Koláž z rozhovorů a medailonů pamětníků holocaustu, táborů gulagu a pronásledování 50. let ilustruje práci sdružení Post Bellum.
V rozhovoru pro Post Bellum Anna Hyndráková mimo jiné vzpomínala na Osvětim, kde se dostala do Frauenlageru (ženského tábora), o kterém mluví jako o nejhorším osvětimském pekle. Na druhé straně rampy zůstali Annini rodiče, kteří neprošli selekcí: „Maminka nikdy neprošla, bylo jí padesát let a tatínek řekl, že by se mnou být nemohl a maminku tu nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora, a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím.“
Frauenlager měl svůj zvláštní režim: „Bydlely jsme v malých zděných kójích dvakrát dva metry, kam se nás muselo vejít deset a kde nesměla ani ruka, ani noha přečuhovat, to chodily štubový a mlátily. Dostávaly jsme polévku a – nevím, čí to byla zvěrskost – dali nám na kóji lavór polívky, do toho chumlu těl, ale nedali nám lžíce, takže jsme to musely chlemtat rukama. Stály jsme tam šílený apely (nástupy) – jeden apel jsme byly nahý, jiný apel jsme musely klečet. Tam ve dne je tvrdá jílovitá půda, po dešti zase bláto, v tom jsme klečely bez možnosti jít na záchod. Komu se chtělo na záchod, tak jenom tak popolez, aby se nevyčural přímo pod sebe. To byl ten nejhorší teror.“
Po několika týdnech byl z osvětimského Fraunelageru vypraven transport do pracovního tábora Christianstadt (dnes Chrysztkowice v Polsku – bývalý vedlejší tábor KZ Gross Rosen), do kterého byla Anna Kovanicová zařazena: „Tři dny nám tam nikdo nedal nic najíst. Dost jsme se tam dřely a dělaly těžkou práci, ale vcelku jsme to považovaly za docela dobrý tábor. Taky nás hlídaly esesačky, který neměly vzor těch krutostí…Byly blbý, nevzdělaný, zlý, ale nebyly to takový sadistky jako v Osvětimi. Jedna ženská tady porodila mrtvé dítě a ony ji hnaly příští den do práce. Měly jsme německého mistra, komunistu z Postupimi. My jsme mu řekly, že tahle včera porodila, a on jí ustlal v kůlně na nářadí a ona tam mohla spát a odpočívat. Když na nás byly ženský krutý nebo sprostý, tak je dořval, že v lese (na práci) na nás má on pravomoc a ať se nestaraj. S vděčností na něj vzpomínám. Umožňoval nám dostávat i balíčky, pokud byl někdo schopný a ochotný nám je posílat, protože tady už nikdo dohromady nebyl.“
Třetího února 1945 nastala evakuace a z tábora Christianstadt byl vypraven pochod smrti do Bergen-Belsen…
Komplex pracovních táborů v okolí města Norilsk, souhrnně nazývaný Norillag, byl se svými třiceti tábory umístěnými za polárním kruhem jedním z největších v Sovětském svazu. Od 30. do 50. let jeho tábory prošlo okolo 400 000 lidí, z nichž většinu (přibližně 300 000) tvořili političtí vězni. Jan Plovajko zde strávil tři roky.
„Ráno byl nástup na snídani. Dali vám půl litru vody a kousíček ryby. Na celý den jste fasoval devadesát deka chleba. Oběd nebyl. Večer pak byla polévka a nějaká kaše. Jak jste dělal, tak jste dostával chleba podle toho, jak jste plnil normu. Když jste plnil normu, tak jste dostal 80–90 dkg. Když jste plnil míň, tak 70 dkg, a pokud jste normu nesplnil vůbec, tak třeba 30–35 dkg a to už bylo blbý. Ono tam byla výhoda v tom, že tam mráz dosahoval až 60 stupňů. Mělo se dělat jen do minus 40 stupňů. Pak už se dělat nemělo. Pokud jste dělal dál, tak norma klesala. Pro zdravého člověka to šlo, ale představte si, že už několik měsíců sedíte ve vězení, že jste fyzicky zdeptán a teď se chodilo až 5 km pěšky na práci…
Nastoupili jsme do pracovní brigády po čtyřech a za sebou. Strážní vzadu i vpředu. A teď ,modlitba‘: ,Šach vprávo, šach vljévo, peremeňáju oružije!’ – když uděláte krok vlevo, krok vpravo, tak střílejí. A taky stříleli. Někdo to taky udělal naschvál, aby ho zastřelili. U cest, jak jsme šli do práce, tak byly sudy a v nich solené ryby. Stráž byla jen vepředu a vzadu…Ti, co šli s krumpáčema vpředu, tak do sudů někdy bouchli, narušili je a ti další sem tam šup tu rybu, aby měli co jíst…
Byly tam uhelný doly, platinový doly, pak tam byly ohromný továrny a slévárny. Lidi dělali silnice. Když byl sníh, tak je čistili. Byl tam lom, kde se lámal kámen, atd. Já jsem se od začátku dostal právě do lomu, kde jsme dobývali kameny na cesty atd. Byl odstřel a pak jsme kameny rozbíjeli pomocí dláta a krumpáče. Byl tam jeden takovej dost slabej, co si sedl na špalek a krumpáčem do toho bušil. Přišel strážný a asi třikrát ho praštil do zad pažbou. Byl mrtvý do dvaceti minut a vůbec nic se nedělo. Jak potom nastaly velký mrazy a nastala veliká sněhová bouře, které říkali ‚purhá‘, tak se úplně všechno zaneslo sněhem, že jsme museli dělat tunely, abychom se dostali k ‚vachtě‘, na práci nebo do kuchyně na jídlo.
