Mezi 29. červnem a 7. červencem se kolonádní klid západočeského lázeňského města opět změní v rumiště fanoušků kinematografie. Které konkrétní snímky dvaačtyřicátého ročníku nejvýznamnější filmové akce v Česku by letos neměly uniknout vaší soustředěné pozornosti?
Všechna čísla a „důležité“ údaje, oficiální vyjádření, jména hostů, sponzorů a další nezbytnou informační vatu týkající se karlovarského festivalu už jste jistě poctivě přežvýkali; než vás rozbolí břicho, pojďme k tomu podstatnému. Sympatickou, i když v zásadě pouze formální inovací bude tentokrát sekce Otevřené oči, kterou vyplní výhradně díla, jež letos soutěžila na festivalu v Cannes. Filmy, které jsou obvykle páteří sekce Horizonty, tak vytvářejí jakési elitní společenství náročnějších festivalových hitů, jehož dominantou budou dva nepřehlédnutelné rumunské opusy, které zvítězily v obou hlavních canneských soutěžích. Veristicky pojaté drama Cristiana Mungia Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny ohromí důsledným používáním metody scéna-záběr, tíhu zážitku umocňující absencí hudební stopy i výtečnými hereckými kreacemi, a nástup nové kinematografické evropské velmoci potvrdí i komplexní hyperrealismus bezmála tříhodinového titulu California Dreamin’ Cristiana Nemeska. Temné komedii z prostředí Kosova na přelomu milénia, jež byla autorovým debutem, dodává pochmurné kontury i fakt, že Nemescu zemřel během dokončování snímku ve svých sedmadvaceti letech na následky tragické dopravní nehody.
Minimalismus režijního rukopisu Japonky Naomi Kawase tentokrát pracuje ve službách témat osobního žalu a paměti – vyprázdněná narace snímku Les truchlení je ospravedlněna spirituálním rozměrem úchvatně zachycované přírody a nekonvenčně meditativní atmosférou.
Absence několika titulů z hlavní soutěže v Cannes sice dost zamrzí (hlavně novinky Bély Tarra, Alexandra Sokurova a Guse Van Santa), nicméně aktuální počiny tvůrců, jako jsou Julian Schnabel (Skafandr a motýl), Korejec Lee Chang-dong (Skryté paprsky slunce) či Harmony Korine (Mister Lonely), rozhodně slibují adekvátní kvalitativní substituci. Jasnou volbou by měla být skeptická až krutá vize Rakušana Ulricha Seidla nazvaná Import/Export. Snímek, složený ze dvou ostentativně (dějově, nikoli ideově) nesouvisejících příběhových linií – svobodná matka Olga, pracující na Ukrajině v nemocnici, hledá na Západě štěstí, zatímco bývalý vídeňský zaměstnanec ostrahy odjíždí se stejným záměrem do východní Evropy –, v sobě slučuje nekompromisní mizérii každodennosti, jak ji známe z jeho hraných děl, i škodolibou, leč funkční observanci jeho dokumentů.
Sedm děl zařazených do sekce Shochiku (konečně stěžejní opusy trojice tvůrců japonské nové vlny Nagisy Ošimy, Jošišige Jošidy a Masahiro Šinody) stejně jako osm titulů tvořících průřez tvorbou Nového (postklasického) Hollywoodu bude ozdobou letošních retrospektiv; především senzační debut Badlands dnes již kanonizovaného humanistického filosofa v rouše filmaře Terrence Malicka představuje položku v nejlepším smyslu slova povinnou.
Po jednom ryze subjektivním doporučení z některých dalších sekcí: poněkud nečitelnou (a letos i dosti chudou) soutěž hraných filmů ponechme stranou, nicméně klání dokumentů se účastní již po několikáté jeden z nejvýraznějších talentů světové dokumentaristické tvorby, někdejší pracovník Ústavu kybernetiky, Sergej Loznitsa (Portrét, Krajina, Blokáda). Jeho nový středometrážní snímek Artěl zachycuje typicky lakonickým a přitom výtvarně originálním a emotivně působivým způsobem na černobílý materiál jeden den v životě rybářské komunity na severu Ruska.
Ačkoli asociující spíše ryze akustické vjemy, název sekce Jiný pohled zdařile naplňuje zejména australský Hukot – snímek o předměstském policistovi trpícím ušními šelesty nevšedně pracuje s žánrovými prvky thrilleru i romance a je podivuhodným vizuálním i zvukovým dobrodružstvím. Ve Fóru nezávislých, rozloženém do několika geografických segmentů, doporučuji nahlédnout do úžasně se rozvíjející moderní německé kinematografie, plné solitérních talentů. Vedle výrazných debutů (Nevychovaní Pii Maraisové a Ping-Pong Matthiase Luthardta) zde figurují silná, znepokojivá dramata, formálně i obsahem navazující na vrcholy loňských Varů, jimiž byly Rekviem a emocionálně zdrcující, jakoby v reálném čase snímaná Svobodná vůle. Madony Marie Spethové i Léto ’04 Stefana Krohmera (jenž nejen příjmením, ale i tvorbou zčásti odkazuje na Erika Rohmera) stvrzují dokumentaristický trend dneška i vitalitu tzv. Berlínské školy.
Recenzi klíčového snímku sekce Půlnoční filmy naleznete na straně 13 (neměli by vám utéct ale ani Psanci čínského tvůrce Johnnieho To) a rovněž výjimečné zážitky sekce Horizonty budou mít svůj původ v Asii. Japonský tvůrce Hirokazu Koreeda přichází s nečekanou variací na téma samurajské vendety (Hana, tedy japonsky „Květ“) a tchajwanský novovlnný klasik Hou Hsiao-hsien se bude prezentovat divácky nadstandardně přístupným filmem Let červeného balónku, jenž vznikl při příležitosti dvacátého výročí slavného pařížského Musée d’Orsay. Kromě taháku ve formě na blond obarvené Juliette Binocheové snímek skýtá poutavý konglomerát autorových stěžejních témat: hektičnost a osamělost jedince v tepu postmoderní doby, izolace urbánní existence, ale i letmé odkazy na filmovou klasiku (Lamorissův Červený balónek pochopitelně), k nimž se tentokrát přidává i fascinace loutkami.
Osobní tip na zásadní dílo přehlídky? Vzpomínáte na švédský snímek Písně z druhého poschodí, který byl kdysi zakoupen i do Projektu 100? Tato skvostně absurdní, absolutně nekorektní lidská tragikomedie v šedesáti obrazech (dílo tvořilo skutečně 64 dlouhých statických záběrů s fenomenálně řešenou mizanscénou), vzpírající se všem kánonům kinematografie, patří po mém soudu k nejdůležitějším filmům nového milénia. Režisér Roy Andersson se po sedmi letech vrací se svým čtvrtým celovečerním opusem (za čtyři dekády), a pokud bude stejně univerzální a poetický, přesný i enigmatický jako jeho název, pak bude na co vzpomínat: Ty, který žiješ. Vy, kteří žijete filmovým festivalem ve Varech, mějte oči otevřené.