Příběh totality očima žen

Otázkou je, nakolik se obecný nezájem týká jen historie české a československé. Čtenář by měl však větší problém zorientovat se v nabídce titulů o Francouzské revoluci než v knihách o disentu. Těch je poskrovnu. Koncepční díla chybějí téměř docela a dodnes se nepodařilo vydat úplný soubor dokumentů Charty 77. Zbývá tedy sáhnout po antologii dokumentů Charta 77 1977–1989, vydané exilovým nakladatelstvím Archa v Scheinfeldu v roce 1990, nebo se vypravit do archivu. Zmíněná publikace skončila v Levných knihách.

Také proto otázka, jak se ženy na disentu podílely, zůstává z velké části nezodpovězena. Disidentek bylo hodně, což je v přímém rozporu s tím, co o nich víme. Alespoň pokud pomineme ty nejznámější, jako je Dana Němcová, Vlasta Chramostová, Eva Kantůrková, Marta Kubišová, Zdena Tominová, Libuše Šilhánová a pár dalších, k nimž se pozornost obrací poměrně často.

Výlučně ženám byly věnovány jen dva kratší texty. Článek O ženách v disentu Jiřiny Šiklové (Rod ženský, Slon 2003) a Ženy v disentu Kamily Bendové (sborník Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Česko­slovensku 1968-1989). Obě autorky zdůrazňují a na příkladech dokládají značnou účast žen v prostředí disentu a jejich nezadatelné právo přímo či okrajově zasahovat do záležitostí polis, kterou s respektem spoluutvářely. Zárukou rovnosti bylo mj. všeobecné právo veta. S vědomím, že disent nemohl být v trvalém útlaku moci ničím jiným než prostorem pro společný zájem, není možné jej jakkoliv rozdělovat. V rámci Charty 77 nevzniklo a nemohlo vzniknout žádné feministické uskupení. Prostou apologií výsadní pozornosti k ženám je, že disent lze nahlížet také jejich optikou. Jistou představu o ženách v disentu lze též získat ze souboru rozhovorů Evy Kantůrkové Sešly jsme se v této knize.

Snášet osud svých rodičů

Ženy, a to nelze opomenout ani zlehčovat, přirozeně ozvláštňuje kromě jiného to, že jsou matkami a hrají hlavní part ve výchově. Úměrně k aktivní konspirativní činnosti disidentek roste dojem, že byly nuceny řešit přinejmenším jedno dilema naléhavěji než muži. Dilema odpovědnosti k rodině. Ani to však nejde absolutizovat. V rozhodování mezi umírněnějším přístupem (nikoli pasivitou) a pokračujícím rozvracením oficiálních struktur vítězila někdy jakási zvláštní, až sebe­vražedná odvaha. Vystihuje ji jedna z nejaktivnějších disidentek Anna Šabatová (nar. 1951), která říká: „Já jsem toto dilema nikdy neřešila, a to až do té nejextrémnější podoby. Mé přesvědčení, že je třeba se dál režimu stavět, bylo tak silné, že počítalo dokonce s vězněním. I když jsem se na jedné straně samozřejmě bála představit si odloučení od dětí.“

Toto odhodlání se váže k období, kdy už měla za sebou zkušenost dvouletého věznění (1971) a starala se o dvě malé děti s manželem Petrem Uhlem. Ten si po Chartě odpykával na Mírově pětiletý trest, takže s výchovou dětí jí pomáhala sousedka.

Otázku, jestli se děti dostanou na střední školu, si Šabatová kladla až v roce 1989, kdy syn Pavel dospíval. Předtím to byla podle ní příliš vzdálená perspektiva. V revolučním roce uvažovala nad tím, do jaké míry může mít jejich postavení vliv na přijetí syna na střední školu, ale sama by kvůli tomu své aktivity nikdy neomezila. „Já nevím, čím to je. Věděla jsem o spoustě lidí, kteří měli strach, že jim odrostlé děti budou vyčítat například to, že se nedostaly na školu... Možná by mě spíš dnes mrzelo, kdybych tehdy udělala nějaký zásadní kompromis,“ tvrdí šestnáct let po revoluci a dodává: „To, co jsem cítila, Vaculík pojmenoval tak, že děti mají snášet osud svých rodičů. Jako kdybych se s tou větou ztotožnila.“ Dvacetiletá Anna Šaba­tová nesla osud svého otce Jaroslava Šabaty – i přes výčitky některých lidí v brněnské společnosti, že se ve vězení ocitla jeho vinou.

