Bludný Holanďan na Kampě

Na Kampu doputovalo 18 originálních pláten holandského mistra. Pro podtržení významu této události je třeba připomenout, že přítomnost obrazů Pieta Mondriana v Praze je z historického pohledu skutečně výjimečná. Mondrianovy tři autentické obrazové kompozice byly v Praze před necelým stoletím. V roce 1914 byly součástí expozice nazvané Moderní umění, pořádané Skupinou výtvarného umění Mánes. Kolekci obrazů pro Prahu tehdy sestavil francouzský básník a spisovatel Alexandre Mercereau a výstava byla považována za odbojový, neposlušný pohled, odlišný od pravověrného picassovského proudu kubistů, který měl své silné zastánce v obchodníku Kahnweilerovi a u nás v osobě Vincence Kramáře. Dochoval se dokonce Kahnweilerův dopis Kramářovi jasně konspirativního tónu: „...Mercereau u mě několikrát byl s prosbou, abych mu půjčil věci, ale samozřejmě jsem mu nic nedal...“! Ortodoxní kubisté akci bojkotovali – Mondrian se v roce 1914 ocital ve vedlejším, alternativním proudu. Už tehdy do Prahy zapůjčil překvapivě minimalistické černobílé kompozice. Zřetelně vycházely z kubismu, ale jejich předmětnost nebyla čitelná.

Mondrianova realistická poloha

Řekneme-li Mondrian, automaticky se nám vybaví geometrická pravoúhlá síť černých linií, do které je vsazena triáda primárních barev žluté, červené a modré. Abstraktně geometrické období, které se začínalo odvíjet od autorových čtyřiceti let – zhruba od let 1913–14, zcela zastínilo předcházející malířovu realističtější polohu. Pražská výstava na Kampě je cenná a překvapivá právě tím, že velká většina zápůjček je právě z Mondrianova raného holandského období, ze sbírek Gemeentemusea v Haagu, které se na akvizice a vědecký soupis Mondrianova tohoto dlouho podceňovaného období zaměřuje.

Haagské muzeum v roce 1955 iniciovalo Mondrianovu retrospektivu, jejíž torzovitost podnítila konzervátory muzea k doplňování a nákupům Mondrianových děl. Díky těmto snahám má dnes muzeum v Haagu jednu z nejvýznamnějších světových kolekcí tohoto holandského rodáka. A ve snaze poskládat pokud možno úplný dějinný obraz Mondrianovy tvorby se v depozitářích muzea vedle skvostných kusů nacházejí i obrazy, které vlastně nelze považovat za díla prvotřídních kvalit, protože vznikala na objednávku, a nikoli z vnitřní vůle autora. Akvizičně se záměrně sledoval také tento paralelní komerční režim Mondrianova díla. Také v Praze můžeme vidět příklad obrazu zhotoveného na zakázku. Setkat se s trochu „divným“, mírně nepodařeným Mondrianem je také silný zážitek, protože to bezchybnou uměleckou legendu přiblíží, zlidští. I chybné projevy a ústupky je třeba v zájmu pravdivosti kultivovat a chránit, protože se jimi vytyčuje hlavní směřování a modelují osobnostní rysy. Neživoucí dokonalé ikoně začne tepat srdce; ani Mondrianova cesta nebyla tak samozřejmá a přímá. Z dekorativního obrazu z roku 1916 Statek u Duivendrechtu, pokrytého lesklým lakem, je cítit určitá lhostejnost a trpné plnění vůle zákazníka. Kus, který by Mondrian do výstavního rámce nezařadil. Když si tuhle intuici ověříte v kompletním soupisu díla, zjistíte, že za Mondrianova života nikdy vystaven nebyl. Pražská výstava nenabízí autorovu sebeprezentaci ani lineární chronologický výklad „nejlepších“ děl, výběr má více nestejnorodých rovin, které by potřebovaly jasnější interpretaci.

Na raných realistických dílech, která většinou nejsou známá z monografií, se můžeme snažit očima číst, hledat a tázat, zdali bylo možné takový příkrý vývoj k abstrakci u Mondriana předpokládat. Je možné dohledat ve zdánlivě tradičních potemnělých krajinách nějaké signály originálního vývoje? Ve větvích stromů? V neobvyklých kompozicích? Ve volbě témat? V nízkém horizontu, vodorovných vodních hladinách proťatých vertikálami holých kmenů?

