Tom Robbins
Pozpátku letící divoké kachny
Přeložila Michala Marková
Argo 2007, 232 s.
Ať už podlehnete výzvě z předmluvy a pustíte se do čtení se sklenicí nebo rovnou lahví uhrančivého tyrkysu, anebo zůstanete střídmí a zdánlivě při střízlivých smyslech, účinek Robbinsových textů bude dost podobný – jako byste vstřebávali absintové vize transformované do textové podoby. Tom Robbins strhává – možná trochu škodolibě – pásky, šupiny a klapky z očí těch, kteří se kolem sebe ani nedívají, stejně jako těch, kteří zkátka nic nevidí – jedině snad to, co je jim zrovna po chuti. A především dokáže aranžovat i servírovat všechny chody tak, že to ani ve slepýších nevzbuzuje nelibost. S výmluvností Toma Robbinse by se podařilo leckoho přimět pozřít i tu nejstrašlivější hrachovou kaši ze školní jídelny. Díky divokým kačenám couvajícím za letu vychází najevo, že ani literární žánry kratšího rozsahu nepostrádají v autorově podání říz. Vtipnost spočívá sice hlavně v „neočtenosti“ jeho výrazových prostředků, nicméně Robbinsova tropická spojení se hned tak neomrzí. Ač mnohdy kousavé, autorovy větné i myšlenkové konstrukce jsou strhující. Být architektem, způsobil by epidemii závrati. Není divu – Robbins dávno nepatří mezi kulinářské adepty. Přichystal pro čtenáře, kteří se nespokojí s humorem popírajícím podstatu sebe samého, tj. přízemním a primitivním, velmi osvěžující, dobře namíchaný koktejl, který potěší skoro všechny škádlitele jazyků.
Mariana Zilynská
Emanuel Pyšišvor
Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu, zvláště pak lidu českému přenešťastný sepsal tvor Emanuel Pyšišvor
Uspořádal Ivan Wernisch
Druhé město 2007, 53 s.
Přeneštastný světa tvor Emanuel Pyšišvor byl a chodí stále mezi námi. Srší nesplnitelnými nápady a iluzemi, anebo nadšeně opěvuje věci banální a známé. Patří mezi tragikomické figury, doprovázející normalizovanou lidskou společnost od nepaměti, sám v lepším případě pohrdaný, vysmívaný a opovržený. „Ale jest to věru k zlosti,/ když se dí, že pitomosti/ přenešťastný radí tvor/ Emanuel Pyšišvor.“ Mezi světem tímto a oním panuje taková perspektiva – dění v protějšku se vždy jeví jako pitomosti, a pokud na takový stav někdo poukáže, obratem bývá označen za pitomce, že znepokojuje lidi uvelebené v normálu. Autoři ale nikdy nesplňují představy tzv. normy, a lze pochopit proč: protože jsou tvůrci, zvolili si svůj nepohodlný úděl (anebo někdy byli svým údělem vyvoleni), zatímco dav se řítí za vějičkami a chimérami existence v kalu. Emanuel Pyšišvor se vzpíná ke hvězdám, duchem podoben fénixovi, zmučený normalitou, znovu jej však srážejí davy hlupců. Přitom díky němu dochováno je historické vylíčení přeletu Prahy balónem pana Bodejtě: „Lidé se šli dívat honem/ neb pan Bodejť s luftbalónem/ měl kuráž a odvahu/ a přeletěl přes Prahu.“ Kolik totálních pitomostí se mezitím stalo, a dnes po nich neštěkne ani pes!
Vít Kremlička
Olga Walló
Kráčel po nestejně napjatých lanech
Labyrint 2007, 186 s.
