Kniha Moskva-Petušky byla do češtiny přeložena již třikrát. Kvalita jednotlivých převodů však značně kolísá a ani jedno z dosavadních vydání nedokázalo uvést poemu Venědikta Jerofejeva do širších souvislostí, zcela nezbytných pro její správné pochopení.
Centrální část Ruska je pokryta hustou železniční sítí. Kromě nákladních a dálkových vlaků se po ní na menších vzdálenostech (asi do tří set kilometrů) přepravují takzvané električky, vlaky na způsob českých pantografů (jen podstatně delší), jež zastavují téměř v každé zapadlé vesnici. Cesta do cílové stanice tak mnohdy trvá celé hodiny, zato je několikanásobně levnější, což samozřejmě určuje i sestavu cestujících (dělníci, důchodci, trhovkyně, studenti, alkoholici, bezdomovci, odpadlíci). Cestování električkou však může být zajímavé i pro movitého západního turistu, neboť slibuje exotiku a nabízí nejsnadnější způsob, jak proniknout k místnímu obyvatelstvu. Cestující v električce, usazení na dřevěných lavicích či tísnící se v zakouřených chodbičkách, tvoří zvláštní společenství s vlastními pravidly a rituály. Když se například kolem čtvrté hodiny ranní vydáte z Jaroslavského nádraží v Moskvě směrem na sever do vsi Bukovo, musíte dodržovat daná pravidla. Stanicí Mytiši, kde sídlí proslulá Mytiščinská továrna, jež dodávala vlakové soupravy metra i do Československa, nemůžete projet, aniž byste načali placatku s koňakem.
Boží blázen s pivním pupkem
Tématem knihy Venědikta Jerofejeva (1938–1990) Moskva-Petušky však není jen osobitý svět električky a rituální pití alkoholu. Záhy po jejím napsání v roce 1968 a poté, co byla rozšířena v samizdatových opisech, se stala knihou doslova kultovní; jak praví autor v předmluvě: „První vydání Moskva-Petuški zpáteční bylo brzy rozebráno, tím spíše, že exemplář byl jediný.“ (s. 5) Jen v Česku byla Jerofejevova poema, jak zní podtitul a žánrové vymezení knihy, přeložena třikrát a dočkala se čtyř vydání, včetně jednoho časopiseckého (překlad Milana Dvořáka, Sovětská literatura 1990). Zatím poslední publikace této útlé knížky je reedicí překladu Libora Konvičky z roku 1992, který vyšel pod titulem Benedikt Jerofejev: Moskva-Petuški zpáteční.
Neutuchající zájem překladatelů je samozřejmě dán přitažlivostí tématu. Avšak souvisí i s nesnadností překladu, neboť, jak napovídá žánr, jedná se o poemu, tedy básnický text, který uhání vpřed v rytmu úderů kol o kolejnice a uzavírá se znovu ve svém počátku, v jakémsi mlhavém alkoholovém oparu.
Stejně jako v případě jakéhokoli převodu textu do jiného jazyka a jiného kulturního kontextu se i zde překladatelům nabízejí dvě hlavní cesty včetně odboček a postranních uliček, kterými se lze vydat: věrnost originálu kontra přizpůsobení textu českému čtenáři a jeho domácímu prostředí. Přestože také v tomto případě platí sousloví „zlatá střední cesta“, vydali se čeští překladatelé (alespoň ti, jejichž překlady jsou dnešnímu čtenáři dostupné v knižní podobě, tedy Libor Konvička a Leoš Suchařípa) každý svou, zato krajní cestou. Vydání recenzované v těchto řádcích se uchyluje k asimilaci a místy až k bezohlednému počešťování původního textu. Hrdina se jménem neškodného božího blázna, Veněčka, nese v českém překladu jméno Béďa (do češtiny je mimo to z neznámých důvodů přeloženo i autorovo jméno Venědikt, z něhož se tak stává Benedikt), které daleko spíše připomíná Čecha s pivním pupkem, rozvaleného před televizní obrazovkou, na níž běží pomalý nedělní fotbalový zápas. Přes tyto nesrovnalosti, kterých je bohužel řada (a netýkají se pouze překladů názvosloví typického pro ruský kontext, ale i významů jednotlivých slov a vět), Konvičkův překlad na rozdíl od věrného překladu Leoše Suchařípy, pořízeného pro inscenaci v brněnském HaDivadle, nedrhne. Naopak, žene se zběsile vpřed jako roztočená cívka, kterou nezbrzdí ani jednotlivé zastávky na trase Moskva-Petušky, označující názvy kapitol.
Neméně nešťastným je i způsob, jakým byly oba české překlady vydány. Nakladatelství Pragma, které stojí za oběma publikacemi Konvičkova překladu (přičemž reedice vyšla bohužel ve zcela nepozměněné podobě), rezignovalo na jakýkoli komentář k textu. Omezilo se pouze na tři odstavce na zadní straně obálky, které jsou vzaty neznámo odkud a sepsány kdoví kým, a kromě zaběhnutých klišé o Rusku nasáklém alkoholem nepodávají čtenáři žádnou doplňující informaci. Navíc nejsou prosty faktografických chyb. Nakladatelství Větrné mlýny, které v roce 1999 vydalo Suchařípův překlad, se sice uchýlilo ke kratičkému doslovu Jánoše Krista, avšak ani ten z vyjetých kolejí příliš nevybočuje. Kniha byla navíc obtažena papírovou páskou s nápisem Bible alkoholiků!