Z Prahy do Pardubic

Od září 1977 do května 1979 bylo v Anglické ulici č. 8 ve čtvrtém poschodí dost rušno. U stolečku na chodbě neustále seděli dva agenti Státní bezpečnosti a kontrolovali každého, kdo šel do bytu na návštěvu. (Stejně nesnesitelný režim měli ve svém domě Ladislav Hejdánek a Zdena Tominová.) „Některé návštěvy pouštěli, jiné zase ne, bylo to pokaždé trochu jinak,“ poukazuje Anna Šabatová na záměrnou nevypočitatelnost kontrolních procedur.

Šabatům do Anglické 8 často docházela o ge­ne­raci starší Jarmila Stibicová (nar. 1933). Cestu si našla z Pardubic. Spolu s manželem Jaromírem se stali prvními signatáři ve městě. Postupně se přidávali lidé z undergroundu; Zbyněk Čeřovský, Zdeněk Ingr a další. K Chartě se dostali přes Stibicova spolužáka Zdeňka Mlynáře, který měl zpočátku velké zásluhy hlavně na získávání prvosignatářů mezi reformními komunisty. Stibicová, jako jedna z mnoha disidentů dojíždějících do Anglické ulice, má za to, že „v Pardubicích se do Charty nedělo vůbec nic. Žádný kolektiv disidentů tu nebyl.“ I ona měla dobré důvody, proč podpisem Prohlášení zveřejnit svůj postoj: v listopadu 1969 soud za šíření letáků k prvnímu výročí okupace, v únoru 1970 nucený odchod ze školství. „Od té doby jsem byla profláknutá,“ shrnuje filoložka Stibicová. Režim jí nemohl odpustit ani to, že během Pražského jara stála ve vedení přípravného okresního výboru Klubu angažovaných nestraníků a v lednu 1969 organizovala hladovku „za Palacha“.

V disentu pašovala do Pardubic samizdatové a exilové publikace (např. Svědectví), petiční materiály a proslulé Informace o Chartě, vydávané Petrem Uhlem a v době jeho věznění Annou Šabatovu. Převážení se ne­obešlo bez rizika. Častokrát ji na nádraží čekala osobní prohlídka a výslech. Po převratu jí dlouhou dobu trvalo, než se zbavila při cestách na pardubické nádraží zažitého pocitu, že ji někdo sleduje. Dnes pracuje v pardubické pobočce Amnesty international jako koordinátorka skupiny a výchovy k lidským právům. Již za dob normalizace byla AI propojena s činností VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), pro který Stibicová shromažďovala případy.

Signování sebenepatrnější petice mělo často mezi manželi iniciační ráz, bylo plodem společného závazku. Petr Uhl s Annou Šaba­tovou, Daniela Brodská a Petr Brodský, Stibicovi… Bylo jich tolik. Existovaly výjimky z tohoto pravidla. Z pragmatických důvodů po dohodě s manželem Chartu 77 nepodepsala zpočátku kvůli dítěti například Alena Kumprechtová. Kamila Bendová nepodepsala, neboť měla pět dětí. Marie Rút Křížková ovšem podepsala i přesto, že byla s dětmi sama a Václav Černý jí podpis rozmlouval.