Dabingová režisérka a překladatelka se v prvním díle vzpomínkové knihy dotýká věku dětství a dospívání v prostředí pražské vily a vesnického statku. Dětský pohled vypravěčky postihuje nejenom složitý vnitřní vývoj v obklopení dospělými, ale především hledání cesty k sobě samé na pozadí svérázné výchovy. Otec, režisér, je v knize představen jako autoritativní člověk, který se ke své dceři chová jako k dospělé osobě, od níž očekává pracovitost, nadání i talent jaksi přirozeně. Ani postava matky jí není povzbuzením k rozmarné dětskosti, právě naopak, dialogy s ní evokují čajový dýchánek dvou stejně starých žen ve chvíli, kdy matka své desetileté dceři sdělí: „Když něco děláš, mělo by to mít aspoň určitou úroveň.“ Malá Olga je nabádána uzamknout své niterné pocity v sobě, neboť stále znovu se vracející formulka „jak se má nezaslouženě dobře“ ji neopravňuje k vyslovení vnitřní osamělosti a zmatenosti, která nutně provázela dospívání v 50. a 60. letech. Přes všechny podivnosti ve stylu výchovy jsou zde situace, které vypovídají o vzájemných silných vztazích mezi členy rodiny. Společné večery, během nichž matka přehrává Shakespeara a otec diskutuje s dcerou o Franzi Kafkovi, vzbudí lehkou závist čtenářů, kteří byli podporováni ve sledování Vegy a Magionu; pro ty je kniha vzrušující tím, jak se také může dospívat.
Zuzana Malá
Jarmila Uždilová
Pro medomet
Dauphin, Protis 2007, 104 s.
Základ povídkového souboru Jarmily Uždilové (1920), jemuž byla Akademií literatury české udělena cena pro prvotiny – Máchova růže, tvoří osm povídek, střídavě vyprávěných dvěma malými sourozenci. Jejich dětský svět je naplněn především hraním si, poznáváním a sněním, avšak ani on není zcela oproštěn od nespravedlnosti, lítosti i krutosti. Autorka se pokusila postihnout z pohledu dívky i chlapce toto krátké období života, v němž hraje nejdůležitější roli přítomnost. Především dialogy malých hrdinů působí na čtenáře důvěryhodně. V jedné z povídek se Uždilová dokonce snaží rekapitulovat život coby pes. Výběr psího vypravěče však není zcela nahodilý – autorka totiž líčí především momenty, v nichž lze vystopovat určitou podobnost dětského a zvířecího myšlení a prožívání. Poetika tohoto, do jisté míry bezstarostného vyprávění je porušena v poslední povídce, či spíše reflexi. Jedná se totiž o melancholické, částečně zidealizované útržky vzpomínek na dávno prožité dětství, prolínající se s vypravěčovým pocitem nejistoty z přítomnosti.
Lenka Dombrovská Slívová
Philip Pullman
Jedinečný nůž – Jeho temné esence
Přeložila Dominika Křesťanová
Argo 2007, 312 s.
Literatura pro děti určená zároveň dospělým zažívá právě svůj boom, ještě před Harrym Potterem však byla Lyra Belaqua. V druhém pokračování jejích dobrodružství se čtenář dostává nejen do jejího světa, v němž má každý člověk svého daemona v podobě zvířete, ale i do světa našeho (tady mají lidé daemona v sobě – duši), a také dalšího, přestupního, kde fantomové požírají duše dospělých a jedinou ochranou proti nim je „jedinečný nůž“. K Lyře se pak přidává její nový kamarád Will (pocházející z našeho světa), jenž se do přestupního světa dostal při hledání svého otce, který tajuplně zmizel kdesi na severu. Jedinečný nůž navíc do děje vtahuje nové prvky, které známe z našeho světa, například I-ťing je prý komunikačním spojením mezi lidmi a hmotou, která nás obklopuje (v Lyřině světě nazývanou Prach, v tom našem elementární částice). O tom, že Jeho temné esence jsou trilogií daleko temnější než Harry Potter, svědčí také to, kolik důležitých postav během knihy zemře – a v této části jich není málo. Druhý díl je o něco akčnější a nutno říci, že právě akční scény patří občas k tomu nejméně záživnému, přesto je Jedinečný nůž ještě lepší než Zlatý kompas. Ve srovnání s prvním dílem je také jeho závěr daleko otevřenější, a čtenář se tak ještě víc nemůže dočkat uzavření celé trilogie, které by v podobě Jantarového kukátka mělo vyjít na konci listopadu.
