INLAND EMPIRE

Filmy Davida Lynche nikdy nepatřily mezi snadno pochopitelná a masovému publiku přístupná díla. Přesto si kombinace temné absurdity, dekadence a originálního vyprávění, založeného na dnes už notoricky známém principu, že „věci nejsou tím, čím se zdají být”, získala davy skalních příznivců. Není překvapující, že vyznavači Lynchova přístupu se rekrutovali hlavně z řad přívrženců Modrého sametu (1986), jenž definoval jeho styl potemnělých ponorů do bludišť podvědomí, a nejpodivnější televizní detektivky století Twin Peaks (1990).

Modrý samet i Twin Peaks jsou díla nenapodobitelně bizarní a plná vyprávěcích i významových propadlišť a zatajení. Přesto zůstávají ukotvena v základní vypravěčské síti, stimulující intelekt a detektivy v nás, která umožňuje gradaci, a co víc: orientaci. Lynch nic neobětuje ze svých specifik – ať už je to záliba v surrealismu, éterická hudba Angela Badalamentiho nebo lehce perverzní ironie – jen je předkládá v dokonalé autorské rovnováze, která na diváky působí jako oči hypnotizéra a osvěžení ve veletocích vypravěčského standardu. V tomto ohledu INLAND EMPIRE bohužel selhává.

Zhoupni se v bocích, baby

Při pohledu na Lynchovu kariéru je možné vytvořit hypotézu, že cesta do Inland Empire, oblasti severozápadně od Los Angeles, začala v roce 1997. V polovině devadesátých let se Lynch snažil odstřihnout od twinpeaksovské mánie. Jako labutí píseň agenta Dale Coopera natočil Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď a po pěti letech se vynořil z lesů na kanadsko-americké hranici na stylově i tematicky syrovější Lost Highway. Příběh, v němž se dvoustovkou uhání po zatáčkách psýché jednoho nebohého saxofonisty/automechanika, obviněného z vraždy své ženy, je začátkem Lynchovy psychedelické fáze, kterou narušil meditativní dávkou v podobě Příběhu Alvina Straighta (1999). O dva roky později se ze ztracené dálnice napojil přímo na Mulholland Drive, táhnoucí se hollywoodskými kopci, a poeticky se otřel o hollywoodský filmový průmysl. Sametová romance o dvou dívkách, z nichž jedna může být ta druhá nebo naopak, a o natáčení jednoho filmu v konkrétním městě vyvolala rozporuplné odezvy. K INLAND EMPIRE, představenému ve světové premiéře na loňském festivalu v Benátkách, se tak upírala očekávání možná větší než kdykoliv předtím. Lynch snímek točil dva a půl roku a předtím stihl několik krátkých titulů – animovaný Dumbland nebo sitcom Rabbits – a věnoval se skládání hudby a své internetové stránce.

Geograficky je to z Mulholland Drive do Inland Empire jen kousek. Blízkost je tu i tematická: v příběhu o herečce Nikki Grace, která čeká na svou velkou roli Susanne Blue ve filmu On High in Blue Tomorrows a jejíž život se začne nebezpečně prolínat s fiktivním světem filmové mysteriózní romance, je možné vidět jakýsi naturalistický sequel Mulholland Drive. A pokračování, jak praví zkušenost, jsou jen málokdy lepší než první díly…

Lynch znovu krouží kolem hollywoodských kopců i ateliérů. Filmem ve filmu a realitou v televizi nahlíží na jeho pravidla, odosobněnost, intriky, povrchnost, magii i na své milované město snů a andělů, na roh Hollywood Blvd. a Vice, kde chodník slávy šlapou zástupy holek, jejichž hollywoodský sen se změnil v noční můru a milionář Richard Gere v nedohlednu. Zato na úplném konci se v rudém křesle vyzývavě usmívá Laura Harringová jako zamávání Mulholland Drive… Lynch tak zůstává ve své verzi „ženských témat“.

