Pirátské utopie

Na lukrativních obchodních cestách mezi Evropou a Amerikou loupily v období „zlatého věku“ pirátství v 17. a v 18. století posádky tvořené prvními proletářskými rebely, vyděděnci civilizace. Piráti vyplouvali z pozemních enkláv, ze svobodných přístavů; z „pirátských utopií“ na ostrovech a na pobřežích, v té době ještě mimo dosah civilizace. Z těchto minianarchií – „dočasných autonomních zón“ – vyráželi na nájezdy, které byly tak úspěšné, že vytvořily imperiální krizi, zaútočily na britský obchod s koloniemi a ochromily vznikající systém globálního vykořisťování, otroctví a kolonialismu.

Můžeme si snadno představit přitažlivost života mořského tuláka, který není nikomu zodpovědný. V euroamerické společnosti 17. a 18. století vzniká kapitalismus, války a otroctví. Ohrazují se pozemky. Vedle hladovění a bídy existuje nepředstavitelné bohatství. Církev dominuje všem aspektům života a ženy kromě manželského otroctví nemají na výběr. Muži mohou být násilně naverbováni k námořnictvu a trpět podmínkami mnohem horšími než na palubě pirátské lodi.

Piráti si vytvářeli vlastní svět, svět solidarity a bratrství, ve kterém sdíleli rizika a výnosy života na moři, rozhodovali se sami o svém životě, a vždy kolektivně. Zabraňovali tak obchodníkům, aby je použili jako nástroj akumulace mrtvého vlastnictví.

Od loupících džentlmenů k otrokům

Éra euroamerického pirátství vzniká s objevením Nového světa a s počátky ohromného impéria, které dobyli Španělé v Americe. Nové technologie umožnily podnikání dlouhých a pravidelných námořních cest a nové říše, které se vynořily, nebyly založeny ani tak na kontrole země, jako na kontrole moří. Španělé byli v 16. století světovou supervelmocí, ale nezůstali dlouho bez vyzyvatelů: ve rvačce o impérium chtěly Španěly předehnat další země: Francie, Holandsko a Anglie. Při těchto pokusech se nevyhýbaly použití pirátů k útokům na nenáviděné Španěly a své truhlice plnily bohatstvím, které Španělé ukořistili od domorodých Američanů. V dobách války byly takové nájezdy legitimizovány jakožto legální korzárství, ale ve zbylých časech se jednalo o státem podporované pirátství. V průběhu 17. století tyto mocnosti konečně předehnaly Španěly a etablovaly se.

S novými technologiemi přestala být námořní doprava používána pouze k transportu luxusního zboží, ale stala se základem mezinárodní sítě, nutné pro vznik a růst kapitalismu. Masivní rozvoj námořního obchodu nutně vytvořil početnou populaci mořeplavců – novou třídu námezdně pracujících. Pro mnohé z nich se zdálo pirátství přitažlivou alternativou k nelítostné realitě služby v obchodním nebo válečném loďstvu.

Ale jak se upevňovala moc nových říší – obzvláště britské –, přístupy k pirátství se měnily: vládnoucí třída si uvědomila, že stabilní, systematický a pravidelný obchod slouží imperiální moci lépe než pirátství. A tak se situace na přelomu 17. a 18. století musela změnit. Piráti již nebyli státem podporovaní gentlemani-dobrodruzi jako sir Francis Drake, ale zběhlí námezdní otroci, vzbouřenci, multietnická směsice rebelujících prolétů.

Od té doby už piráti otevřeně odmítali stát a jeho zákony a vyhlašovali mu válku. Ve chvíli, kdy byly americké kolonie, původně bez státní kontroly a relativně autonomní, vtaženy do hlavního proudu imperiálního obchodu a vlády, byli piráti dále vytlačováni směrem od mocenských center. Jak se státní útoky setkávaly s násilím, vytvořila se smrtící spirála zvyšujícího se násilí, kde se útoky státu setkávaly s odplatou pirátů, což vedlo k většímu státnímu teroru.

