Glastonbury
Režie Julien Temple, 2006, 138 min.
Hudební festival v Glastonbury patří k největším na světě a každoročně ho navštěvují statisíce hudebních fanoušků. U příležitosti již třicátého ročníku pak vznikl tento film, který představuje jeho historii. Zpočátku skromný festival uspořádal Michael Eavis na svých zemědělských pozemcích, inspirován americkým Woodstockem, postupně se však z akce stal docela dobrý byznys. Před pár lety tak zmizela i dříve proklamovaná svoboda pohybu účastníků a celý prostor byl obklopen kovovým plotem. Julien Temple tu spojuje archivní záběry, zachycující růst festivalu od jeho hippies počátků k akci s několika pódii a mnoha dalšími doprovodnými programy. Součástí dokumentu jsou sestřihy vystoupení mnoha slavných hudebníků, kteří na festivalu vystoupili, jako Björk, Stereo MC’s, Nick Cave nebo Coldplay. Nejzábavnější je však tvořivost samotných návštěvníků. Glastonbury patří v oblasti hudebního dokumentu k tomu nejlepšímu a zároveň, vzhledem k důležitosti festivalu, i k tomu nejpodstatnějšímu, co může hudební fanoušek vidět. Navíc na disku najdete i nezkrácené písničky vybraných umělců, z nichž k nejpůsobivějším patří frenetické vystoupení Radiohead (škoda, že se toho na disk nevešlo víc!!), a také několik rozhovorů (ale bez českých titulků). Při záběrech lidí slastně se brodících po kolena v bahně pak zamrzí, že v našich končinách se s hudebním festivalem často pojí jen břečka hudební.
Jiří G. Růžička
Kid
Režie Charles Chaplin, 1921, 68 min.
Příběh tuláka a malého nalezence je prvním Chaplinovým celovečerním filmem a nese si všechny atributy jeho následující tvorby – výrazný sociální apel, tragikomický podtext většiny zápletek, jež na hrdiny uvalují další a další starosti. Téměř neovlivnitelné osudovosti se hlavní postavy dokážou bránit jen upřímností a láskou. Ty zůstávají i přes všechny otřesy jedinou pozitivní hodnotou nejen tohoto, ale i všech ostatních Chaplinových filmů. Kid ve své době zaznamenal mimořádný divácký ohlas a troufám si říci, že například finální scéna s loučením u nákladního automobilu vyloudí slzu i u většiny dnešních, otrlejších diváků. Nový disk bohužel kvalitou obrazu notně zaostává za předchozím (dnes rozebraným) vydáním od Warnerů. Nejde ani tak o jeho čistotu, ta u starých filmů tolik nevadí. Obraz je však místy velmi matný a neostrý. Zvuková stopa je naopak slušná a čistá. Textové mezititulky jsou přirozeně doplněny českým překladem.
Petr Gajdošík
Mravenčí polepšovna / Ant Bully
Režie John A. Davis, 2006, 88 min.
Johna A. Davise znají asi jen dětští diváci (pokud by je zajímala jména režisérů). K jejich pobavení přispěl seriálem i celovečerním snímkem s hlavním hrdinou Jimmy Neutronem. Nové technologie si odzkoušel ve vánoční akční 3D podívané Santa versus Sněhulák, určené pro IMAX kina. Nyní si režii animovaného CGI filmu vyzkoušel i na poli klasického celovečerního filmu pro děti. Aby jeho mravokárný příběh o chlapci a jeho vztahu k přírodě a rodině (a tak vůbec) mohl zaujmout přednější místo mezi silnou (a rozrostlou) konkurencí, chybí mu především kvalitní scénář. Jako by se i zde tvůrci snažili o hezkou animaci (formu) a ušlo jim, že bez vtipných, akčních, ale především psychologicky (alespoň trochu, prosím!) motivovaných scén je jakkoliv dobrá animace zbytečná. Na tom, že Davisův film není úplně špatný, má zásluhu především poměrně slušné tempo vyprávění a závěrečná akční scéna. Pár vtipných momentů se zde také najde, jen těch poselství o tom, že i malý dokáže velké věci, je příliš (a jsou do příběhu křečovitě implantována). Závěrečné bonusy kupodivu předčí snímek samotný.
