Fontána

Snímek Fontána se tváří jako hluboce mystická záležitost, která skrze archetypální metaforické výjevy sestupuje až kamsi do smyslově obtížně postižitelných hlubin tajemství lidského života a smrti. Záběry z reálného světa, které zachycují boj vědce hledajícího lék na rakovinu, na niž umírá jeho žena, se tu mísí s obrazy vycházejícími z niterných světů obou hlavních postav. Z rukopisu, který umírající manželka píše svému muži, o španělských rytířích hledajících rajský strom života a ze snových vizí, v nichž se vědec stává obyvatelem průhledné bubliny plující jakýmsi duchovním vesmírem se zářícími mlhovinami. Formálně měla Fontána mít podobu filmové symfonie, v níž se realita a vize střídají a prolínají do jednoho celku plynoucího v hypnotickém rytmu. Tento neskromný záměr nakonec selhal do té míry, že jediné mystické zážitky, které snímek přináší, naplňují buddhistické poučky o pomíjivosti všech věcí a o nekonečnosti utrpení, jehož se při sledování Fontány skutečně dotýkáme.

Šibal a Šibalba

Nejvíce na tomto rádoby novátorském snímku zaráží banalita, která prostupuje jeho obsahové sdělení, použitou symboliku i formální stránku. Zvlášť to překvapuje u režiséra tak vizuálně i obsahově rafinovaných děl, jako bylo Pí a především mistrovské Rekviem za sen. Aronofsky ve Fontáně shazuje sám sebe v tom, jak se snaží navázat na motivy, vyprávěcí postupy a styl svých předchozích filmů, ale ve všem dochází jen k prvoplánovým, tisíckrát viděným a mnohdy scestným koncům.

Oba předchozí Aronofského celovečerní opusy byly portréty postav, které jejich posedlost po dosažení určité vize dohnala k šílenství. Hlavní hrdina Fontány trpí stejnou posedlostí po nalezení léku pro svou smrtelně nemocnou ženu. Jeho hledání je v příběhu španělských rytířů zobecněno na pátrání po nesmrtelnosti, která je, jak se ukáže, pro smrtelníky nedosažitelná. Není pochyb o tom, že i na základě zápletky, která byla v dějinách filmu a literatury tolikrát použita, se dá vytvořit myšlenkově hluboké dílo. Fontána ovšem toto téma zpracovává na úrovni tuctového televizního seriálu z nemocničního prostředí. V pozadí příběhu stojí starý dobrý konflikt práce a rodinného života, oblíbený to motiv většiny hollywoodských dramat. Doktor Tommy Creo tráví veškerý svůj čas ve výzkumné laboratoři, zatímco jeho žena doma dožívá v osamění. Děj nakonec vyústí do nejkýčovitějšího a nejpředvídatelnějšího možného konce: Tommy najde svůj lék právě v okamžiku, kdy jeho manželka umírá.

Na tento provařený příběh z červené knihovny scenárista a režisér v jedné osobě nabaluje řadu fantaskních a mystických obrazů a odkazů na různé mytologie a náboženství, které dohromady vytváří podivně bublající a zapáchající guláš. V mystickém kotli Fontány najdeme motivy z Bible (rajský strom života), z východních náboženství (trojice paralelních dějů je autorem vykládána také jako příběhy tří inkarnací týchž postav, které v různých dobách řeší stejný problém) a dokonce mayské mytologie (ve filmu se objevuje motiv hvězdné mlhoviny Šibalby, pojmenované podle mayského podsvětí). Různorodá religiózní témata scenárista a režisér v jedné osobě překrucuje a plete dohromady po vzoru šestákových esoterických příruček. Jestliže obrazy hrdiny uzavřeného v bublině, jež plave v jakémsi kosmu plném zářících mlhovin, připomínají plakáty různých hnutí duchovní obrody, pak pro inspiraci k sekvencím odehrávajícím se ve středověku nejspíš tvůrci šli do literatury žánru „sword and sorcery“. Obrazy rytířů bojujících v temných jeskyních s obludami, krásných panen, jejichž rozkazy rekové bez mrknutí oka plní, a magických stromů, před nimiž hrdinové v posvátné úctě poklekají, působí stejně vyčpěle a brakově jako scény z melodramatické dějové roviny.

Přebujelé nic

Princip paralelních příběhů a plynulého prolínání objektivních dějů se subjektivními vizemi šílených hrdinů Aronofsky používal i ve jmenovaných dílech Pí a Rekviem za sen. Ve Fontáně se však jeho rafinovaný způsob míchání reality a halucinací do jednoho děsivého, nejistého a absurdního celku obrátil proti němu samotnému. Neustále totiž čekáme, že nás autor z té příšerné noční můry žánrových klišé a new-age mudrlantství dříve či později vyvede ven a odhalí nám, že celý snímek je jen fantasmagorická vize přepracovaného doktora, který z pracovního stresu a přílišného sledování televize na čas přestal tušit, která bije. Žádné podobné prozření se ale neodehraje, takže nezbývá než se domnívat, že oním halucinujícím bláznem tu je sám autor (respektive jeho hypotetický předpokládaný obraz, vykonstruovaný na základě dojmu z filmu). Scenáristická bezradnost kulminuje v závěrečné třetině snímku: sled fantazijních obrazů ze středověkého románu a z hrdinova duchovního univerza pak už nemá z čeho vycházet a na co se nabalovat, přesto ještě dlouhou dobu samovolně bují, zmnožuje se a samoúčelně protahuje stopáž, aby dosáhla alespoň hranice devadesáti minut.

Trojjediná zápletka, jejíž jednotlivé linie se v průběhu děje střídají a prolínají, mohla Fontáně dát alespoň divácky milosrdnou podobu obsahově prázdného, ale příjemně ubíhajícího videoklipového sledu poutavých obrázků. Aronofského dlouho připravovaná novinka ovšem selhává i po stránce technického zpracování. Dílko má překvapivě nepřesvědčivé počítačové triky, studiově vyhlížející prostředí, nenápaditou vizuální složku a chabé herecké výkony. Střih a hudba, dva základní předpoklady podmanivého tempa (vzpomeňme na strhující hip-hop montáž Rekviem za sen), tady nevytvářejí potřebnou souhru a hudební složka sama o sobě působí odbytě a nepůvodně. Na snímku přitom pracoval stejný tým profesionálů, kteří stáli za předchozími Aronofského počiny, mezi nimi i střihač Jay Rabinowitz, jenž je také dlouholetým spolupracovníkem Jima Jarmusche.

Jedním z nejčastěji se opakujících motivů ve filmu je obraz bubliny vznášející se v kosmu prosvětleném zářivou substancí (jejíž barva a konzistence mimochodem připomíná světlé pivo). V této bublině hrdina zažívá snová setkání a prochází stavy spirituálního vytržení. Představa samolibého snění v bublině izolované od okolního světa vystihuje ducha Fontány poměrně přesně. Aronofského opus není ničím jiným než nafouklou, do sebe zahleděnou hrou na hluboká filosofická poselství.

Autor je přispěvatel serveru Nomenomen.cz.