Kryptogramy atlantských Deerhunter

Psát o nových albech není mezi zprávami o současné hudbě zrovna to nejpodstatnější. Je to mechanická, snadná věc. Až příliš mnoho z nás publicistů píše proto, že chtějí buď desky zadarmo, anebo přimknout se k osobám hudebníků (ať už pochvalou nebo odmítnutím). Přesto se pořád vynořují nahrávky, které se nám náhle mohou zdát jako překvapivé pokračování příběhu, který léta sledujeme. Jako další článek řetězu, jehož směřování nás láká. Z letošních alb (kolik jsem jich slyšel? osmdesát?) na mě tak působí zatím jediný titul: debut atlantských Deerhunter. Vyšel devětadvacátého ledna na nerockové značce a možná opravdu otvírá rocku nový prostor.

K chicagskému vydavatelství Kranky mám dvojaký vztah: vím, že má slušné renomé, ale na druhé straně jsem už zjistil, že všechna ta jejich opalizující, téměř statická elektronika typu Stars of The Lid není pro mě. (Je to ta zvláštní kategorie hudby, kterou milují hifisté. „Nemáte tam něco magickýho?“ ptával se mě zvukař v Paláci kultury.) Občas ale Kranky vydají něco, kde tenhle element hraje jen dílčí roli v nějaké napínavější konstelaci. Přesně to je případ Deerhunter – skupiny, kolem níž je teď spousta povyku, a která nedávno jela turné s Yeah Yeah Yeahs a Liars.

Atlantská pětice Deerhunter zachází se surovou, primární rytmikou, zároveň je její zvuk nasáklý ambientem. Připomíná překrvenou sliznici nebo zvukové předávkování, jaké pamatujeme od kapely, na kterou hudební vývoj patrně jen tak nepřestane odkazovat – My Bloody Valentine. V recenzi na Pitchforkmedia.com (8,9 bodů z deseti) padají v popisu alba Kryptogramy výrazy jako „chorobně introspektivní zvuky bicích à la raná produkce Factory Records“ nebo „bohatství abstraktního zvuku jako ve spolupráci Harolda Budda s Brianem Enem“. Většina posluchačů by jistě skupinu označila jako kytarovku, ale nejoblíbenějším nástrojem Branforda Coxe, šéfa Deerhunter, je pedál DigiTech DigiDelay: celé intro k albu tvoří smyčky ozvěn jeho hlasu. Ozvěna, která se neztrácí a naopak narůstá do řvavé stěny. V takovém leitmotivu lze cítit fascinaci následky – původní letmý impuls je už dávno pryč, ale kolem pořád řádí konsekvence. Dříve po zpívané části písničky následovala emoce prodloužená do kytarového sóla, náročnější kapely zařazovaly instrumentální party nebo free třeštění. Tady se padá do zvukového bazénu; jako by vypravěči nechtěli ilustrovat, ale spíš vytěsnit stihomam z života protékajícího mezi prsty, o kterém mladíci (všem je pod pětadvacet) před chvílí zpívali. White Ink (Bílý inkoust) je název nejvýraznější z meziher, beru ho jako stopu ze světa zpřevracených rolí.

Album má zvláštní historii: bylo natočeno nadvakrát s pauzou půl roku a sestaveno chronologicky. Poslední třetina má opravdu jinou, živější atmosféru, méně se utápí v halucinogenní koketerii se skepsí a smrtí. Jako by extrémní (a výjimečnější) první část posloužila coby katarze, po které se můžeme vrátit k normálnímu životu – nikoli banálnímu, nýbrž pořád schopnému generovat silné autorské songy. Jak píší na Pitchfork, bylo by naivní čekat u alba s názvem Cryptograms jednoduchou šifru. „Viděl bych jednu tajenku,“ píše Marc Hogan, „totiž že Deerhunter jsou popová kapela.“

Deerhunter dělají velmi intenzivně dvě věci najednou. Asi jako kdyby někdo závodil v rychlém přesunu napříč Evropou a zároveň se co nejlépe snažil namalovat pointilistický obraz. Zdá se mi, že s kapelou TV On The Radio a teď i s Deerhunter přichází z Ameriky nějaká nová vlna. Syntéza několika různých popových/rockových poetik se zdála v poslední době už jako banální, otřelý, vyčerpaný postup. Tady se to bere z nových pozic, jako by se zasnubovaly rockové kytarovky posledních let s radikálními osobními sklony nebo oblíbenými momenty z avantgardy. Dobré na tom je i to, že výsledky se momentálně počítají do rockového mainstreamu.

Autor je hudební publicista.