Lukáš Gregor
S.T.A.L.K.E.R. – Shadow of Chernobyl
THQ 2007
PC
O hře Stalker by se daly popsat stohy listů – klidně vydat samostatné noviny věnované jen této hře. Ukrajinské studio GSC připravilo podle povídky Piknik u cesty od bratrů Strugackých a samozřejmě podle filmu Stalker od Andreje Tarkovského rozsáhlý svět, který vychází z černobylské reality. Po roce 2006 se v zabetonovaném reaktoru odehraje další výbuch, který má za následek rozšíření radioaktivní zóny. Jako stalker, tedy člověk, který se do zóny vydává hledat speciální artefakty/poklady, se propracováváte směrem k reaktoru, abyste odhalili nejen příčinu výbuchu, ale též svou tíživou minulost. O příběh v první řadě nejde. Jde o realistické zpracování industriálních lokací bývalého sovětského bloku, jejich důvěrně známou atmosféru betonového mementa na věčné časy. Ti, kdo hráli Half-Life 2, vědí, o čem je řeč. Herní svět je navíc otevřený k prozkoumávání, nejde tedy o lineární střílečku skrz zástupy mutantů. Ti se tu sice objevují, ale jsou tak vzácní, že je někdy ani nezabijete, protože by to byla škoda. Ruku v ruce s realističností prostředí jde vývoj postavy – nezlepšuje se na základě tabulek, ale podle toho, jak se hráč sám naučí reagovat na herní situace. Stalker je hra, která pohltí. A ozáří.
Pavel Dobrovský
Fred Frith
Impur
Fred Records/ReR Megacorp 2006
Delší podtitul alba, které kytarista a skladatel Fred Frith vydává na své zbrusu nové značce (ve spolupráci se zavedeným labelem jeho někdejšího hudebního souputníka, bubeníka Chrise Cutlera), je obsažnější než jednoslovný název: Hudba pro 100 hudebníků a pohyblivé publikum. Jde o záznam koncertu/happeningu, který Frith před deseti lety zorganizoval v L’École Nationale de Musique ve francouzském Villeurbanne po své dva roky trvající rezidenci. Studenti byli rozděleni podle svého studijního oboru (raná hudba, rock, africká i klasická hudba…) do skupin, skupiny umístěny do různých místností školní budovy. Hrála se partitura, v níž Frith ponechal spoustu místa pro improvizaci. Jednotlivé skupiny, které se nemohly slyšet, byly řízeny jen synchronizovanými stopkami a mnohdy měly za úkol hrát tutéž hudbu ve stejném čase, což dávalo vzniknout zajímavým fázovým posunům. Publikum se mohlo během pětapadesátiminutového koncertu procházet budovou nebo, pokud chtělo slyšet vše, sedět před školou na dvoře a vychutnávat hudbu tryskající z oken a dveří – ladící (i neladící) orchestr, bigbandové furore zblázněné dechovky, srážky a míjení zvuků, energii mohutné sonické tsunami. Nahrávka akce byla zachycena na čtyři DAT rekordéry (32 stop), z nichž jeden se k improvizaci připojil tím, že fungoval jen zčásti. Výsledné CD i tak úspěšně zprostředkovává mohutnost neopakovatelného živého provedení.
Petr Ferenc
Kvartet Dr. Konopného
Skrývám se, ale nikdo mě nehledá
Guerilla Records 2006
Teprve po šestnácti letech existence vydává proslulý soubor českého alternativního popu Kvaret dr. Konopného, vedený performerem Radomilem Uhlířem, své první album. To obsahuje dva disky: první, Kosmický pesimismus, jež bylo natočeno již v polovině 90. let s Lumírem Gajdou a Zdeňkem „Hymzákem“ Novákem, nabízí dvě skladby, které jsou zhudebněním tvorby francouzského divadelníka Antonina Artauda, a několik písní, v nichž Radomil Uhlíř recituje obsáhlejší autorské poetické celky (vyčnívá zejména song Fresky: Praha letní). Také hudební doprovod má na tomto nosiči umírněnější charakter. Druhý disk, Stíny bojovníků, zachycuje kapelu v současném složení, se Zdeňkem Konopáskem, Janem Štolbou, Joe Karafiátem a Vladimírem Línkem. Jak vědí návštěvníci koncertů, hudba i slovo jsou zde již zcela improvizované a navozují téměř hypnotický zážitek. Na albu s přebalem založeným na grafickém listu Duch jachtaře najdeme též několik textů a výtvarných děl Mistra U., což samo o sobě stojí za pozornost. V žádném případě neplatí, že by tvorba Kvartetu či Radomila Uhlíře byla obtížně stravitelná: naopak, máme před sebou jeden z nejoriginálnějších a současně i nejzábavnějších zjevů domácí hudební scény.
Vojtěch Varyš