„Vinohradská sekce“

Jarmila Johnová Chartu podepsala v roce 1977. Její otec Josef John v období Pražského jara, kdy studovala na VŠE v Praze, vystoupil z KSČ. Přes domovníka a vysloužilého kapsáře s dobrými styky s policií tenkrát poprvé zjistila, že ji sleduje a vyptává se na ni Státní bezpečnost. Co dělá, jak se chová, kdo k ní chodí na návštěvu… Běžná praxe. První a ještě zdánlivě nevinný projev odporu přišel s volbami do zastupitelských orgánů v roce 1969. S kamarádem se nedostavili k volbám, a když přišli za nimi do domu s urnou, podařilo se jim utéct, schovávat se v domě a ujíždět ve výtahu. Pak už to šlo ráz na ráz, rozmnožování Otevřeného dopisu Gustávu Husákovi, seznámení s Jiřím Dienstbierem, který přinesl Chartu do jejich rodiny. Léta trvalé aktivní rezistence. Pochopitelně i Jarmila Johnová byla postavena před zmíněné dilema. „Já jsem to už měla vlastně dané. Režim si mě sám připravil jako nepřítele... Je ovšem pravda, že jsem se rozhodovala, jestli Chartu podepíšu právě s ohledem na to, že čekám dítě.“ V roce 1977 ji přitom napadla i možnost, že by ji zavřeli těhotnou. V době zrodu Charty počítalo s tvrdými represemi do budoucna hodně disidentů, protože se ještě nevědělo, že budou mírnější než v padesátých letech. „I kdybych nic nedělala, mohli by mě stejně zavřít,“ dodává.

Dodnes se Jarmila Johnová angažuje v iniciativě Pražské matky, vzniklé koncem osmdesátých let. Hnutí, v němž byly pouze ženy, prosazovalo a prosazuje šetrnější přístup k životnímu prostředí, zejména pokud jde o pražskou dopravu. „Nebylo to politické, takže to asi lidé nepovažovali za tak nebezpečné.“ Johnová si sympatie k ekologickým aktivitám vysvětluje potřebou lidí vyjádřit obecný nesouhlas s režimem.

Monopol moci

Otec Daniely Brodské (nar. 1944) nebyl politický reformátor, ale venkovský evangelický farář: pro normalizační komunisty postačující stigma jeho dcera pocítila už za stalinské diktatury v Hustopečích u Brna, kde vyrůstala. Ředitel osmiletky rodičům „vysvětloval“, že studium je pro kádry, ať jde dcera dělat do JZD. Zachránila ji strojní průmyslovka, které se rodiče šťastně domohli přes známé.

Ve strojařině chtěla pokračovat i na VŠ, jenže nedostala doporučení. Byla přijata na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze a vystudovala ji v roce 1968. Na fakultě přišlo seznámení s Petrem Brodským. „Všechny mé další aktivity byly ovlivněny mým mužem,“ podotýká se skromností. Jednou z nepříjemností, jež provázela jejich manželství, bylo neustálé, režimem inscenované stěhování po všech koutech Česko­slovenska.

Chartu společně podepsali v roce 1977 v Hru­bé Vrbce na Horňácku. Začátkem normalizace působila Brodská jako vikářka dva roky v brněnském sboru, další tři roky v Hvozdnici u Prahy. Tamní fara, kterou nechal Svatopluk Karásek částečně přebudovat na ubytovnu, hostila tajná setkání sborů z různých míst. Duchovní mohli bez souhlasu církevního tajemníka kázat pouze ve svém sboru. Protože souhlas byl často odpírán, nesla setkání riziko spojené s jejich ilegalitou. Při jednom zásahu StB, v době, kdy byla na mateřské s druhým dítětem, dopadla na Danielu Brodskou další rána: odebrání souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. A to byla tenkrát, navzdory občasné sborové činnosti, jak sama říká, „jenom paní domu“.

„Jediné, co mi přišlo poštou, bylo, že mi odebírají výplatu hmotných požitků. To samé se stalo po třech letech v Lipštátu manželovi,“ vzpomíná Brodská, která už souhlas nikdy zpátky nezískala. Petru Brodskému jej zatím ponechali, ale vzali mu řidičský průkaz. Což bylo téměř totéž, protože farář pro svou činnost nutně potřeboval auto. „Obrovským štěstím bylo,“ říká jeho žena, „že mně řidičský průkaz nechali, takže jsem od té doby všude Petra vozila.“ Tato výsadní situace Brodské ovšem nebránila v tom, aby podepisovala dál různé dokumenty.

