, což nejlépe vyzní v lehce chaotické směsi výkřiků Green Light, u níž mám pocit, že poslouchám Amerii. A když jsme u těch přirovnání, z oddechové Kitty Kat mi pro změnu projev nezvykle panovačné Beoyncé evokuje styl konkurentky Kelis. I přes všechnu kvalitu a řemeslnou zručnost jako by B’Day postrádalo onu preciznost dob minulých a jako celek působí mírně nedotaženě.
Robert Rohál