Imigrantská směsice

Karibské ostrovy v druhé polovině 17. století byly centrem protestujících a pauperizovaných imigrantů z celého světa. Žily zde tisíce deportovaných Irů, liverpoolských žebráků, royalistických vězňů ze Skotska, pirátů, loupežníků ze skotských hranic, hugenotských exulantů, vyděděných náboženských odpadlíků a vězňů z povstání proti králi.

Oblasti Nového světa Británie použila jakožto trestanecké kolonie pro nespokojené a bouřící se chudé. Mezi vyděděnci bylo mnoho radikálů – těch, kteří iniciovali revoluci v roce 1640. Bylo jasné, že v těchto dobách bylo na nové britské kolonie na západě pohlíženo jako na oázu relativní náboženské a politické svobody mimo dosah zákona a autorit.

Před tím než evropští obchodníci objevili africký obchod s otroky a komerční možnosti převážení Afričanů do Karibiku, byly do nových kolonií převezeny tisíce chudých a námezdně pracujících Evropanů. Jediný rozdíl mezi obchodem s těmito smluvně vázanými pracovními silami a obchodem s otroky byl ten, že teoreticky se otroctví imigrantů nepojímalo jako věčné a dědičné. Mnoho z nich bylo ovšem oklamáno a jejich smlouvy nekonečně prodlužovány, takže se nikdy nedostali na svobodu. S otroky, investicí na celý život, se často zacházelo lépe.

Na plantážích pracovalo skoro 80 000 černých otroků, kteří měli tendence k častým a krvavým revoltám stejně jako posledních pár zbylých domorodých indiánských obyvatel na ostrově. Rebelie otroků na Barbadosu v roce 1649 se kryje s povstáním bílých pracujících. V roce 1655 se k revoltujícím černým přidali Irové.

Drtivou většinu pirátů tvořili námořníci z obchodních lodí, kteří si po zajetí zvolili vstup do řad pirátů, i když jistý podíl měli i vzbouřenci, kteří se kolektivně zmocnili svých lodí.

Kvůli požadavkům námořního loďstva existoval v dobách válek velký nedostatek kvalifikované lodnické pracovní síly, a námořníci tak mohli požadovat relativně vysoké mzdy. Konec válek (zvláště války královny Anny roku 1713) odsoudil velké množství námořníků k nezaměstnanosti a způsobil pokles mezd. Směsice tisíců mužů, vycvičených a zkušených v zajímání a drancování lodí, kteří se najednou ocitli bez práce či se museli dřít více a více za méně a méně, byla výbušná – pro mnoho z nich bylo pirátství jednou z mála alternativ k hladovění.

Silné likéry pro všechny

Nejpozoruhodnější na organizaci pirátských posádek, jejichž členové utekli před disciplínou na obchodních lodích, byla jejich antiautoritářská povaha. Každá posádka fungovala za podmínek, jež vytyčovaly psané stanovy. Ty odsouhlasili všichni a každý člen je stvrdil svým podpisem. Stanovy posádky Bartoloměje Robertse začínají takto: „Každý muž má v důležitých záležitostech hlas; má stejný nárok na čerstvé potraviny nebo silné likéry.“

Ve skutečnosti tvořily euroamerické pirátské lodě společenství s totožnými zvyky, sdílenými na rozličných lodích. Rovnosti, volnosti a bratrství se dařilo na moři stovky let před francouzskou revolucí. Vrchnost byla mnohdy šokována libertariánskými tendencemi. Holandský guvernér na Mauritiu se setkal s pirátskou posádkou a komentoval to takto: „Každý muž má stejné slovo jako kapitán a každý muž nosí pod pláštěm vlastní zbraně.“

Pirátské lodi operovaly na základě hesla „bez kořisti žádná výplata“, ale když zajali nějakou loď, zisk rozdělili systémem podílů. Takový způsob byl ještě ve středověké přepravě běžný, ale jakmile se lodní doprava stala kapitalistickým podnikem a námořníci námezdními pracujícími, vymizel. Přetrvával jen u korzárství a velrybářství, ale piráti jej rozvinuli do absolutní formy – žádná část nepřipadala vlastníkům, investorům nebo obchodníkům, nebyla vypracována žádná hierarchie mzdové diferenciace, všichni dostali stejný podíl a kapitán obvykle jednu nebo jednu a půl části. Vrak pirátské lodi Sama Bellamyho Whydah, objevený v roce 1984, nám k takovému tvrzení poskytuje dostatek důkazů – mezi znovuzískanými artefakty byl vzácný západoafrický šperk, na kterém „byly jasně patrné zářezy nože, stopy po pokusu o rovnoměrné rozdělení“.