Peripetie se souhlasy měly další, tentokrát existenční dopad. „Faráři mají nejnižší platy ze všech skupin zaměstnanců. Po celých 28 let nebyly upraveny,“ uvádí dopis 31 příslušníků českobratrské církve evangelické z května 1977. Před materiálním strádáním je však opakovaně zachránila překvapivá solidarita druhých. V době, kdy neměli ani dvě koruny na mléko pro děti, jim znenadání jeden laik z církve dal 1000 Kčs, jindy jim úplnou náhodou nějací lidé z Nizozemí odkázali dědictví, za které si dopřáli tolik potřebné auto.

Ďábelské hry!

Estébáci měli nevybíravé prostředky, pokud jde o nepřímý nátlak prostřednictvím blízkých. Výmluvná je osobní zkušenost Lenky Marečkové (dnes Hoffmanové, nar. 1964), která strávila v roce 1983 dva měsíce ve vazbě a pět měsíců ve vězení. Příslušníci Státní bezpečnosti, kteří ji v roce 1982 vyslýchali, nemohli pochopit, proč do té doby mladá a nadějná studentka z dobré rodiny přednášela 21. prosince na autorském večeru poezie mladých autorů v Písku báseň Smrt diktátora, urážející památku Leonida Brežněva. Marečková kritizovala společnost jako „letargickou a konzumní“. „Nechtěla jsem být součástí kolaborující nebo aspoň mlčící většiny. Nechtěla jsem jen přežívat,“ shrnuje své pohnutky. Ze strachu ji později udal kamarád a od té doby měla problémy.

Sama děti neměla, ale tvrdí, že kdyby je měla, znamenaly by prý pro ni další důvod, aby se snažila režimu vzdorovat. „Chtěla bych,  aby žily svobodně, ne ve lži a schizmatu,“ odůvodňuje lakonicky. V prostředí svých blízkých
nezná jediný případ výčitek dětí vůči rodičům. „Byly na ně naopak hrdé a pomáhaly jim.“

Před 28. říjnem 1988 při masovém zatýkání potenciálních demonstrantů se ocitla mezi stovkou zadržených. Strávila čtyři dny ve vězení. To bylo nezákonné a překračovalo povolenou lhůtu 24 hodin. Režim to obcházel takzvaným formálním propuštěním, kdy byl dotyčný před vraty věznice znovu za­držen, ještě než stihl přejít ulici. Poslední den přišel za Marečkovou do cely estébák „Dvořák“ a přemlouval ji ke spolupráci.

Nabízel diplomatický pas, cesty do ciziny a další výhody. Mohla se také „odmlčet“, což by jí přineslo lepší zaměstnání a vytoužený klid. Při vydírání se agent neštítil využít jejího vztahu k otci. Prekérní situace. Když odmítne, má přijít „o všechno“, druhý den bude obviněna z podvracení republiky a otec ztratí práci učitele, kterou má moc rád. Odmítla. „Měla jsem nesmírně nepříjemný pocit z toho, že výhrůžky se mohou naplnit a mohu nést svůj případný díl viny na osudu otce.“ Kromě výměny estébáka, který na ni dohlížel, se však nic nestalo. „Uvědomila jsem si díky tomu, jak ďábelské hry manipulace a přesunu odpovědnosti StB a celý režim hraje. Nebyla to moje odpovědnost za možné perzekuce. Jak by mohla být?“

Někdo děti živit musel

Adresu Bendových na Karlově náměstí znal každý, StB nevyjímaje. Vedle bytu Němcových, Anny Marvanové, Petra Uhla s Annou Šabatovou a Petrušky Šustrové sloužil byt jako centrum tajného setkávání disentu. Čtyřleté období věznění prominentního disidenta Václava Bendy přečkala v tomto bytě Kamila Bendová (nar. 1946) sama s pěti dětmi. Dveře bytu ale zůstaly otevřené. V úterý a ve čtvrtek mohl kdokoli přijít pro informace, dokumenty nebo se jen poradit. Vchodové dveře snímala kamera a uvnitř bytu byl odposlech. Každý věděl, že se nahlas neříkají jména a že se má mluvit jen o obecných věcech. Všechno důležité se psalo na takzvané disi tabulky, které kolovaly mezi návštěvníky.

