Režie Akira Kurosawa, 1950, 88 min.
Rašomon patří mezi nejslavnější Kurosawovy snímky a podle mnohých je jeho nejlepším dílem vůbec. Strhující adaptace několika povídek Rjúnosúke Akutagawy se dostala do dějin kinematografie nejen proto, že jde o jeden z prvních průlomů japonské kinematografie na světová plátna, ale i pro svou dokonalou formu (studenti filmových škol jsou dodnes seznamováni se střihovou skladbou filmu) a pro poselství, kterým Kurosawa upustil od tradičních orientálních zenových prvků a své filmy začal komponovat s ohledem na „západní“ humanistickou tradici (podobně jako Čapek v Obyčejném životě nechává na divákovi, aby si vybral jednu z verzí příběhu, který vyprávějí jednotlivé postavy každá zcela po svém). Jedním z rysů tohoto snímku je schéma antické tragédie, osobitým vkladem je dějová zkratka, práce s detailem, využití exteriérů a doslova exploze živelného herectví Toširo Mifuneho. Rašomon je opravdová klasika, téměř čirá kinematografie, jejíž sledování je pro cinefily radostí. Levné knihy vydaly disk jako doplněk své předchozí kurosawovské řady, tentokrát bez spoluúčasti Filmhouse. Nicméně obrazově i zvukově je na úrovni, grafika obalu i menu odpovídá předchozím titulům.
Petr Gajdošík
World Trade Center
Režie Oliver Stone, 2006, 125 min.
Pět let po událostech 11. září se objevily dva filmy, které je zachycují. Vedle vydařeného Letu číslo 93 se k tomuto tématu obrátil i režisér, který má za sebou mnoho dobrých, ale také špatných snímků. U tak zkušeného tvůrce je však trochu s podivem, že se do této látky pustil s takovou pietou. Ve filmu sledujeme dva zachraňované záchranáře, jejichž postavy jsou však příliš poplatné šabloně chrabrých Američanů – oba by pro ostatní udělali první i poslední, jsou spořádanými otci od rodin a jsou tak nějak „nelidští“ (a tedy patřičně nesympatičtí). Stone dělí svůj film do dvou vrstev, z nichž jedna se odehrává pod zemí (setmělé záběry, které mají zachytit zoufalou situaci člověka, který se svým údělem není schopen nic udělat) a druhá nad zemí (ještě zoufalejší rodiny, které doufají v taťkův návrat). Zpočátku velkolepá podívaná s digitálně znovu postavenými věžemi se okamžikem jejich zřícení stává komorním snímkem, snažícím se zachytit tragické okamžiky na prožitku několika málo postav. To by mohlo fungovat, nebýt výše zmíněné šablonovitosti a řídkosti dialogů, při nichž divák těžko udržuje pozornost. Kontroverzi může způsobit snad jen postava kněze, který navlékne mariňáckou uniformu a jde na Ground Zero pomáhat hledat zasypané. V závěru snímku totiž vyhlásí muslimským radikálům válku a odejde do Iráku...
Jiří G. Růžička
Romance pro křídlovku
Režie Otakar Vávra, 1966, 86 min.
V roce 1962 vyšla lyrickoepická báseň Františka Hrubína, o čtyři roky později byla na světě její filmová adaptace. Chopil se jí Otakar Vávra, který již přenesl do filmového jazyka Hrubínův svět Srpnové neděle, Zlaté renety a poté i Oldřicha a Boženy. Zatímco knižní předloha je vyprávěna ve čtyřech časových rovinách, jež jsou vedeny bez kauzálních vazeb a chronologické návaznosti, reprodukoval Vávra naopak kouzlo vznikající lásky mezi studentem Vojtou a mladou Terinou jako souvislý příběh. Děj se tak zpřehlednil, přesto z něj Hrubínova poetičnost čiší. Vávra totiž dokázal básníkova slova proměnit v záběry, jež jsou díky své kompozici, nasvícení a mizanscéně téměř obdobou veršů. Kameraman Andrej Barla výrazně nechává prostupovat do své práce přírodu, impresionisticky zachytává její neopakovatelnost. Romance pro křídlovku patří mezi nejlepší díla Otakara Vávry, je svědectvím jeho nesporného talentu pro zachycení citů, současně je však také smutným dokladem toho, jak mu uškodilo politické přizpůsobování se, jež se promítlo do valné většiny jeho pozdějších (byť řemeslně vždy nadprůměrných) filmů. DVD je doplněno o rozhovory s herci a režisérem.