Kultura pobřežích bratrů

Tvrdý život na moři zkrátka učinil ze vzájemné pomoci taktiku přežití. Přirozená solidarita námořníků byla přenesena do pirátské organizace. Stanovy běžně obsahovaly pravidla, podle nichž zranění kolegové z lodi, kteří se již nemohli zúčastnit boje, dostanou podporu. Piráti brali tento druh solidarity velice vážně – přinejmenším jednou se stalo, že pirátská posádka kompenzovala své zraněné, i když na to padl veškerý lup.

Kapitáni byli voleni a mohli být kdykoliv odvoláni za zneužití své autority. Kapitán nepožíval žádných zvláštních privilegií: jemu, „nebo jakémukoliv jinému důstojníkovi nepatří více [jídla] než jakémukoliv jinému muži, ba ani svou kajutu si nemůže ponechat jen pro sebe“. Kapitán měl právo velet pouze ve výhni bitvy, jinak provádělo veškerá rozhodnutí osazenstvo lodi. Taková radikální demokracie nebyla nutně nejefektivnější – často mohla pirátská loď bloumat bez cíle podle toho, jak posádka měnila názor.

Původní bukanýři si říkali „bratři pobřeží“. Byl to výstižný pojem: piráti si vyměňovali lodě, sjednávali si setkání na předem určených místech, spojovali se s ostatními posádkami k nájezdům a stýkali se se starými známými z lodí. Ačkoliv by se mohlo zdát překvapivé, že piráti byli v kontaktu a vyhledávali se vzájemně napříč světovými oceány, neustále se vraceli do nejrůznějších „svobodných přístavů“, kde je vítali obchodníci z černého trhu, kteří kupovali jejich zboží. Pirátské lodi se navzájem uznávaly, neútočily na sebe a často spolupracovaly ve velkých flotilách. Máme dokonce důkaz, že existoval unikátní jazyk, což stvrzuje, že si piráti vyvíjeli vlastní kulturu. Philip Ashton, který v letech 1722–23 strávil šestnáct měsíců mezi piráty, hovoří o tom, že jeden z jeho únosců se ho zeptal „podle pirátského zvyku a v jejich vlastním dialektu, jestli bych podepsal jejich stanovy“. Vyhlídka na to, že by taková komunita mohla nabýt stálejší formy, představovala hrozbu pro úřady, které se obávaly, že v neobývaných oblastech může být ustanoveno společenství, s nímž by „žádná mocnost na světě nebyla schopna soupeřit“.

Pirátství a otroctví

Zlatý věk pirátství byl také obdobím rozkvětu atlantického obchodu s otroky. Vztah mezi pirátstvím a obchodem s otroky je složitý a nejednoznačný. Někteří piráti participovali na obchodu s otroky a sdíleli přístup současníků k Afričanům jakožto ke zboží pro směnu.

To ovšem neplatilo pro všechny. Mnozí piráti byli bývalí otroci; na pirátských lodích existoval výrazně větší podíl černochů než na obchodních či vojenských plavidlech, a svědci o nich zřídka mluví jako o „otrocích“. Většina z těchto černých pirátů byli uprchlí otroci. Někteří z nich byli svobodní muži, jako plavec z Deptfrordu, který v roce 1721 vedl „vzpouru proti tomu, že máme příliš mnoho důstojníků a že je práce příliš těžká“. Mořeplavectví obecně nabízelo černým více autonomie než život na plantáži, ale zejména pirátství mohlo Afričanovi v Atlantiku 18. století – ačkoliv se jednalo o riziko – nabídnout jednu z mála šancí na svobodu.