Jiří G. Růžička
Zloděj stínů a jiné povídky pro děti
Přeložila Lucie Šavlíková
BB art 2007, 252 s.
Jak nejlépe dítěti vysvětlit, co je to povídka, kde leží hranice tohoto žánru a proč vůbec povídky číst? V čem spočívá kouzlo krátkého textu a v neposlední řadě, že občas si přečíst povídku, básničku anebo obojí je vlastně zábavné? Jedním z pomocníků může být docela dobře Zloděj stínů, což je antologie výše uvedeného žánru, složená výhradně z textů určených dětskému čtenáři. Jejich autoři patří ke špičce angloamerické tvorby pro děti. Výbor zahrnuje jak příběhy napínavé, dobrodružné či s kriminální zápletkou, tak i prosté psychologické črty, příspěvky vyloženě humoristické, je zde i jedna povídka v dopisech. V některých případech se jednotlivé žánry prolínají, prostředí se střídá, a tak se před dětským čtenářem rozevírá vpravdě široká náruč vypravěčských postupů i osudů, příběhů a případů od Austrálie a Nového Zélandu až po Anglii. Někdy je třeba přivřít oči, jindy popustit uzdu fantazii, zamyslet se anebo propuknout v nehorázný smích. Zásadní význam publikace spočívá v širokém žánrovém rozptylu. Nápaditý korespondenční rozhovor autorky s dětskými čtenáři J. Wilsonové; případ plyšového, leč neohroženého a statečného detektiva medvěda seržanta Brumbálka B. Jacquese; fraška o jedné mstivé vačici a umanutém tatínkovi J. Moloneye; záhada ukradených stínů M. Mahyové a další z devětadvaceti krátkých textů – i tak lze dítěti mnohé vysvětlit či sdělit.
Magdalena Wagnerová
Sergej Lukjaněnko
Poslední hlídka
Přeložil Libor Dvořák
Triton, Argo 2006, 396 s.
Poslední hlídka je avizována jako závěrečná část fantasy tetralogie (Noční hlídka, Denní hlídka a Šerá hlídka). Děj románu se, jako v předchozích svazcích, odehrává v alternativním světě takzvaných Jiných. Magické bytosti, které ho obývají, se pohybují na pólech opozice dobro – zlo. Světlí, pod ochrannou Noční hlídky, nakládají s kladnými silami, Temní, pod záštitou Denní hlídky, vládnou mocí negativní. Panuje mezi nimi nekonečný boj, který je tentokrát na čas přerušen, neboť se objevil nepřítel, jenž je hrozbou pro celou říši. Hlavní hrdina, mág Anton Goroděckij, je svými nadřízenými vyslán do skotského Edinburghu, aby zde vyšetřil záhadnou vraždu ruského mladíka. Pátrání po vrahovi, které hrdinu zavede až do Uzbekistánu, směřuje k odhalení nebezpečného spolčení (tzv. Poslední hlídky), jehož členové v cestě za prastarým tajemstvím neváhají překročit všechny morální hranice. Po myšlenkově nejbohatší Šeré hlídce je prozatím poslední díl série postaven především na atraktivním příběhu, přesto i zde nalezneme řadu filosofických přesahů. Za všechny lze zmínit myšlenku, která prochází celou Lukjaněnkovou tvorbou: dialektika dobra a zla (existence jednoho je podmíněna existencí svého opaku). Finále Poslední hlídky, v němž je čerpáno z mýtu o věčném koloběhu života, nechává pootevřená dvířka k dalším možným pokračováním: Nové se rodí ze smrti starého.
Helena Vyplelová
Michail Michailovič Bachtin
François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Přeložil Jaroslav Kolár
Argo 2007, 490 s.
