Ghost Dog – cesta samuraje / Ghost Dog – The Way of the Samurai
Režie Jim Jarmusch, 1999, 116 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Ghost Dog je termín označující stínového bojovníka, samuraje, schopného zasadit smrtící ránu, aniž by byl spatřen. Je to také přezdívka zavalitého nájemného vraha (Forest Whitaker), jenž vede osamělý život na střeše opuštěného domu, pěstuje holuby a vyznává samurajský kodex cti, jehož podstata tkví v naprosté oddanosti těla i duše svému pánovi. Tím je postarší řadový gangster Louie (John Tormey), který mu kdysi zachránil život. Po poslední zakázce se však stane pro mafii nepohodlným a musí být zlikvidován. Zkušený zabiják je ale pro gangstery příliš velkým soustem. Ačkoli to dějové schéma nabízí, Jarmuschův film není klasicky akční. Je spíše hořkou komedií o věrnosti a střetu odlišných mentalit. Poetiku snímku tvoří černý humor, vydatně podporovaný řadou absurdních situací – nejlepší přítel hlavního hrdiny je francouzsky mluvící zmrzlinář, s nímž si hrdina nerozumí ani slovo, přesto oba užívají stejných replik. Gangsteři s vážnou tváří sledují animované grotesky, předznamenávající další průběh děje, a hlavní hrdina je i přes své povolání citlivý člověk s vřelým vztahem ke zvířatům. Právě díky absurdním situacím se snímek vyhýbá žánrovým klišé, nezřídka je s lehkostí paroduje. Za zmínku stojí také hudba rappera RZA, dobře se doplňující s náladou filmu. Největším zklamáním tak je absence bonusů na DVD.
Filip Šula
Cabiriiny noci / Le Notti di Cabiria
Režie Federico Fellini, 1957, 113 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Felliniho snímek z roku 1957 svým způsobem navazuje na starší Silnici. I zde je hlavní hrdinkou obyčejná dívka, kterou muži pouze využívají, buď pro potěšení nebo pro peníze. Cabiria stejně jako Gelsomina není vzorem prozíravosti a sebevědomí, je to ale čistá duše, andělská bytost, jejíž přežití závisí na míře laskavosti okolního světa. Herečka Giulietta Masinová udivuje i po desetiletích mírou přesvědčivosti, kterou svou hrdinku obdařila. Fellini zde ještě stále vychází z pozic neorealismu, v době vzniku filmu už byl ale tento proud minulostí, a lze tak spíš hovořit o tom, že ve svém díle dokázal neorealistický námět přetavit v pozoruhodnou psychologickou studii, již sám vymyslel a Masinová jí vdechla život. Klasická neorealistická hrdinka by na konci filmu nejspíš zemřela, Cabiria nachází ale i v nejtěžší chvíli naději, ve zdrcené tváři se objevuje náznak úsměvu... Těžko na tomto díle hledat něco nedokonalého, i po půlstoletí od svého vzniku dokáže strhnout a vyloudit u diváků slzy. Disk obsahuje vedle originálního italského zvuku (s českými titulky) také volitelně český dabing. Bonusy žádné.
Petr Gajdošík
Hector Berlioz
Les Troyens
Deutsche Grammophon 2007, 250 min.
Berliozovi Trojané mohou svou délkou a interpretační i inscenační náročností směle konkurovat operám Wagnerovým. Na scénu se však propracovávali pomalu, Berlioz se kompletního uvedení nedožil. Novodobě operu „objevil“ Rafael Kubelík v roce 1957. Berlioz si sám napsal i text, vycházeje z Vergilia. Rozpadá se na dvě téměř samostatné části – Dobytí Troje a Trojané v Kartágu, které spojuje hlavní postava hrdiny Aenea. V centru první části stojí nešťastná Kassandra se svými věštbami, jimž nikdo nevěří, ve druhé pak kartaginská královna Dido, zamilovaná do Aenea, který ji opustí, aby podle příkazu bohů našel novou vlast v Itálii. DVD přináší záznam představení z Metropolitní opery v New Yorku z října 1983. Dirigentem byl šéf opery James Levine a v dobrém slova smyslu tradiční inscenaci režíroval Fabrizio Melano, jemuž se podařilo odlišit obě části opery – dramatičtější, sevřenější část trojskou a epizodičtější a místy i lyričtější část z Kartága. Levine i orchestr Met zde opět prokazují své nesporné kvality. Hlavní pozornost pak na sebe strhávají Jessye Normanová jako Kassandra a Tatiana Troyanosová jako Dido; výkon obou pěvkyň je vynikající jak po stránce pěvecké, tak i herecké, obě jsou skutečné tragické heroiny. Trochu v jejich stínu zůstává překvapivě Plácido Domingo v roli Aenea; zdá se, že role mu úplně nesedí. Obrazová kvalita není nejlepší, zato zvuková je velmi dobrá.
Milan Valden
Lawrence English
For Varying Degrees of Winter
Baskaru 2007
Australský minimalista Lawrence English svou novou nahrávku zaštítil oblíbeným konceptem abstraktní elektroniky – zimou. Zvuková metafora zdánlivě tiché, spící zasněžené krajiny jako by nejlépe odpovídala abstraktní hudbě, operující většinou chladnými digitálními tóny; dalo by se říci, že sousloví „mrazivý ambient“ se stalo již jakýmsi okoukaným klišé. English však tuto manýru oživuje dramatickým, mnohovrstevnatým pojetím, využívajícím terénní nahrávky i akustické nástroje, a posouvá ji tak do poněkud odlišných sfér. Množství zvukových rovin a způsob jejich využití dělá z nahrávky poněkud nadstandardní žánrový příspěvek: i přes jemně rozechvívané rezonance, tvořící melodický základ Englishovy hudby, zde nacházíme prvek nahodilosti, spočívající v náhodně rytmizovaných šelestech, téměř neslyšných naechovaných ruších a v množství vrstvených fragmentů konkrétních zvuků. Právě detailní práce s terénními nahrávkami album naplňuje a vytváří evokativní krajiny s různou intenzitou mrazivosti – ve skladbě Swan slyšíme hukot vichřice, temná Desert Road vyvolává pocit z jízdy zasněženou pustinou a v poslední Unsettled Sleep se zvuky tajícího sněhu náhle proměňují v industriální hluk laviny.
Karel Kouba