V roce 1715 se vládnoucí rada kolonie Virginie znepokojovala možným spojením mezi „drancováním pirátů“ a „povstáními negrů“. Jejich obavy byly oprávněné. V roce 1716 se otroci na Antigui stali „velice drzými a urážlivými“ a podle zpráv se mnoho z nich „přidalo k pirátům, kteří se podle všeho tolik neznepokojovali rozdíly v barvě kůže“. Taková spojení byla transatlantická; rozepjatá od srdce impéria v Londýně k otrockým koloniím v Americe a k „Pobřeží otroků“ v Africe. Na počátku dvacátých let 18. století se v západní Africe usadil gang pirátů a promíchal se s Kru – s lidmi ze západní Afriky, z oblasti, která se nyní nazývá Sierra Leone a Libérie, proslulými jak uměním plavby v dlouhých kanoích, tak vedením vzpour otroků.

Stát se domorodcem

Bukanýři byli původně zemědělští usedlíci na velkém ostrově Hispaniola (nyní Haiti a Dominikánská republika), který vlastnili Španělé. K pirátství se obrátili v reakci na španělské pokusy o jejich vytlačení. Na Hispaniole následovali život svých předchůdců, domorodců. Vědomě si zvolili způsob existence, která nebyla založena na hromadění; žili v nezávislých komunitních osadách na okraji světa.

Vztahy pirátů s domorodci, již je obklopovali, byly rozpolcené. Někteří piráti zotročovali lidi, se kterými se setkali, nutili je pracovat, znásilňovali ženy a kradli. Ale jiní piráti se usadili a ženili – stávali se součástí společnosti. Hlavně na Madagaskaru vytvořili piráti, promíchaní s domorodou populací, lodníky a Afričany, „tmavou mulatskou rasu“. Kontakty a kulturní výměna mezi piráty, námořníky a Afričany vedla ke zřetelným podobnostem mezi námořnickými popěvky a africkými písněmi.

Běžnou charakteristikou toho, co by se dalo nazvat „pirátskou ideologií“, bylo, že piráti se považovali za svobodné krále, za autonomní individuální císaře. To mělo co dělat se snem o bohatství – z Henryho Avery se pro nesmírné bohatství, jež ukořistil, stal idol. Někteří lidé se domnívali, že ustanovil vlastní pirátské království.

Sex, drogy a rock’n’roll

Zdá se, že piráti se bavili mnohem více než jejich ubohé protějšky na vojenských nebo obchodních korábech. Zcela jistě si užili i pár pěkně divokých večírků – v roce 1669 bukanýři Henryho Morgana během jedné obzvláště hýřivé oslavy, která zahrnovala obvyklé střílení z lodních děl, vyhodili nedaleko pobřeží Hispanioly do povětří svou vlastní loď. Na některých cestách tekl alkohol „jako voda“ a pro mnoho námořníků byly sliby neomezených přídělů grogu jedním z hlavních důvodů, proč opustili služby u obchodního loďstva a vstoupili k pirátům. Někdy to moc neposloužilo – jedné skupině pirátů trvalo zajetí lodi tři dny, protože nebylo dostatek střízlivých mužů. Námořníci se obecně štítili cest „o pitné vodě“ – jedním z důvodů byla i skutečnost, že v tropech se ve vodě často objevovali různí živočiši a bylo nutné ji cedit mezi zuby.

Žádné oslava se neobešla bez hudby. Piráti byli proslulí svou láskou k hudbě a často si pro období plavby najímali muzikanty. Je možné, že hudbu používali i v bitvách.

Pro některé muže se svoboda, kterou pirátství nabízelo, rozšiřovala i do oblastí sexuality. Evropská společnost 17. a 18. století byla tvrdě protihomosexuální. Britské královské námořnictvo pravidelně provádělo brutální kampaně proti análnímu sexu na lodích, kde mohly existovat mužské svazky trvající po léta. B. R. Burg v knize Sodomy and the Pirate Tradition (Sodomie a pirátská tradice, 1983) vyslovuje tezi, že drtivá většina pirátů byli homosexuálové, a jakkoliv pro to není dostatek důkazů, pirátská kolonie byla v tehdejším světě pro takové svazky pravděpodobně nejbezpečnějším místem. Někteří z raných bukanýrů na Hispaniole a Tortuze žili ve svého druhu homosexuálním svazku, nazvaném matelotage (z francouzského slova pro „námořníka“ a možná z anglického slova mate, které původně znamenalo společníka), se společným vlastnictvím, které dědili jejich potomci. I když se k bukanýrům připojila žena, matelotage pokračovalo s partnerem, který sdílel ženu s matelotem. Je důležité zmínit, že v žádných pirátských stanovách nejsou nařízení proti homosexualitě.