Paternalistickému přístupu v domácnosti se Kamila Bendová nevzpírala. Její manžel po svém věznění bezpočtukrát sháněl zaměstnání, vykonával podřadné práce v kotelnách, ale vždycky se zakrátko dočkal jen výpovědi. „Manžel vystupoval na veřejnosti, já jsem dělala zázemí,“ vysvětluje Kamila Bendová poměry, které přijala. Při bytových schůzkách se starala o hosty a zapisovala. V rodinném konsensu bylo rozhodnuto: nestane se signatářkou Charty ani členkou VONS.

Existují pro to dva důvody. „Musela jsem mít práci. Všechny, kdo podepsali Chartu, ze zaměstnání vyhodili. Někdo děti živit musel. Další věc je odpovědnost vůči dětem. Přemýšlíte… Máte doma pět dětí a hrozí eventualita, že by je dali do ústavu. Do téhle situace jsem se nechtěla dostat. Neměli jsme pocit, že tam musíme být oba. Stejně věděli, že jsem s Vaškem, a také tak se mnou zacházeli, ale neměli důvod, formální záminku, proč mě vyhodit.“

Pro vězněného Václava Bendu byla jeho žena morální vzpruhou. Tajně mu vozila svaté přijímání. Podpora se neomezovala samozřejmě jen na dobu věznění. Třebaže jí nenáleží autorství textů Václava Bendy, zanechala i na nich svůj díl. S manželem konzultovala rukopisy, přepisovala je a pomáhala mu vydávat filosofický samizdatový časopis Paraf, který mj. xeroxovala, protože styky s ní nebyly tak nebezpečné. Bylo zmíněno, že Kamila Bendová vykonávání drobných úkolů bez výhrad přijala. V jiné situaci byla například Anna Šabatová, která hájila svůj prostor tím, že odmítla přepisovat samizdat. Úkolu se proto zhostil Petr Uhl.

V době, kdy byl syn Marek diskriminován v přijímacím řízení na střední školu, psala Bendová odvolání, dopis do Federálního shromáždění, chodila po úřadech. „Všude se strašně báli,“ vzpomíná. Podobný dojem měl Petr Vopěnka, který se za ředitelem gymnázia vydal osobně.

Absurdita případu je zjevná. Dne 22. března 1983 Bendové přišel dopis od ředitele Gymnázia Sladkovského, že je Marek pro výborný prospěch automaticky, bez přijímacích zkoušek přijat, a 9. dubna otevřela dopis, v němž stálo, že Marek Benda není přijat ke studiu, protože „na místa stanovená plánem jsou přijati uchazeči, kteří lépe vyhověli přijímacím podmínkám“.

Děti v disentu

Na disidentky nebyl z pochopitelných důvodů (např. mezinárodní ostuda) ze strany moci vyvíjen takový nátlak – to však neplatilo vždy, jak uvidíme. Z ohniska zájmu byly vyloučeny také menší děti, ačkoli ani ty nebyly a ani nemohly být od prostředí disentu izolovány. Mnohdy byly pasivními účastníky bytových schůzek či domovních prohlídek a to, že vyrůstaly v prostředí rezistence, na ně později mělo vliv. Vnímaly pocit sounáležitosti s kolektivem dospělých, kteří v jejich přítomnosti spřádali tajné, spiklenecké plány.