Neodvážím se tak daleko do temných chodeb, abych snímek, na němž se koprodukčně podílela samotná představitelka hlavní role Laura Dernová, označila za feministický. Nicméně svérázné dotýkání se „ženských témat“ je nepřehlédnutelné. Sám režisér označil INLAND EMPIRE za film o „zamilované ženě v nesnázích“. A když Lynch říká nesnáze, myslí agresivní mužský svět, plný brutality, v němž žena žije v neustálé hrozbě fyzického ataku, znásilnění, domácího násilí, stínů čekajících ve tmě s úmyslem zlomit jí čelist… Svět ubíjející monotónnosti odpoledních barbecue a existenciální i citové nuzoty. Milovaní muži se „odhalí“ a promění se v pološílené chlápky s perverzním výrazem v obličeji. Pak je jim potřeba provést nepěkné věci s varlaty, jak graficky popisuje v onom monologu, jenž to všechno rozpoutal, postava ženy. Ženy už nikoliv konkrétně, ale obecně. Zhoupni se v bocích, baby, v rytmu Locomotion.

Celovečerní film jako omyl

Selhání INLAND EMPIRE jako celku je nejspíš v tom, že Lynch obrazně řečeno vykukuje zpoza kdejakého rohu a těžkého červeného závěsu. Rušivou doslovností například upozorňuje sám na sebe jako na autora, na svoji trademarkovou tajemnost otázkami typu „Kdo je ta žena?“ a poznámkami „Vůbec nechápu, co se děje a proč tu jsem…“. Všechno se zdá být podřízeno Lynchovu zalíbení v digitální technologii do té míry, že není podstatné zprostředkovat nějaký prožitek, ať už jakkoliv inkoherentní, ale vyzkoušet si, co digitál umí (jednašedesátiletý Lynch stříhal i stál za kamerou). Nějaký ucelený tvar bude jen vedlejší produkt. Lynch se nijak netají, že INLAND EMPIRE skončil jako celovečerní film vlastně omylem, kdy se na drsný monolog zmlácené ženy postupně navěsily další a další scény včetně králičího sitcomu nebo herečky Julie Ormondové se šroubovákem v břiše. Dílo tak po několika falešných startech v první z celkových tří hodin vede odnikud nikam. Neustále se propadá do sebe. Samoúčelně otevírá další možnosti, prostě jen proto, že je možné je otevřít, nikoliv že by film nějak výrazněji obohacovaly.

Nicméně i zpoza vizuálního harampádí prosvítají záblesky Lynchovy kreativity. Vedle The Locomotion je to třeba nemilosrdně autentická bezvýznamnost smrti na Hollywood Boulevardu, následovaná odjezdem kamery, přechody mezi časem „kdyby dnes bylo zítra” při návštěvě podivínské sousedky, pomalé prolamování hranic reality a fikce mezi ústřední dvojicí ve scéně na terase, při večerním drinku nebo během milostné scény… Nad tím vším ale bezpochyby ční psychicky bolestivý herecký výkon Laury Dernové, jenž se doslova promění v ženu mnoha tváří.

Pozoruhodné je, jak Lynch propadl svým vlastním libůstkám včetně náhlého vzplanutí pro Polsko. Na základě zmíněného principu „frenetického hromadění“ se tak do filmu dostala i polská Lodž, do níž se Lynch před časem zamiloval a kde plánuje otevřít filmová studia. Výsledkem Lynchova uhranutí je lehce iritující stereotypizace konceptu mytické „východní Evropy“ s cikánskými pověstmi, čarodějnictvím, kočovnými cirkusáky (a další podobnou verbeží), zasněženými tajnosnubnými ulicemi, po kterých se potulují prostitutky, jež esteticky uvízly ve třicátých letech. Potemnělá schodiště vedou oprýskanými interiéry do divných pokojů, kde na vás možná čeká chlapík s revolverem, odpověď na peklo vašeho života nebo klíč k Lynchovu labyrintu. Nejspíš ale budete na konci toho tříhodinového schodiště jen pořádně zadýchaní, protože, jak říká postava Laury Dernové, je to „zasraně hodně schodů“.

Autorka je doktorandka na katedře filmových studií FF UK.