Socialistický realismus: co s ním?

Jeden ze Stalinových darů Polsku, Palác kultury a vědy ve Varšavě, postavený v letech 1952–1955 ve stylu socialistického realismu sovětskými architekty, sovětskými dělníky a zčásti dokonce i ze sovětského materiálu, byl na přelomu letošního ledna a února zapsán mezi polské kulturní památky. Část Poláků byla ovšem proti – pětina respondentů internetové ankety Gazety Wyborczi hlasovala pro to, aby byl palác raději srovnán se zemí. Polský příklad napjaté recepce význačného artefaktu z období stalinismu nemusí být ojedinělý ani náhodný. Možná jsme se ve středovýchodní Evropě – jak tomu nasvědčuje také intenzivní zájem současných historiků umění, literatury a kultury o toto téma – ocitli v situaci, kdy máme od zavržení socrealistických památek k jejich kanonizaci podobně daleko (anebo blízko). Víme již, že je nedokážeme z vlastní minulosti vyloučit, ale nevíme ještě, zda a jak je do našich vyprávění o této minulosti, do historie vpravit.

Styl přichází z Moskvy

V dubnu 1932 byla v sovětském Rusku usnesením ústředního výboru Všeruské komunistické strany (bolševiků) rozpuštěna dosavadní literární sdružení a ustaven přípravný výbor nové celostátní organizace literátů – Svazu sovětských spisovatelů. V témže roce, mimo jiné při říjnové besedě J. V. Stalina, bylo vytyčeno heslo socialistického realismu. O dva roky později, na I. všesvazovém sjezdu spisovatelů, konaném v srpnu 1934 v Moskvě, byl socialistický realismus v projevech Bucharina (za necelé čtyři roky popraveného), Gorkého, Ždanova a dalších slavnostně proklamován jako nová jednotná metoda umělecké práce i jako estetická teorie komunistické kultury. Stavba stalinistické literární kultury, započatá na sklonku dvacátých let, tím získala pevné základy: centralizovaný systém literárních institucí (jako první nutná složka) byl naplněn monopolním, byť, jak dnes víme, vnitřně nejednotným a proměnlivým programem (druhá nezbytná složka).

Socialistický realismus nebyl první ani poslední konkretizací představ o literatuře „vyššího“ typu, o literatuře socialistické, ustavující se po proletářské revoluci. Víra v příchod nové literatury náležela do utopického arzenálu revoluce. V období předcházejícím etablování socialistického realismu byla tato obecná vize nové literatury naplňována různými literárními projekty ve dvou různých liniích: jedna stavěla do popředí jakousi autentickou kulturu proletariátu, představovanou ve skutečnosti agitační, instrumentalizovanou beletrií a publicistikou pro lid, druhou tvořila avantgardní umělecká tvorba. Ta vizi „nové“ socialistické literatury spojovala s dalekosáhlým osvobozením tvůrčích schopností člověka, s posledním stadiem emancipace poezie, zahájené kdysi romantiky.

Dějiny literatur společností sovětského typu přinejmenším do šedesátých let jsou mimo jiné právě dějinami bojů o to, jak a z čeho onu „novou“, lepší literární kulturu zkonstruovat – a také dějinami více či méně deformovaných ozvěn střetání dvou výchozích linií, agitační a avantgardní.

Socialistický realismus naplnil vizi nové literární kultury masově srozumitelnou, monumentalizující, citově apelativní, morálně povznášející, propagandisticky využitelnou kombinací řady intelektuálních, politických i estetických zdrojů: marxistické filosofie dějin, emblematiky industrializace a kolektivizace, aktuální stranické interpretace společenského dění, některých tendencí avantgardního myšlení (např. touhy po zrušení hranice mezi uměním a životem a po velké umělecké syntéze – v případě socrealismu literatury nízké a vysoké, romantismu a realismu). K nim dále přistupoval pestrý konglomerát výrazových prostředků, čerpaných z různých uměleckých směrů či epoch. Spadaly sem postupy realismu druhé poloviny 19. a počátku 20. století, pozůstatky avantgardních poetik (srov. frekvenci Majakovského „stupínků“ nebo aplikace žánru pásma v poezii českého stalinismu), syžety a témata lidového, utopického, tendenčního a sociálně kritického románu, žánry a persvazivní strategie agitační beletrie pro lid, ale také třeba staré náboženské formy (srov. ikony komunistických vůdců, legendy o válečných hrdinech a údernících).

