Angel-A
Režie Luc Besson, 2005, 88 min.
Andělů se na stříbrném plátně prohnalo nepočítaně a k těm nejlepším bezesporu patří ti z Nebe nad Berlínem. A protože je to téma oblíbené, sáhl po něm i autor Brutální Nikity, který se však v poslední době věnuje především produkování podprůměrných snímků pro nejširší masy. Jeho anděl je žena, dlouhonohá Švédka Ria Rasmunssenová. Smutné však je, že její dlouhé nohy patří k tomu nejlepšímu, co v tomto filmu uvidíte. Angel-A je totiž asi tím nejhorším z Bessonovy dosavadní tvorby a k lepšímu hodnocení filmu nepomůže ani černobílý obraz (otázkou je, proč je vlastně černobílý – že by snaha o umělecký dojem?). Hlavní hrdina tu chce kvůli svým dluhům ukončit život, ale zachrání ho jeho anděl. Ten mu pak také pomůže s dluhy a dokonce mu sežene i další peníze. Problém je, že mezi oběma vzplane láska. Nejbéčkovější ze scénářů doplňuje ještě trapné zakončení, které má snad diváka donutit k slzám, na místě je však spíše smích. Po zhlédnutí tohoto snímku jsem měl dojem, že to nejlepší, co by teď Besson mohl udělat, je opravdu vzdát se svého filmařského povolání, jak jednou slíbil. Komu by se ale chtělo končit na dně své kariéry...
Jiří G. Růžička
Nabít a zabít / Lucky Number Slevin
Režie Paul McGuigan, 2006, 109 min.
Akční filmy se jenom hemží nabídkami, které nelze odmítnout. Takovou dostal i Slevin, který má vyřídit účty mezi dvěma newyorskými gangy. Slevin byl na špatném místě ve špatný čas, je mylně považován za někoho, kým není, ale o to tady vlastně ani nejde. Spolu s ním se totiž ocitáme ve víru starého dobrého filmu, který nepotřebuje okázalost explozí a dým z kulometu. Vystačí si s cool brýlemi, noblesním oblekem a revolverem za opaskem. Režisér Paul McGuigan (Miluj mě, prosím) jako by vytvářel jisté retro, neštítí se dialogů, váží každý výstřel. Bohužel se jeho snímek v samotném závěru nedokáže vypořádat se sebou samým, respektive s vlastní formou. Slevin není opravdu tím, za koho jej postavy (a divák) považují, a Nabít a zabít není úplně tak elegantně drsným holdem 70. letům. V závěru se začíná brát příliš vážně a bohužel sází na překvapivé pointy (a sází jednu za druhou), až tím popírá lehkost předešlých minut. I přes tuto nevyrovnanost je McGuiganův titul vskutku svěží podívanou, s vhodně obsazenými herci (klasicky potěší Bruce Willis, ale pozornost si zaslouží Morgan Freeman a Ben Kingsley) a neúnavným tempem. Na DVD jej nedoprovázejí kromě trailerů žádné bonusy.
Lukáš Gregor
The Ugly Prince Duckling
The Adventure Company 2007
PC
Hans Christian Andersen a jeho pohádky jsou dostatečně známé a atraktivní, aby je někdo převedl do digitální, interaktivní podoby. Tu čest prokázali svému krajanovi vývojáři ze studia Guppyworks, když si spisovatele vybrali za hlavního hrdinu pohádkově laděné dobrodružné hry. Jako čtrnáctiletý Andersen procházíte Kodaní, která je plná polopohádkových bytostí, a musíte zachránit princeznu před zlým trollem. Herně jde o jednoduchou „klikačku“, kdy je velký důraz kladen na vyzvědění informací od jednotlivých postav a následné nalezení správného předmětu. Krásně vytvořené grafické zpracování ladí s pohádkovostí, a přestože Andersenovy pohádky byly do značné míry smutné až morbidní, je hra spíše optimistická a nenásilná. Způsob vyprávění stojí za pozornost: děj vypráví samotný Andersen, když píše hru pro loutkové divadlo. V automatických animacích tedy vidíme, že „odklikané“ události jsou ve skutečnosti jen divadelní inscenací, na níž spisovatel v tu chvíli pracuje. Hra tak dosahuje příjemné dvouvrstevnosti, kdy hráčům předkládá spíše divácký zážitek než egoistický pocit.