Období geometrické abstrakce

Mondrianovy geometrické kompozice si přisvojil i design a reklamní průmysl: módní návrhář Yves Saint-Laurent navrhl v roce 1965 slavné minišaty s Mondrianovým vzorem, notoricky ho známe skrze marketingový filtr grafického designu vlasové kosmetiky značky L’Oréal. Nicméně grafická podoba těchto masově rozředěných Mondrianových obrazů stejně tak jako reprodukce v knihách jsou velmi vzdáleny skutečnému setkání s originálem, na němž je viditelný tah štětce a jakési
zpřítomnělé autorské váhání. Namísto paušálních bílých polí vidíme kultivované nuance šedivých odstínů, záměrně nedotažené černé linie, nepravidelné, vícevrstvé a nečekaně složené lištové rámy. I na geometrických kompozicích si můžeme při pozorném pohledu povšimnout, že Mondrian ani po letech nepřistoupil na nějaký jednoduchý systém; nemaloval jednoduše tak, že by nejdříve štětcem natáhl horizontální a pak vertikální linie. Vidíme, jak je trpělivě provlékal – jednou vertikální linie překrýval vodorovnou shora, další zase zdola. Toto nepravidelné vrstvení, překrývání a podvlékání ploch a lineárních tahů vytváří na obraze velmi sofistikovaný, sotva znatelný reliéf. To, co se zdá být na reprodukcích vzniklé v racionálním přísném rozvrhu, se najednou vyjevuje jako velmi citlivá a do velké míry intuitivní práce, ještě umocněná povrchovou krakeláží. V soustavě linií není předem předvídatelný a rigidní systém, jak se mnohdy právě na přetiscích a grafických proměnách à la Mondrian může zdát.

Co Mondriana spojuje s Kupkou

Srovnání, které nabízí Museum Kampa, má svou logiku a několik zřetelně analogických okruhů, jejichž souvislosti i odlišnosti by měly být podrobeny samostatnému hlubšímu rozboru, který ostatně ve své monografii už v šedesátých letech naznačila historička umění Ludmila Vachtová. Čech Kupka i Holanďan Mondrian byli současníky, museli o sobě vědět a sledovat navzájem tvůrčí vývoj toho druhého. Mondrian i Kupka byli od přelomu století silně ovlivnění teosofií. Téměř ve stejnou dobu, kolem roku 1913, nastoupili cestu abstrakce, která se odvíjela mimo pravověrný kubismus. Není ale, zdá se, konkrétní důkaz, že by se někdy setkali osobně. Společně velmi dobře znali umělce a neúnavného organizátora Theo van Doesburga. Od třicátých let byli Kupka i Mondrian členy výtvarných asociací abstraktních umělců Cercle et Carré a Abstraction-Création. Podobnosti i rozdíly se dobře ilustrují a vyjevují právě na velkých komparativních výstavách.

Projekt světového formátu?

Námět vztahu dvou neopomenutelných figur zrodu umělecké abstrakce je skutečnou výzvou. Kurátorská pozice se při hledání podoby výstavy pro Sovovy mlýny proměňovala a výsledná komparativní instalace děl Mondriana a Kupky, zdá se, vznikla víceméně na základě chronologických souřadnic a formálního srovnání. V jednotlivých prostorách muzea se tak utvořily vizuálně velmi zajímavé soubory, které ale postrádají komentář a vysvětlující kontext. Ambiciózní nápad přitom mohl v ideálním případě vyústit ve výstavu mezinárodního formátu. Vždyť podobně koncipované výstavy se s velkým úspěchem konaly nedávno v Paříži – vzpomeňme na kontrastní i komplementární dvojici Picasso-Matisse, nebo na starší francouzské souputníky Cézanna s Pissarrem, jejichž obrazy byly vloni vystaveny v Musée d’Orsay. Obě exemplární pařížské výstavy byly množstvím předložených děl vyčerpávající, vyplněné mnoha mezinárodními zápůjčkami a vybaveny podrobnými popisky a rozsáhlým katalogem s příspěvky četných uměleckých historiků na konkrétní vymezená témata. Kdyby byly příznivé finanční podmínky a koncepce výstavy by se realizovala do důsledku, mohla by se konfrontace Mondrian/Kupka stát světovou událostí, kterou by kulturní Praha potřebovala. – Mohla by nějaká instituce v Praze zaštiťovat podobně ctižádostivý, badatelsky pečlivě připravený projekt, jehož pozitivní náznaky nám v obrysech předvádí současná výstava v Museu Kampa?

Autorka je historička umění.