Blízkost socialistického realismu křesťanskému umění měla i hlubší kořeny v paranáboženských základech a v mytologické funkci komunistické věrouky, jež – po staletích moderní relativizace a subjektivizace – obnovovala pocit jednoty mezi individuem a kýženým objektivním řádem světa. Výsledný alegorický realismus (kde traktor je zároveň umaštěný a hlínou obalený stroj i světlá budoucnost vjíždějící na pole) a tvárný konzervativismus socrealismu, jeho odklon od subjektivity uměleckého vidění i silná tendence k respektování normativního kánonu, souboru měřítek, jak má správné dílo vypadat, byly přirozeně v rozporu s usilováním avantgardních skupin, sdílejících jinak podobná světonázorová východiska. Literární kultura stalinismu představy o literatuře ostrakizovala, pronásledovala a trestala. Stoupenci kontinuity s modernismem opláceli socialistickému realismu pohrdáním, travestováním či parodií – z české literatury přelomu čtyřicátých a padesátých let známe nejeden takovýto text, šeptaný (titulem jedné písničky T. R. Fielda) Gottwaldovi „do ouška“. Estetickou polemiku s jazykem dobové propagandy vedli v téže době za totální realismus Egon Bondy či Bohumil Hrabal, za postavantgardu Jiří Kolář, za surrealisty Zbyněk Havlíček…

Třicátá léta proti padesátým?

Za české a slovenské komunisty se moskevského sjezdu spisovatelů zúčastnili Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Laco Novomeský, V. Borin a F. C. Weiskopf. V měsících po jejich návratu se na české literární levici uskutečnila debata, která zahájila čtvrtstoletí pokusů o realizaci socialistického realismu v české literatuře, spadající do let 1934–1956. Toto období má dvě odlišné fáze, které je v dějinách české literatury zvykem striktně oddělovat: fázi předválečnou a fázi padesátých let. Fáze předválečná se obvykle charakterizuje jako „nedogmatická“, hodnotově produktivní, fáze padesátých let naopak jako „schematická a konvenční“, hodnotově destruktivní.

Má to své důvody: ve třicátých letech byly pokusy o teoretické postulování i beletristickou realizaci socialistického realismu součástí svobodného a rozrůzněného literárního života, obohacovaly domácí literární situaci jen jako jeden podnět z řady a byly zároveň samy touto situací obohacovány. Podmínky pro monopolizaci socialistického realismu v podobě totalitních institucí literárního života, k jakým náleží jednotný spisovatelský svaz nebo estetická a ideologická cenzura rukopisů, dosud neexistovaly. Na románech autorů, kteří tvořili v obou fázích období realizace socialistického realismu, je tato otevřenost kontextu dobře znát.

Pujmanové Lidé na křižovatce (1938) jsou jistě komplexnějším a moderní próze bližším románem než Život proti smrti (1952) téže autorky; podobně Řezáčova Slepá ulička (1938) představuje při všech možných obdobách jiný sociální melodram než autorovy průkopnické budovatelské romány (Nástup, 1951). Společenský román byl ovšem frekventovaným žánrem druhé poloviny třicátých let. Co všechno z něj bylo socialistickým realismem ovlivněno, kam až moskevská radiace zasahovala, není jednoduché určit. Můžeme okruh českých realizací rozšiřovat o přechodové útvary, jako byla Weilova sbírka reportážních obrazů Češi stavějí v zemi pětiletek (1937), blízká zároveň i avantgardním konceptům socialistické prózy. Můžeme však i uvažovat, co všechno v tehdejším společenském románu na dané pokusy reagovalo, nakolik lze kupříkladu Čapkovu První partu (1937) chápat jako pokus odejmout socialistickému realismu syžet pracovního heroismu a naplnit jej jinými ideologickými hodnotami řekněme humanismu. A konečně si lze položit otázku, jakou bezprostřední spojitost se situací třicátých let měla třeba ještě Drdova Němá barikáda z roku 1946, nad níž se, jak známo, o vymezení socialistického realismu v neortodoxním duchu předchozí dekády pokusil Václav Černý.

Podobná byla situace v kritice. Propagátoři nového směru v čele s Bedřichem Václavkem a Kurtem Konradem razili ve třicátých letech pojetí socialistického realismu ne jako popření avantgardní linie nové, socialistické literatury, ale jako její syntézy s linií agitační. Také v původním sovětském kontextu se orientovali na teoreticky náročnější reflexi stalinského umění. Do sborníku Levé fronty Socialistický realismus z roku 1935, který částečně rekapituloval českou diskusi vyvolanou moskevským sjezdem, byla symptomaticky přeložena intelektuálně pozoruhodná přednáška Bucharinova, zatímco propagandistický referát Ždanovův, plný „inženýrů lidských duší“, přednesený na témže sjezdu, vyšel česky až roku 1949.