Lukáš Gregor
Tomb Raider: Anniversary
Eidos Interactive 2007
PC, PS 2
Výroční edice se zdá být zbytečným přepracováním stařičké hry do moderní grafiky a na moderní platformy. Důvodem k podobným aktivitám bývá obvykle fakt, že deset let staré hry na Windows XP neběží, přesto jejich kvalita přesahuje některé současné tituly. Pravda je to u více než deset let staré hry Tomb Raider, kterou přepracovalo studio Crystal Dynamix (má na svědomí také úspěšný poslední díl Tomb Raider: Legends) v nové grafice a s vyladěným ovládáním. Mapy jednotlivých úrovní jsou téměř doslova převzaté, změnilo se jen měřítko – místnosti, které před jedenácti lety působily kvůli omezenosti grafické paměti klaustrofobně, nyní nabízejí dostatek prostoru pro pocity závratí a úzkostného mrazení při přeskakování z plošinky na plošinku. Anniversary jde tak daleko, že nepřidává nové nepřátele, a Tomb Raider tedy ukazuje to, čím dosáhl slávy: jde o parádně vypilovanou skákačku s minimem akce a maximem vzrušení. Jedinou výtkou by mohl být nedostatek příběhu, i přesto je však Anniversary vynikající hra.
Pavel Dobrovský
Ziya Tabassian
Tombak
Ambiances Magnétiques 2006
Bývá zvykem, že improvizovaná hudba je ve většině případů záležitostí odrodilých avantgardních jazzmanů, kteří po dokonalém zvládnutí svého nástroje začínají hledat nové výrazové způsoby a herní metody. Výjimku z tohoto nepsaného pravidla tvoří montrealský rodák s íránskými kořeny Ziya Tabassian, který se k improvizaci dostal oklikou přes etnickou hudbu. Tabassian je klasicky vystudovaný muzikant specializovaný na bicí nástroje, na nahrávce Tombak však obsluhuje pouze stejnojmenný buben, který je tradiční rytmickou složkou perské lidové hudby. Podle vlastních slov se drží klasické hry, kterou se ale snaží redefinovat střetem s okcidentálními hudebními postupy, čímž vzniká pozoruhodný tvar oproštěné idiomatické improvizace. Svůj nástroj rozeznívá pouze pomocí rukou a i přes omezené možnosti produkuje širokou škálu zvuků, plnou jemných tónových nuancí. Díky součinnosti prstů a dlaní je schopen vytvořit současně několik rytmických struktur, v nichž bychom však klasické etnické nahrávky hledali jen stěží. Různé druhy dotyků, od samozřejmých úderů až po škrábání membrány a její stlačování či drhnutí, zní jako basové tóny připomínající smyčce, tak i pískot a drnčení odkazující na elektroniku. Album Tombak představuje díky všudypřítomným miniaturním zvukovým dějům nečekaně poutavou a především konzistentní fúzi dvou odlišných světů.
Karel Kouba
Jablkoň
Best of Malá lesní
Indies Records 2007
Skupina Jablkoň se vždy a ráda pohybovala v experimentálních vodách. Své posluchače udivovala pokusnictvím a hudebními výtržnostmi, konečně album Baba aga z roku 1993 je toho nejlepším příkladem. Na zahraničních koncertech, kde posluchači většinou nerozuměli ani slovo, dováděli členové Jablkoně toto umění k mistrovství. Cizinci stáli s otevřenou pusou či překvapeným úsměvem pod pódiem, na němž křepčil frontman kapely Michal Němec a na bicích, foukacích a nejnepravděpodobnějších instrumentech všeho druhu ho doprovázel bubeník Petr Chlouba či kytarista Martin Karvan. Tuto pokusnickou rovinu reprezentuje hudební uskupení s názvem Velká polní Jablkoň, její písničkovou, akustičtější verzi pak formace s názvem Malá lesní Jablkoň. Na poslední desce Best of Malá lesní proto najdete hlavně folkově laděné písničky, nechybí něžná Bláznivá ani zádumčivý Cestující v noci. Hudba všech písní je detailně propracovaná a promyšlená – ke spolupráci si Pavel Němec přizval Radůzu, Zuzanu Wirthovou, Filipa Spáleného aj. Hostů bylo bezpočet a písničky tak znějí zase trošku jinak, než jsme zvyklí. I přes tuto náročnou a detailní práci se však z hudby Jablkoně nevytratil humor a taškařice se opět skrývají za mnoha tóny všech dvaceti čtyř písní. Nechybí samozřejmě poťouchlá hra se slovy, tóny a naším očekáváním.
Radka Bzonková