Důležitý je pohyb
Samozřejmě, že takové čtení Jerofejevovy poemy, díky němuž lze v duchu všemožných předsudků Rusy označit za bandu alkoholiků, není zcela neopodstatněné. Sám autor tyto zaběhnuté představy navíc s chutí přiživuje: „...hranice, to není fikce, protože na jedné straně té hranice mluví rusky a více pijí, kdežto na druhé méně pijí a mluví nerusky.“ (s. 79) Celý příběh o cestě z Moskvy do Petušek začíná výpravou do Kremlu, respektive na Kurské nádraží, což jsou místa poměrně vzdálená, avšak, jak praví hrdina: „...když hledám Kreml, najisto se dostanu ke Kurskému nádraží. Já jsem vlastně potřeboval jít na Kurské nádraží a ne do centra, ale šel jsem stejně do centra, abych se alespoň jednou podíval na Kreml. Je to stejně jedno, říkal jsem si, žádný Kreml neuvidím, dojdu rovnou ke Kurskému nádraží.“ (s. 7) A tak je od samého počátku jasné, že cíl není tím nejpodstatnějším, že důležitější je pohyb a to, co se v tomto mnohdy zmateném pohybu odehrává.
Pouhá cesta ke Kremlu se proměňuje ve výčet nejrozmanitějších druhů alkoholických nápojů (zubrovka, koriandrovka, žigulovské pivo, dezertní víno, myslivecká aj.) a zásadní otázka zní: „Ale co jsem pil, a v jaké posloupnosti?“ (s. 8) Na popud andělů, kteří hrdinu provázejí do té doby, než na jeho tváři vyloudí úsměv, následuje neúspěšné dobývání prvního ranního hltu v nádražní restauraci, nákup zásob na cestu, jejich postupná spotřeba, popis – dokonce vyvedený v takzvaných individuálních grafech – spotřeby alkoholu Veněčkových bývalých spolupracovníků, příprava levných alkoholických koktejlů z nejneuvěřitelnějších přísad (samostatně vyšly tyto koktejly spolu s dalšími recepty od Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala, Ernesta Hemingwaye, Davida Lodge a jiných spisovatelů v knize Slza komsomolky, Čubčí pajšl a další recepty nápojů z krásné literatury v nakladatelství Dokořán v roce 2002) a uplácení revizora alkoholem – za každý kilometr jeden mililitr.
Poema je na první pohled skutečně nasáklá alkoholem, levná vodka se valí proudem z každé stránky, ale alkohol postupně přestává být pouhým tématem. Proměňuje se v motor pohánějící nejen hrdinu, ale celý text kupředu. Pohyb vlaku je pohybem druhotným, který v názvech kapitol postupně vnímá už jen čtenář, zatímco hrdina se na trati ztratil daleko dříve, kdesi na sto pátém kilometru. Moskva-Petušky tak není jen knihou o alkoholu, ale především o jiném, snad právě alkoholem pozměněném vidění, které deformuje či spíše jen přetváří vše, co se nachází v jeho zorném poli. Zachycování a popisování reality viděné skrze takto pozměněný stav vědomí je příznačné i pro další Jerofejevovy texty. Snad proto není od věci, že ho jeho jmenovec Viktor Jerofejev v antologii Ruské květy zla označil za jurodivého spisovatele. Kromě alkoholu je nejčastějším impulsem pro rozhýbání děje šílenství, jako v dramatu Valpuržina noc aneb Kročeje Komturovy, umístěném do psychiatrické léčebny, či eseji Vasilij Rozanov očima excentrika, který je rozmluvou váhajícího sebevraha s filosofem přelomu 19. a 20. století Vasilijem Rozanovem, rozmluvou, která oddaluje sebevraždu.
Stejně jako vidění reality je proměněn a pokřiven také způsob vyprávění, v němž se na sebe zdánlivě nesouvisle vrší jednotlivé příběhy, které pouze vyplňují prostor a čas, jenž musí uběhnout mezi Moskvou a Petuškami. Nikoli náhodou je do Veněčkova putování vlakem, které se skládá z vnitřních i vnějších monologů a dialogů, vloženo vyprávění na způsob Pohádek tisíce a jedné noci, jímž se Šeherezáda zachraňuje před smrtí. Veněčka se jím vykupuje z možné pokuty hrozící od revizora, zatímco ostatní cestují mu platí alkoholem. Celá kniha, a nejen hrdinovo „Šeherezádino“ vyprávění, představuje záchranu před hrozícím koncem, či alespoň jeho oddálení. Není podstatné, o čem se mluví, protože mluvení pouze zaplňuje časoprostor, podstatná je sama fabulace, která nezadržitelně a horečnatě uhání vpřed v marné snaze zabránit definitivnímu zániku, který přijde, jakmile bude přerušena, byť na nepatrný okamžik.
Hektický proud vyprávění a těkajících myšlenek je pravděpodobně důležitější pro hrdinu, který si s jejich pomocí snaží zachránit vlastní krk, než pro čtenáře sedícího v teple měkkého křesla, jenž s rozvahou sleduje servírované nápoje a vstřebává informace, v nichž se s lehkostí mísí amatérský výzkum škytavky s filosofií Immanuela Kanta.
Přestože tato kniha asi navždy ponese zavádějící podtitul Bible alkoholiků, zdají se mi zmíněné skutečnosti a hrdinovo bloudění křehkým vnitřním světem neopominutelné. Význam posledního vydání Jerofejevovy poemy Moskva-Petušky tak spočívá především v připomenutí samotné existence knihy, kterou je možné znovu a znovu překládat a pokoušet se o její nová vydání.
Autorka je rusistka.
Benedikt Jerofejev: Moskva-Petuški zpáteční. Přeložil Libor Konvička, Pragma, Hodkovičky 2005, 128 stran.