Ohledávání terče

Ještě než budu v souvislosti s názvem kapely Spoon obviněn ze sublimace stolovacích návyků do svých hudebních preferencí (k loňskému sourozeneckému objevu The Knife přidejme občasné citace z internetového časopisu Pitchfork a máme prostřeno), pokusím se shrnout alespoň základní přednosti této, u nás zatím nepříliš povědomé formace. Nevím o žádném jiném rockovém spolku (snad s výjimkou chicagských Wilco, s nimiž jsou Spoon, pro svou touhu dodržovat žánrová pravidla a v jejich rozvolněných mantinelech nevídaně experimentovat, občas právem srovnáváni), který by se takto důsledně držel své vize a přitom ji dokázal kontinuálně cizelovat a modelovat do čím dál rafinovanější podoby.

Má matematická mysl

V době, kdy se i ti nejnadějnější muzikanti vyčerpávají po dvou vydaných albech, je skromný zázrak sledovat kapelu, před níž se i po více než deseti letech na scéně a šesti zcela vyrovnaných opusech objevuje čím dál zřetelnější perspektiva. Od grungeových inspirací prvních dvou počinů (viz diskografie níže) přes maturitu složenou z preciznosti stavby popové písně na Girls Can Tell až po testování vlastních možností, jemuž jsou ukradené všechny trendy světa (viz zejména kritikou celebrované Kill The Moonlight). Všechny desky mají jen něco kolem půl hodiny. „Fakt, že cédéčko dneska může mít sedmdesát minut, ještě neznamená, že by mělo.“

Autor citátu, kytarista a zpěvák Britt Daniel, klíčová osobnost skupiny založené už v roce 1994, je ztělesněním maximální úspornosti výrazu, umocňující výbušnou emocionalitu všech jejích skladeb. Strohé, leč dokonale vystavěné riffy elektrické či akustické kytary, v nichž není noty nazbyt, i práce s jejich překvapivou absencí (a s tím související bourání rockového klišé o nutné dominanci tohoto nástroje) a frontmanův vokál, suchý, ohebný a ostrý jak list papíru. Málokdy se dá o někom prohlásit, že je proklatě „cool“, bez potřeby ironicky jej deklasovat na pozéra. Jejich hudba jako by odrážela izolaci místa, z něhož členové kapely pocházejí: okolí texaského Austinu nepatří mezi nejrušnější destinace, hudba tam ale vzniká mimořádná (vzpomeňme třeba country-rockery Okkervil River). Při snaze o definici nelze nevzpomenout na píseň My Mathematical Mind z předchozího disku Gimme Fiction. Sympaticky ostentativní, vysoce taktický indie-rock Spoon evokuje miniaturizovaný hodinový strojek: manévrovací prostor je záměrně omezen, nicméně všechno v něm tiká s nevšedním citem pro jemný detail i soudržnost celku. Veškeré ingredience se tu podávají s algebraickou přesností a po lžičkách.

Dones mi zrcadlo, nech zmizet vzpomínky

Novinka Ga Ga Ga Ga Ga je vítězstvím konzistence a konsekventního minimalu. Dosud patrně nejradikálnější ukázku tvůrčí metody Spoon představuje skladba The Ghost of You Lingers – právě podle zvuku kaskádovitého pulsu klavíru, upomínajícího na tvorbu Stevea Reicha, dostalo oficiálně album svůj název. Nad naechovanými klávesami pluje pouze do tří vzájemně se protínajících vrstev namixovaný Danielův vokál; hypnotická, dubem ovlivněná cirkulující hmota jako expresivní dotažení vlastní poetiky i náčrt dalšího směřování. Přesto se zbylých devět písní nese v nečekaně přístupném, popovějším duchu, obaleném invenční studiovou alchymií. Singl The Underdog, produkovaný Jonem Brionem (po spolupráci s Brianem Reitzellem na hudbě k filmu Stranger Than Fiction další Danielova zkušenost s mistrem soundtracků a současně producentem Fiony Apple či Kanye Westa), přivádí do instrumentačního soukolí mariachiho s trubkou a španělku, zatímco You Got Yr Cherry Bomb se se svým arzenálem dechů, tamburín, tleskání a štěrchadel ohlíží po zlaté éře Motownu.

Don´t You Evah pokračuje v jedné pozoruhodné tradici: Spoon zdobí každý svůj řadový opus jednou coververzí nikdy nevydané skladby některé z neznámých, spřízněných kapel (tentokrát tedy newyorští Natural History) a demonstrují svůj talent na transformaci cizích myšlenek do vlastního hudebního jazyka. Eddie´s Ragga a Rhthm and Soul kromě toho, že skýtají skvostné mollové harmonie a pronikavé basové/klávesové groovy, zároveň naplňují koncept titulů písní s vypuštěnými samohláskami. Nikoli náhodou, spíše jako protiváha k jedné ze specialit Danielova vokálního projevu: časté polykání závěrových souhlásek (konsonant) je jeho charakteristickou disciplínou i kolektivním emblémem.

Subtilita hudby Spoon se zračí i v textech; najdeme v nich přímočarost i šifrované vzkazy, mikroskopické postřehy i generalizující, letmo nahozené rámy situací. Typickým příkladem budiž My Little Japanese Cigarette Case, soustředěné haiku, ozdobené flamenkovou kytarou a japonským třináctistrunným nástrojem koto: „Bring me my Japanese cigarette case/ Bring a mirror to my face/ Let all my memories be gone“. Samotný obsah je dotvářen dokonalostí formy. Vrcholnými místy nicméně zůstávají kraje alba: úvodní, sofistikovaně razantní Don’t Make Me a Target (Nedělej ze mě terč), jíž slouží titul jako jednovětý, a přece tak strhující refrén, a závěrečná, melancholicky katarzní Black Like Me. Je v nich celý příběh téhle desky. Desky, u jejíchž písní se ovšem co chvíli mění posluchačské priority, a ke které se budete vracet dlouho po tom, co budou všechna kvazialternativní alba roku cítit práchnivinou (opravdu skoro nikdo neslyší onu místy fanaticky legrační, kýčovitou pompu aktuálních Arcade Fire či totální zaměnitelnost a stereotypní nudu skladeb The National?). Ale nemiřme zbytečně na subjektivně výběrové cíle, Spoon není třeba vůči komukoli vymezovat: při své práci s konvencemi všeho druhu zůstávají absolutním originálem.

„Věřím, že se o mě dneska v noci někdo postará,“ deklamuje v Black Like Me Britt Daniel. Romantismus zbavený patosu je dalším z jeho malých kouzel. Není na tom nic moc překvapivého: slovo Spoon přeci označuje kromě tradiční součásti příboru také „zamilovaného blázna“.