Jakkoli jsou důvody pro oddělování obou fází realizace socialistického realismu v dějinách české literatury přijatelné, nabízí se otázka, zda a v jaké míře na něm nadále trvat. Zda namísto vyhledávání rozdílů mezi oběma fázemi neobrátit pozornost spíše na hledání jejich souvislostí. Předpokladem takového pohledu by rozhodně muselo být rozšíření záběru o nízké vrstvy dobové slovesnosti. Nakolik se třeba v situaci po roce 1948 zopakovaly, byť náhle v měřítku celé národní kultury, literární projevy komunistické subkultury třicátých let, žánry a poetiky, která vyplňovala tehdejší komunistická periodika pro masové čtenáře? Jaký vliv na recepci i formování poúnorového budovatelského románu jako prestižní slovesné formy padesátých let měly tendenční lidové romány, sycené od třicátých let různými totalitními ideologiemi, v letech 1942–1945 dokonce nacistickou? Původní české prózy tehdy v duchu německého sociálního aktivismu nepsali známí umělci, to však rozhodně neznamená, že takové prózy od marginálních, dnes již zcela zapomenutých autorů nevznikaly. Ostatně i kritické a kulturněpolitické pozice z třicátých let byly v mnoha případech po roce 1948 replikovány. Také díky tomu by se snad české realizace socialistického realismu v celém období od třicátých do padesátých let daly nahlédnout jako jeden systém, v němž dochází spíše k převrstvování složek a k přesunu důrazů, zatímco paradigma zůstává stejné.

Líc a rub stalinismu

Časové vymezení vývojové etapy české literatury, které bez snahy o kalendářovou přesnost říkáme padesátá léta, není zdaleka jednoznačné. Její začátky budeme pravděpodobně klást někam mezi jaro a podzim 1948 – podle toho, co za ně budeme pokládat. Zda již vylučování několika desítek hlavních „nepřátel“ či prvních emigrantů ze Syndikátu českých spisovatelů okamžitě po únorovém převratu (například Ferdinand Peroutka, Milada Součková). Anebo až celkový obrat v kulturní politice, v organizaci cenzury, nakladatelského systému, uměleckých organizací, který byl komunistickým ústředím zahájen po létě 1948 (v jeho konečném důsledku byly z jednotné spisovatelské organizace vyřazeny stovky členů). Ještě v průběhu následujícího roku 1949 přitom na knižní trh přicházela díla, zrcadlící předúnorovou kulturní situaci, například existencialistický román Jiřího Weila Život s hvězdou, které tak bouřlivě odmítla stalinistická kritika, ale s nimiž první pokusy o poúnorovou socrealistickou prózu zatím jen stěží mohly soutěžit (první kritikou akceptovaný poúnorový budovatelský román vyšel až v roce 1950, napsala ho novinářka Alena Bernášková a jmenoval se Cesta otevřená).

Otázka konce padesátých let jako etapy literárních dějin je ještě mnohem otevřenější. O každém z dat intervalu 1953–1962 by se dalo diskutovat nekonečně dlouho, každé má něco do sebe. Svých prvních „úspěchů“ dosáhla nová socrealistická tvorba až v letech 1949––1951, a to ještě hlavně v poezii (masivní vlna socrealistických románů přišla až se zpožděním a definitivně se vyčerpala až roku 1961). Již roku 1953 byla nicméně zahájena první korektura kulturního systému, jejímž cílem bylo mimo jiné zvýšit vnímatelskou atraktivnost socrealistického umění, rehabilitovat v jejím kontextu některé formáty nebo syžety zábavní kultury minulosti. Postupem let se pak střídala období liberalizace literárního života s recidivami stalinistické kulturní politiky, a to až do roku 1962. Teprve po něm začíná to, co jsme si zvykli označovat za léta šedesátá…