Já byl sportovec. Běhal jsem, hrál fotbal, cvičil jsem. Doma jsme měli hospodářství, tak jsem makal a byl otužilej, takže jsem to vydržel. Ale pak už jsem v tom táboře docházel tak, že jsem vážil 40 kg a nemohl dál pracovat. Tak mě dali na vytahování hřebíků ze starých prken. Nějaký měsíc jsem dělal tuhle práci. Říkali mi už ‚dochoďjaga‘.“
Termín „dochoďjaga“ měl v Norillagu podobný význam jako „musulman“ v Osvětimi. Označoval vyřízeného, odevzdaného vězně, kterého čekala již jen smrt. Šance na přežití stoupala s tím, nakolik jste byl schopen vyhnout se práci a získat přístup k potravinám.
„Tam jsem si uvědomoval, že musím neustále zaměstnávat mozek a nevypnout ho. Říkal jsem si, že i když jsem společenský člověk, najednou jsem v situaci, kdy si musím hrát na kartuziánského mnicha. Prakticky od rána do večera jsem se jen modlil. Večer jsem si představoval, že píšu scénář nebo divadelní hru. Nikdy jsem si nemyslel, že z toho může vzniknout moje kniha Ne vším jsem byl rád – ta má základ v Ruzyni. První vycházku jsem měl po šesti měsících. Knížku jsem si mohl půjčit až v září – nějakou blbost. Nejhorší je, že máte pocit, že na vás svět zapomněl, to je součást celého toho systému – ticho. Zejména v sobotu a v neděli – to začali lidi třeba bouchat v okolních celách: ,Já chci vypovídat!!‘ Stravu vám dávají na podlahu v esšálku – musíte se k tomu sklonit jako pes. Musel jsem z hladu sám se sebou bojovat – když jsem slyšel, že už vezou na vozejčku jídlo – honilo se mi hlavou: ,už to nesou‘. Táhlo mě to ke dveřím…Tak jsem si říkal: ,vrať se!!‘ Šel jsem k oknu a zase – táhlo mě to jako magnetem ke dveřím. No přece nenechám takhle se sebou manipulovat.
Když jsem přišel z Ruzyně na Pankrác, byl jsem na cele se dvěma cikány a ti byli strašně hluční. Viděl jsem jednoho, jak se ukládá ke spánku a modlí se: ,Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…‘ – tak dětsky. Tak jsem se ho zeptal: ,Ty seš katolík?‘ a on: ,No dovol, nestačí, že jsem cikán, ještě mám být luterán?‘ Oni všichni byli katolíci. Já jsem se s nimi potom modlil – naučil jsem je Otčenáš, Zdrávas a ty základní modlitby. Taky jsem je naučil morseovku – to pro ně bylo hrozně cenný. Sice neuměli číst ani psát, ale morseovku se naučili. To je vidět, jak byli inteligentní. Seděli za krádeže a podvody s potravinovými lístky, tehdy bylo na Pankráci asi tři sta Romů. Večer, když bylo ticho, se najednou rozlehl ženský hlas. Jedna cikánka začala zpívat cikánské melodie, to ztichla celá věznice – to bylo jako koncert“.
Václav Vaško byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na jaře v roce 1954 na 13 let vězení.
Anna Hyndráková (dívčím jménem Kovanicová) se narodila 25. března 1928 v Praze. V roce 1942 byla odtransportována do Terezína, o dva roky později do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, ještě týž rok na práce do lágru Christianstadt. Byla zařazena do pochodu smrti, utekla, ale znovu ji zajali. Nakonec se jí podařilo v květnu 1945 uprchnout z Görlitz do Prahy.
Plukovník v záloze Jan Plovajko se narodil 5. 2. 1922 na Podkarpatské Rusi. Po maďarské okupaci utekl do Sovětského svazu, kde byl zajat jako špion, po výsleších NKVD odsouzen a poslán do gulagu. Prošel věznicemi a tábory ve Skolje, Striji, Starobělsku, Krasnojarsku, Norillagu. Pak se přidal k čs. východní armádě a jako voják se dostal do Československa.
Katolický laik, církevní historik a spisovatel Václav Vaško se narodil v roce 1921 ve Zvolenu. Prošel Slovenským národním povstáním, měl být tehdy popraven a z vězení se ho podařilo dostat na poslední chvíli. Po válce působil v Moskvě na ambasádě, v Rusku se oženil. Komunisté ho záhy po převratu odvolali do Prahy – jeho žena a malá dcerka v Moskvě musely zůstat, rodina se znovu shledala až po desítkách let. Pátého února 1953 byl Vaško zatčen a odvezen na samotku do Ruzyně, kde strávil jeden rok. Jedinými lidmi, se nimiž se během té doby setkával, byli vyšetřující referenti a vězeňští bachaři.