Pirátky

Svoboda života se pod pirátskou vlajkou rozšířila i na překvapivou skupinu mořských lupičů: žen-pirátek. Ženy nebyly na moři v 17. a v 18. století takovou vzácností, jak bychom si mohli myslet. Existují četné zprávy o převlečených ženách, které hledaly své štěstí na moři nebo následovaly manžele či milence. Víme ovšem jenom o těch, které se daly chytit a odhalit. Jejich úspěšnější sestry odpluly do anonymity. Žen na pirátských lodí bylo jen málo, to ostatně mohlo přispět k pádu pirátů – bylo relativně snadné je rozdrtit, protože jejich komunity byly rozptýlené a křehké; bylo pro ně těžké reprodukovat se a doplnit své řady. Mnohem déle žili a větší úspěchy slavili piráti v Jihočínském moři, kteří byli organizováni jakožto rodinné skupiny s muži, ženami a dětmi pohromadě – takže k ruce byla stále nová generace pirátů.

Stejně jako se obecně piráti vymezovali vůči kapitalistickým vztahům, které se objevovaly v průběhu 17. a 18. století, tak také ženy našly v pirátství způsob, jak se bouřit proti genderovým rolím. Například Charlotte de Berry, narozená v Anglii v roce 1636, následovala svého muže do vojenského loďstva oblečená jako muž. Vedla vzpouru proti kapitánovi, který se ji pokusil znásilnit, a uřízla mu hlavu dýkou. Pak se obrátila k pirátství, stala se kapitánkou a její loď křižovala vody afrického pobřeží a loupila lodi se zlatem.

Misson a Libertalia

Nejslavnější pirátskou utopií je utopie kapitána Missona a jeho pirátské posádky, kteří na severním Madagaskaru v osmnáctém století založili Liberalii, komunitu bez zákonů.

Misson byl Francouz, který ztratil svou víru v Římě, znechucený dekadencí papežského dvora. Setkal se s Caracciolim – „hříšným knězem“, který během dlouhých cest, na nichž se především hovořilo, postupně přesvědčil Missona a slušnou část posádky o své představě ateistického komunismu.

Misson se vydal na cestu pirátství a dvousetčlenná posádka Victorie si ho vyvolila za kapitána. Zkolektivizovali bohatství lodi, rozhodli, že „vše bude společné“. Rozhodnutí nyní spadala pod „hlasování celého společenství“. Tak se vydali ke svému novému „svobodnému životu“. Na západním pobřeží Afriky zajali holandskou otrokářskou loď. Otroci byli osvobozeni a nalodili se na palubu Victorie. Misson prohlásil, že „oči božské spravedlnosti by nikdy nesouhlasily s obchodováním s naším vlastním druhem: žádný člověk nemá moc nad svobodou druhého“. Po každé bitvě přibývali noví francouzští, angličtí a holandští rekruti a osvobození afričtí otroci.

Když křižoval kolem pobřeží Madagaskaru, objevil Misson zátoku v oblasti s úrodnou půdou, čerstvou vodou a přátelskými domorodci. Tam piráti vybudovali Libertalii, vzdali se národních označení a nazvali se Liberové. Vytvořili si vlastní jazyk, směs afrických jazyků, francouzštiny, angličtiny, holandštiny, portugalštiny a řeči domorodců na Madagaskaru. Liberové – „nepřátelé otroctví“ – zvýšili své počty zajetím další lodi s otroky.

Piráti se usadili a stali se z nich farmáři, přičemž půdu vlastnili společně – žádné ploty neohrazovaly jednotlivá vlastnictví. Kořisti a peníze sebrané na moři byly „sneseny do společné pokladnice; kde je každá věc společná, byly peníze bez užitku“.