Co se vlastně s českou literaturou v padesátých letech stalo? Jednoduchá odpověď zní, že jde o období, kdy veškerému prostoru oficiální kulturní komunikace dominovala česká verze literární kultury sovětského totalitarismu. Ve jménu svého estetického projektu socialistického realismu zahnala tato literární kultura do ilegality všechno, co trvalo na kontinuitě aktuální tvorby s doznívajícím modernismem či existencialismem nebo co vyjadřovalo alternativní ideologické pozice. Uvědoměle moderní literární tvorba reagovala na oficiální kulturu socialistického realismu ze soukromí bytů, realizovala se v důvěrných přátelských sítích, jejím hlavním médiem se stala privátní řeč či rukopis. V těchto podmínkách také experimentovala s podněty západního umění a transformovala je, například v humoristických prózách blížících se absurdní grotesce (Tak pravil Švejk Vladimíra Vokolka z let 1959–1960, ale i třeba Tankový prapor Josefa Škvoreckého, napsaný v roce 1954). Oficiální tvorba naopak zaplnila veřejný prostor překotnou vůlí k zúčtování s literaturou nejbližší minulosti, potíráním moderní subjektivity, proklínáním západního uměleckého vývoje, čitelným, agresivním, funkčním literárním jazykem, který se měl bezprostředně vklínit do sociálního jednání, měnit svého čtenáře, ukazovat mu životní cestu podle mapy, kterou obstarala komunistická utopie.

Obě literární kultury, oficiální i neoficiální, byly zároveň v pohybu, hledaly nové tvary a témata, experimentovaly s adresáty a funkcemi slovesnosti. Z dnešního pohledu se proto padesátá léta v literatuře jeví nejen jako období policejního teroru a hodnotové i kulturní nivelizace, ale také jako polarizovaný, bohatý, dramaticky rozeklaný svět literárních gest, vznikajících pod mimořádným napětím. Přiblížit se mu nepochybně vyžaduje vzít v úvahu obě strany padesátých let, jak se o to nedávno (podle referátu Jiřího Pelána) pokusil italský bohemista Alessandro Catalano: položit vedle sebe, do netriviálních vzájemných souvislostí literaturu neoficiální (postsurrealisty, existencialisty, totální realisty, modernisty a neoavantgardisty) i oficiální (socialistické realisty).

„Rub“ padesátých let – jako například rané povídky Hrabalovy, Škvoreckého, Zábranovy, Kolářovy imperativní kompozice, Jedličkův melancholický modernismus, Holanovy propastné příběhy i lyrická lamenta – byl v šedesátých a znovu pak v devadesátých letech po právu včleněn do nejužšího českého literárního kánonu. Přiblížit se k „líci“ padesátých let, k české literatuře socialistického realismu, k tomu, čím motivovala a naplňovala své původce i čtenáře, je pro nás dnes paradoxně mnohem těžší. Brání nám v tom jak sama masa oněch kulturních textů, navzájem velmi podobných, tak i morální, estetické a ideologické zábrany, které vůči nim pociťujeme. Literární projevy socialistického realismu můžeme za této situace (častá zkušenost z vysokoškolských seminářů) pociťovat jako „cizí“ až do té míry, že nám při četbě „nenabídnou“ význam. Z hlediska celkového vývoje novější české literatury se nám pak padesátá léta budou jevit jen jako historický exces, vysvětlitelný nejspíše mohutným zásahem vnějších, neliterárních sil (komunistická strana) a importem odjinud (sovětská kultura, obecně Východ).

Kritické argumenty, kterými se od oficiální literatury padesátých let dodnes distancujeme, přitom namnoze vznikly již v polovině třicátých let, kdy se česká literární kultura socialistického realismu začala formovat.

Česká sorela: Stalinova? Obrozenců? Naše?

Tři teze, které v českém myšlení o literatuře zazněly, přispívají k našemu porozumění socialistickému realismu dodnes: šlo o tezi vývojového regresu, totalitního původu a triviality. Regres měl spočívat v tom, že socialistický realismus z hlediska vývojové cesty moderního básnictví nepředstavuje žádný pokrok, naopak je ústupem, „návratem k málo osvěženému klišé románu realistického, tedy ke kánonu staršímu, již značně pokleslému“ (Jan Mukařovský). Na formální identitu socialistického realismu s uměním nacistickým poukázal Karel Teige: „Vezme-li se socialistickému realismu jeho socialismus, jeho marxleninismus, je tu pak např. národně-socialistický realismus, reklamovaný Goebbelsem…“ A opět Teige nazval fabulovaný socrealistický román „rudým kýčem“, čímž ho odkázal kamsi do sféry komerčního lidového románu.