Když se v listopadu 1981 začala do bytu v Mánesově ulici v Praze dobývat tajná policie a chtěla mluvit se Zinou Freundovou, odpovídala jí ustrašená Jarmila Johnová, která byla v bytě přítelkyně sama s dvěma dětmi (dva a půl a čtyři a půl roku). Strach byl znásoben vědomím, že tam Freundovou před měsícem v noci přepadli neznámí muži a surově ji zbili. S těžkými následky skončila v péči neurologa. Jarmila Johnová proto dělala úmyslně hluk, křičela z okna a telefonovala rodičům pro případ, že by se něco stalo. Dveře se rozlétly a agenti s výhrůžkami odešli poté, co se přesvědčili, že Zina Freundová (činná při vydávání Infochu a ve VONS) skutečně není doma. Dnes si to ale děti pamatují jako dobrodružnou záležitost. „Vůbec tenkrát neměly pocit nějakého ohrožení,“ říká Jarmila Johnová.

Děti Daniely Brodské se do podobné situace nikdy nedostaly. Měly štěstí i na kantory a nikdo je neinzultoval kvůli náboženskému přesvědčení. „Ve škole se předpokládalo, že dítě faráře bude chodit do kostela a bude věřit v Boha. Nevyvíjeli proti tomu takový tlak jako v rodinách věřících jiných profesí,“ soudí ze zkušenosti Brodská. Ani katolicky orien­tované děti Kamily Bendové nikdo kvůli náboženství neponižoval.

Lenka Placáková (dnes Přibylová, nar. 1960) nebyla v disentu, ale jako dcera Bedřicha Placáka trpěla pro svůj původ. „Nedostala se“ na střední školu, tudíž šla do učení na prodavačku. Třídní učitel, absolvent „vokovické Sorbonny“, ji bytostně nesnášel, neustále ji urážel a před ostatními předváděl jako odstrašující případ.

„Psychicky jsem to nevydržela a v pololetí odešla,“ vypráví Placáková, jak snášela osud svých rodičů. Byt se stal synonymem domovních prohlídek a odposlechů. Čekalo ji odebrání pasu a vystěhování ze střešovického bytu na sídliště do Čimic mezi samé estébácké rodiny. „Všichni měli na dveřích titul RSDr., jen táta měl MUDr. Jednou ho zastavil soused a s radostí mu hlásil, jak je to báječné, že jsou v domě samí doktoři,“ líčí Lenka Placáková z dnešního pohledu poněkud kuriózní případ.

Čtyřicetiletý koloběh totality přinesl spoustu kuriozit a absurdit. Jednou z nich je propuštění Anny Šabatové z vězení. Po dvou letech (čekal ji ještě rok) byla náhle z opavské věznice v noci převezena sanitkou do věznice v Ruzyni. Vyfasovala obligátní erární oblek a zbytek noci pročekala bez jakéhokoli vysvětlení do druhého dne, kdy si pro ni přišel bachař. Dvaadvacetiletá vězeňkyně vyjela výtahem do šestého patra a stanula v místnosti připomínající soudní síň. Za stolem seděli „soudci“. Bylo zahájeno nepatřičně krátké přelíčení, pár minut, po kterých zazněl verdikt. Anna Šabatová, která v novém ústavu trávila svůj první den, se dozvěděla, že je na návrh věznice za vzorné chování propuštěna.

Nepohodlné z povolání

Jak napsala Jiřina Šiklová, mnohé z disidentek se po revoluci vrátily ke své původní profesi, kterou nemohly vykonávat. Jejich polistopadový a profesní vývoj však ukazuje, že se svého humanitárního zaměření a zkušeností získaných v těžkých letech nevzdávají. Anna Šaba­tová působí jako zástupkyně ombudsmana, Jarmila Johnová v Pražských matkách, Jarmila Stibicová jako koordinátorka vzdělávacích programů Amnesty inter­national, Lenka Hoffmanová v oblasti vězeňství, Kamila Bendová jako inspektorka Úřadu pro ochranu osobních údajů, Daniela Brodská jako farářka a učitelka… Takto by bylo možné pokračovat. Možná i to je důkazem, že dobro­volné přijetí nepohodlného života ovlivnilo jejich priority navždy.

Autor je publicista.