Režie Michael Radford, 2004, 127 min.
Shakespeare je klasika, a když se režisér nepokouší o kdovíjak novátorské ztvárnění, těžko může pohořet. Na druhé straně však ani nijak šokovat. A takový je tak trochu i Kupec benátský. I když přeci jen se tu něco od dob Shakespeara změnilo. A tak hamižný Žid Shylock není nijak odpudivá postava, ale právě naopak, ve své podstatě chudák, který se jen snaží přežít ve světě, kde Židé nemohou vlastnit statky, a tak jim nezbývá nic než lichva. V Radfordově adaptaci tak vlastně divák spolu s Shylockem touží po libře Antoniova masa, tedy svým způsobem alespoň částečném ospravedlnění. Přichází však jen výsměch o další z proher slabších proti silnějším. Výborným tahem bylo obsazení Shylocka Al Pacinem, který ve své roli exceluje. Naopak poněkud neuvěřitelně působí všechny milostné zápletky (je jich až moc). Aby snímek ještě více odpovídal 21. století, najdeme tu i náznak homosexuality jedné z postav. Radford tedy původně romantickou komedii pojal jako drama a to se mu docela povedlo. Atmosféru snímku však narušuje český dabing (méně už titulky), snažící se o napodobení shakespearovské angličtiny použité v originále. Čeština konce 19. století kombinovaná s češtinou současnou tu však vyznívá směšně. Mladší diváky by dokonce mohla svou škrobeností od filmu odradit.
Jiří G. Růžička
Děkujeme, že kouříte / Thank You for Smoking
Režie Jason Reitman, 2005, 92 min.
Režisér Jason Reitman, syn českého režiséra Ivana Reitmana, přišel ve své celovečerní prvotině Děkujeme, že kouříte s nápadem natočit antikuřácký film z úhlu pohledu tabákové lobby, tedy z pohledu „těch zlých“ obchodníků s lidským zdravím. Samozřejmě satiricky. Do značné míry se autorovi záměr daří, zejména díky představiteli hlavní role Aaronu Eckhartovi, který jako agent tabákové společnosti Nick Naylor, propagující výrobky svého zaměstnavatele, vyniká značnou dávkou cynismu, ironie i důvtipu v argumentaci proti námitkám antikuřáků. Nickovo sebevědomí ale dostává vážnou trhlinu při výchově vlastního syna... Po výborném rozjezdu (včetně nápaditých titulků) ale film ve své polovině začíná ztrácet dech. Problém je především ve snaze o politickou korektnost, v níž se autoři neodvážili dotáhnout svůj sarkasmus do konce. Vyhnuli se sice moralizování, z dobře rozjetého směru ale jako by náhle odbočili, nemluvě už o některých schematických, skoro trapných postavách (senátor Finistirre). Samotný disk je technicky vypraven velmi dobře, jen je škoda, že dabing u této, z velké části konverzační komedie někdy příliš nesouzní s typy herců a postav.
Petr Gajdošík
V tom domě straší / Monster House
Režie Gil Kenan, 2006, 91 min.
Robertu Zemeckisovi nechybí kuráž a také chuť spojovat skutečný svět s imaginárním. Při vánočním Polárním expresu si odzkoušel neotřelý způsob animace, tzv. motion-caputre (záznam pohybů a mimiky herců pomocí senzorů je přenesen do animované podoby). Scénář ruku v ruce s (pro animovaný film) nevěrohodnou formou příliš neuspěl, nyní pod jeho dozorem debutuje Gil Kenan. Hororový příběh o trojici dětí, které bojují s oživlým domem, se vyvaroval hluchých míst, ba dokonce má gradující tempo a akční finále. Námět je sice prostý, charaktery postav jen načrtnuté, na druhé straně tu jde čistě jen o napětí a akci. Napětí se Kenanovi daří budovat pomocí osvědčených filmařských postupů hororového žánru, přičemž se nebojí být opravdu strašidelným. Režisér si nelibuje v laciných citacích či parafrázích (až na malé výjimky) z jiných filmů, humorem dokonce šetří a raději se soustředí na co nejnápaditější využití prostoru oživlého domu. Animace je tentokrát více stylizovaná, o to působí ve filmu skutečněji, což je přesným opakem Polárního expresu. Slušnou akční podívanou doprovází bonusový materiál, z něhož stojí za zhlédnutí především demonstrace animování.
Lukáš Gregor
Of Montreal
Hissing fauna, Are You The Destroyer?