Pavel Dobrovský
Arcade Fire
Neon Bible
Universal Music 2007
Když jsem měl před dvěma lety poprvé tu čest s AF, byl jsem v dobrém slova smyslu v šoku. V záplavě etablující se vlny pohrobků britské new wave, kterou jsem tehdy vnímal s velkým zadostiučiněním, se AF jevili jako zjevení překračující kritéria stylu směrem k hmatatelné umělecké výpovědi. A to nebylo všechno. Šokovali hlavně přímočarostí prostředků k dojímání, aniž by dali šanci kritikům označit je visačkou sentimentality. Na první poslech zněli hospodským šramlem, stavějícím novovlnně barevné, spirituální a ukřičené melodie. Frontman Win Butler v košili chasníka vyzpívával svá pouta k domovu a bližním, ječel jako Bowie, a praotec Bowie překvapivě rychle přispěchal se svou mediální podporou. To, že rockový zvuk neonové bible si při zachování kvalitní rozlišitelnosti důmyslného masteringu jednotlivých nástrojových linek (výjimečně studiově ošetřené smyčce) pořád drží sympatickou kvalitu nahrávání desky doma v kuchyni, kde si AF hrají s kostelními varhanami, vojenskými pochody či flašinetem, není tak důležité jako něco jiného: Neon Bible je svou atmosférou a sdělením až křesťansky rituální sondou/zprávou vyslanou obřadně do světa za menšinovými ostrůvky vnímavých jedinců. Jako raketa do vesmíru s misí neznámým mimozemšťanům a vzkazem „vydržte, jsme tu taky a víme, jaké to je“. A to je zázrak. Nenaslouchat textům písniček AF je ignorantství.
Jan Košatka
The Young Gods
Super Ready / Fragmenté
Play It Again, Sam 2007
Návrat ke kořenům. Po ambientně laděné, psychedelizující desce Second Nature, na níž samply hluků a kytar vystřídala květomluva jemných elektronických odstínů, a radikální, nezpívané a téměř enovské Hudbě pro umělá oblaka (Music For Artificial Clouds) jsou Mladí bohové vzor 2007 překvapivě zemití. Dvanáctka písní se vrací do dob prvních dvou alb skupiny (eponymní debut a mistrovská L’eau rouge), ke kytarám, i když většinou neživým: pouštěným ze sampleru, punkovým bicím, rockové vřavě krátkých stopáží a expresivního projevu vůdce tria Franze Treichlera, kterému, jak víme z koncertů, morrisonovsky rockový kabát sekne. Jenže raná alba Young Gods kromě přímočarého druhu energie oslovovala atmosférou vyklenutou do majestátního oblouku na jedné straně a lehkým půvabem na straně druhé: vzpomeňme hity Charlotte či Did You Miss Me. Novinka většinu času ubíhá vpřed, neohlížejíc se nalevo ani napravo. Devízou Young Gods je Treichlerův hlasový projev, jehož kvalit si užijeme v angličtině i (konečně zase!) ve francouzštině, vykročení z nalinkovaných hranic alba jsou ale jen sporadická: táhlá Stay With Us s náznaky blues, minutový vtípek Machine arrière a závěrečná, zvukově nejbohatší Un point c’est tout. Co je zajímavé: devítiminutová titulní skladba snese příval rockové energie daleko lépe než ostatní, výrazně kratší čísla. Což zní docela slibně, chystáte-li se 27. dubna do pražského Paláce Akropolis.
Petr Ferenc
L.Ú.Z.A
3mená 4pismená
Monitor EMI 2006
Po více než deseti letech se konečně objevilo první album petržalské hiphopové formace LÚZA (Čistychov, Sklipo, Hajtkovič). Ve stejné době vydala své album i kapela Drvivá menšina, jež spolu s Lúzou stojí za dnes již takřka legendárním projektem Názov stavby. Naprostou většinu podkresů pro písně má na svědomí Hajtkovič, jenž se od Názvu stavby dostal poměrně daleko, ale stále je znát jeho ovlivnění slovenským folklorem, především cimbálem. Ve srovnání s ostatní slovenskou hiphopovou produkcí jde o jednu z nejlepších desek v posledním roce. V textech převažuje život na ulici s důrazem na Petržalku. Nechybí již takřka povinná píseň o klubovém životě (Večer s Lúzou) se soulovým nádechem a vydařený track o tom, že bez práce nejsou koláče (Aby si niečo...). Rozumět je každému slovu a slova nejsou jen bezobsažné rýmy postrádající sdělení. Zdá se, že Petržalští mají po letech co říci, a když deklamují “cibrili sa štýly, skládalo sa lego“, nelze než souhlasit s tím, že čekání se opravdu vyplatilo. Ukázkou technické zdatnosti rapperů je skladba Sám sebou, kde Čisty plive rýmy v neuvěřitelném tempu jak na běžícím pásu. Deska by snad ani nepotřebovala hostovačky, kterých je zde poměrně dost. Za zmínku jistě stojí Rytmusův part v Hudbě z ulice, kde trochu nepochopitelně ve dvou větách dissuje stále populárnější Moji reč za používání anglických výrazů.
Lukáš Rychetský