Všechno jsou to teze pronikavé, dotýkající se důležitých aspektů socialistického realismu. Dodnes se ostatně – byť spíše jako otázky než odpovědi – v odborném diskursu vracejí. Bezpochyby to platí o kategorii totalitního umění, v mezinárodním kontextu humanitních věd v posledních dekádách velmi frekventované (u nás tento pohled na socialistický realismus nedávno uplatnil Miloslav Petrusek). Také hledání analogií (nicméně též i rozdílů) mezi literaturou socialistického realismu a žánry populární kultury tvoří jednu z konstant odborného uvažování. Do uvažování o českém socialistickém realismu vstoupil v tomto ohledu například slovenský literární teoretik Peter Zajac se svou tezí o socialistické literatuře jako systému „jednoduchých žánrů“. Nejméně k nám dnes naopak mluví teze o slohovém regresu: literatura se nevyvíjí stále dál a dál, součástí jejího pohybu jsou návraty, přičemž realismus není ani nic víc, ani nic míň než modernismus – návrat k němu těžko dnes vnímat jako prohřešek.

Další zásadní teoretické příspěvky k české diskusi o socialistickém realismu již vesměs reagovaly na jeho rozvinutí v plný kulturní útvar v průběhu padesátých let. V polovině šedesátých let se Felix Vodička jako první pokusil o teoretické vyjasnění úskalí literárního procesu padesátých let pomocí teze o absolutizaci literární normy: „Zvláštnost a nenormálnost situace na počátku padesátých let není určována proměnou v společenském životě (s tou jsme se setkali i jindy), ale závazností norem, jakou tato proměna byla v umělecké sféře provázena.“ O rozpracování tohoto přístupu se v nedávné době pokusili Jiří Brabec a Michal Bauer. V kontaktu se strukturalistickou literární sociologií přispěl dále k pokusům definovat padesátá léta jako zvláštní útvar Květoslav Chvatík, když pro schematizaci různých režimů českého literárního života 20. století navrhl dva modely: liberálně-demokratický a totalitně-dirigistický.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začala vznikat publicistická studie Alexeje Kusáka o kulturní politice přelomu padesátých let, která – vzdor všemu přehánění – obrátila pozornost k důležité otázce autochtonních zdrojů literární kultury socrealismu. K nim podle Kusáka náležela tradice výchovnosti a služebnosti, jež české literární kultuře odkázalo národní obrození. O patnáct let později se Antonín Brousek ve své studii o poezii českého stalinismu rozepsal již doslova o „silných a organických domácích kořenech“, které nedovolují považovat český socialistický realismus za „skalními komunisty uzurpovaný import z poloasiatské SSSR“. Počátky literárního stalinismu spojil přitom ne až s únorem 1948, ale již s květnem 1945. Až do osobní roviny dovedl tento akt „přisvojení“ problematiky Vladimír Macura počátkem devadesátých let v knize Šťastný věk. „Socialistický svět,“ napsal tehdy, „nemůže být chápán jako něco útěšně vnějšího. Je náš...“

Již Brousek věnoval poměrně značnou pozornost tvarosloví socrealistické poezie, byť především s kritickými úmysly. Ve studiích Daniely Hodrové, která zasadila budovatelský román do kontextu staletého vývoje románového žánru, Pavla Janouška, který se věnoval vzniku výrobního dramatu a jeho vztahu k avantgardním postulátům, a zejména v Macurově rekonstrukci emblematického systému komunistické kultury (nejen) padesátých let se prostor pro ideologicky neutrální přístup k literatuře socialistického realismu na přelomu osmdesátých a devadesátých let otevřel definitivně. Namísto dokazování její pokleslosti přiznaly Macurovy sémiotické analýzy komunistické kultuře určitou celistvost, systémovost, „kulturnost“ svého druhu. Přiznaly socialistickému realismu vlastní „jazyk“, vybavený svébytnou logikou a sémantickým potenciálem, „jazyk“ vždy „nabízející“, ba až přeplněný významy.

Patnáct let, která od publikace Macurova Šťastného věku uběhla, přineslo řadu detailních studií především k literárním institucím padesátých let (Michal Bauer, Jiří Knapík), ale i ke komunistické subkultuře let třicátých (Petr Šámal). Do českého prostředí také v tomto období vstoupilo mezinárodní uvažování o problematice (výstavy totalitního umění, překlady teoretických statí hvězd mezinárodního diskursu, jako je Boris Groys, slovenské a zejména bohaté polské výzkumy). Nicméně na další srovnatelně koncepční teoretickou inovaci výkladu českého socialistického realismu, jako byla ta macurovská, od té doby stále ještě čekáme.

Autor je literární historik.