Impérium vrací úder:

konec zlatého věku

Zlatý věk euroamerického pirátství trval zhruba od roku 1650 do roku 1725 a vrcholil kolem roku 1720. Po většinu tohoto období bylo pirátství soustředěno v Karibiku, a to z dobrých důvodů. Karibské ostrovy poskytovaly nespočet míst k úkrytu, tajných zátok a nezmapovaných ostrovů; míst, kde mohli piráti nabrat čerstvou vodu a zásoby, odpočinout si a čekat. Umístění bylo dokonalé: pro jakékoli válečné loďstvo bylo nemožné Karibik kontrolovat, na mnoho ostrovů si nikdo nedělal nárok, spousta jich bylo neobydlených. To vše přispívalo k vytvoření ráje námořních lupičů.

V roce 1700 byl zaveden nový zákon, který povoloval rychlý proces s piráty a jejich okamžitou popravu na místě objevení. Předtím bylo třeba převézt je do Londýna, uspořádat proces a popravit je za odlivu ve Wappingu. „Zákon pro účinnější potlačování pirátství“ také rozšířil uplatňování trestu smrti a zavedl odměny za odolávání pirátským útokům. Hlavně však určil, že pirátské procesy nebudou rozhodovat soudy s porotou, nýbrž zvláštní soudy složené z námořních důstojníků. Jednou z prvních obětí nového zákona byl slavný kapitán Kidd.

Jeho případ byl ovšem neobvyklý, protože Kidd byl popraven v Londýně. Po roce 1700 eskalovala na periférii impéria válka proti pirátům, a na křížích blízko čáry přílivu už neviselo jedno nebo dvě těla, ale někdy se jich zde houpalo najednou dvacet i třicet. V jednom obzvláště příznačném případě z roku 1722 soudila britská admiralita na guinejském pobřeží 169 pirátů z posádky Bartoloměje Robertse a popravila 52 z nich. Dvaasedmdesát Afričanů na palubě, nehledě na to, zda byli před tím svobodní či nikoliv, bylo prodáno do otroctví, z něhož snad někteří za krátký čas uprchli.

Panství pirátů zaniklo s koncem příznivých podmínek zlatého věku. S rozvojem kapitálu přišlo v 17. století posílení státu, podporované imperiálními válkami, které plenily planetu od roku 1688. Požadavky na jejich vedení si vynutily ohromný vzrůst státní moci. Když utrechtský mír v roce 1713 ukončil boj mezi evropskými národy, státní moc byla značně posílena. Konec války též umožnil vojenským lodím, aby se soustředily na lov pirátů. Jak nový, silnější stát konsolidoval svůj monopol na násilí, kolonie byly „srovnány do latě“. Začátkem konce byl návrat bývalého bukanýra sira Henryho Morgana na Jamajku ve funkci guvernéra se zvláštním příkazem zničit piráty. Vojenské patroly je vypláchly z jejich doupat a masové popravy oběšením eliminovaly vůdce. Pirátský boj proti obchodu se nakonec stal příliš úspěšným, než aby mohl být tolerován. Stát zápasil o možnosti růstu obchodu bez zábran pro kumulaci kapitálu. To přinášelo bohatství obchodníkům a státu výnosy.

V prasklinách moci

Piráti prosperovali v mocenském vakuu během období nepokojů a válek, což jim dávalo svobodu žít mimo zákony. S mírem přišlo rozšíření kontroly a konec možnosti pirátské autonomie. Fakt, že časy válek a zmatků často umožňovaly rozkvět revolučních experimentů, enkláv, komun a anarchií, není překvapivé. Kromě pirátů 17. a 18. století vzpomeňme pařížskou komunu po skončení prusko-francouzské války, k pozemkovou komunitu diggerů v anglické občanské válce, machnovským rolníky na Ukrajině během ruské revoluce či D’Annuziovu lupičskou republiku Fiume během první světové války. Experimenty svobody mohou svůj prostor pro růst nalézt ve štěrbinách a v mezivládí.

Přeložil Martin Šaffek. Redakčně kráceno.