Polyvinyl 2007
Chacha. Takže Of Montreal nejsou z Kanady, ale z Athén, které neleží v Řecku, ale v Georgii, což je USA. Je to stotisícové univerzitní městečko, které dalo světu třeba REM či B 52’s. A teď Of Montreal. Další projekt brousící nepoddajného a neučesaného ježka new wave kaleidiscopickou rašplí a hyperaktivní myslí podivína jménem Kevin Barnes. Kevin musí mít rád šminky a POP. Osmé „montrealské“ album evokuje sobotní diskotéku ze starých časů, maniakálně splácanou z hitů šedesátých a osmdesátých let. Hlava se točí pod náporem levného čuča a zmatené útržky hitových melodií a dřevních syntezátorových zvuků dvou výrazově absolutně koherentních dekád tancují punkové pogo s botama na pérkách. Kevin má v hlavě extrémní guláš, ale fakt, že byl schopen za pomoci přátel nahrát takovou, na první poslech srandovní desku, svědčí o tom, že je schopen svou barevnou vnitřní divočinu ukočírovat. Hissing fauna je album citací, na které Kevin hraje jako na flašinet. Při dalším poslechu vykrystalizuje chaos veselých písniček s literárně univerzitními a naopak hodně smutnými texty, které nemají strach jít Kevinovi pod kůži. A potom vám dojde, že Kevin chtěl při nahrávání této desky spáchat sebevraždu. Ty písničky svítí světlem syrového soucitu. Je to hra s vysokým IQ, ale nevím, jestli je tohle možné strávit najednou. Vypijete na ex láhev portského? Asi ne. Takže na tohle bacha.
Jan Košatka
Toshiaki Ishizuka
Drum Drama
PSF 2006
Perkusista Toshiaki Ishizuka je od druhé poloviny sedmdesátých let výraznou postavou japonského psychedelického undergroundu. Od radikálního anarchistického punku skupiny Zuno Keisatsu se dostal přes doprovázení politicky nekorektních písničkářů Kazukiho Tomokawy nebo Kana Mikamiho do temného uskupení Vajra, vedeného kytaristou Keiji Hainem. Od poloviny devadesátých let také vystupuje sólově a nyní mu vychází třetí album, příznačně pojmenované Drum Drama. Ishizuki se ve své sólové tvorbě oprošťuje od silového doprovodného hraní charakteristického pro jeho skupinové projekty a koncentruje se především na zkoumání tónové barvy jednotlivých bicích nástrojů. Na albu Drum Drama je v pestrém rámci rozezníváno mnoho lidových perkusních nástrojů, od různých gongů, zvonců a činelů po velké bubny a kovové mísy. Jemný ambientní zvuk dlouhých tónů na pomezí ticha je střídán náhlými vpády rytmických textur, avšak melodická složka zde ustavičně převažuje nad rytmikou. Ishizuka si hraje s využitím nástrojových alikvót, rezonancí a zbytkových tónů nástrojů (především ve skladbě ANU); tóny libozvučně plynou, duní i dramaticky skřípějí a ve skladbě UATA vytvářejí zdání nočních zvuků přírody. Na tomto albu není příliš místa pro nahodilost – celek budí dojem pečlivě sestaveného díla, jehož dramatické, soustředěné napětí snadno vtahuje do svých hlubin.
Karel Kouba
Elina Garanča
Aria Cantilena
Deutsche Grammophon 2007
Vydavatelství Deutsche Grammophon přibralo do svého hvězdného týmu pěvkyň další: k Anně Netrebko, Anne Sofie von Otter a Magdaleně Kožené přibyla lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča. Narodila se roku 1976 a debutovala v divadle v Meiningenu, dále již zpívala např. ve Frankfurtu, Vídni a Paříži a na festivalu v Salcburku. Její profilové album Aria Cantilena je obsahově pestré. Pěvkyně tak může lépe předvést, co umí a jak široký je její repertoár. Na albu najdeme španělskou zarzuelu i Offenbachovu operetu (ukázka z Vévodkyně z Gerolsteinu), stejně tak i ukázku z Offenbachovy jediné opery Hoffmannovy povídky. Je tu dramatičtější Charlotta z Massenetova Werthera i koloraturní hrdinky Rossiniho: Cenerentola (Popelka) a Italka z Alžíru. Operu pak opět prostřídá jiný žánr: jedna z Bacchianas brasileiras Heitora Villa-Lobose a Madrigal Xaviera Montsalvageho. Na závěr zazní dvanáctiminutové ukázky ze Straussova Růžového kavalíra, kde Garanču jako Oktaviána doprovázejí sopranistky Adrianne Pieczonka a Diana Damrau v rolích Maršálky a Sophie. Ačkoli se může zdát, že Garanča smí zpívat snad téměř vše, není to pravda; je ve výběru rolí uvážlivá a dobře si uvědomuje, že na některé má ještě dost času. Albu prospívá i vynikající orchestr Staatskapelle Dresden, který řídí italský dirigent Fabio Luisi.
Milan Valden