Rozsáhlá, několikasetstránková studie sovětského lingvisty a teoretika M. M. Bachtina z 60. let 20. století je přínosem do světové literární vědy hned z několika důvodů. Především proto, že autor na příkladu jednoho z nejvýznamnějších dobových děl vnáší přelomový, komplexní a nadčasový pohled na středověkou literaturu. Jestliže ústřední kategorií v Bachtinových pracích je problém dialogu, čili vztah mezi já a ty, mezi individualitou a kolektivismem, u románu Gargantua a Pantagruel potom můžeme hovořit o ambivalentním vztahu mezi tzv. vysokou a lidovou (smíchovou) kulturou, o rozličnosti světské moci a pouliční živelnosti a karnevalizace. O napětí mezi středověkými dogmaty a renesanční ideologií. Bachtin vyvrací a dekóduje některé dřívější teorie, čímž se dostává ke schematizaci dávnověkých archetypů a stereotypů, jež nejsou neznámé ani moderním literárním syžetům (za všechny jmenujme Haškova Švejka a z řady ruských děl např. symbolistní travestii Balagančik A. Bloka). Nejde tedy o pouhou monografii významného středověkého autora, nýbrž o hlubokou komparatistickou sondu do kořenů světové moderní literatury. Její první vydání u nás ostatně ovlivnilo i českou literární vědu.
Bára Gregorová
Marek Šmíd
Masaryk a česká Katolická moderna
L. Marek 2007, 254 s.
Kniha mladého historika Marka Šmída představuje solidní pokus o uchopení nesnadné problematiky. První část shrnuje Masarykův vztah k náboženství, druhá rekapituluje historii české Katolické moderny a třetí líčí Masarykův (a také Macharův) vztah ke Katolické moderně, který se od původních sympatií změnil ve zklamání, ústící ve vzájemné polemiky (v odborné literatuře se zatím psalo hlavně o oné druhé fázi jejich vzájemného vztahu). Autor tvrdí, že i když Masaryka s modernisty mnohé spojovalo, postupně se stále více ukazovalo, že styčné plochy byly jen zdánlivé a že oba tábory ve skutečnosti více věcí oddělovalo. Kritický čtenář by mohl autorovi vytknout, že při líčení Masaryka mu chybí kýžený odstup, že nepřihlíží ke všem interpretacím Masarykových náboženských postojů (takových textů už je ovšem značný počet), a že naopak jeho pojetí Katolické moderny je poznamenáno skoro až apriorním nepřátelstvím; autor má ovšem právo na vlastní úhel pohledu. Jeho kniha každopádně přináší nový pohled na duchovní a politickou atmosféru přelomu 19. a 20. století, kterou nyní můžeme lépe vnímat v její komplexnosti a komplikovanosti.
Jan Lukavec
Drahomír Šajtar
Poezie Věnceslava Juřiny a ti druzí
Společnost Leopolda Vrly 2007, 140 s.
Šajtarova monografie je věnovaná básnické tvorbě pozapomenutého ostravského spisovatele. Těmi druhými v titulu knihy jsou míněni jednak jeho umělečtí a generační souputníci, ale také čeští básníci a tvůrci, jejichž tvorbou byl Juřina ovlivněn nebo se vůči ní vymezoval: například František Halas. Svazek otevírá přehledová stať, v níž se Šajtar pokouší pojmenovat základní tendence a vlivy v české moderní poezii. Monografie je jinak tradiční kombinací životopisu a interpretace díla, opřená o korespondenci. V závěru knihy autor zmiňuje též Juřinovu prozaickou tvorbu, jíž se v knize nezabývá a která samotná zůstala v rukopisech. Poněkud sporný přístup zůstává jedním z nejobvyklejších nejen v učebnicích a školních výkladech, ale též v literání historiografii. V této situaci je možná omluvou skutečnost, že Juřina i další v textu rozebíraní tvůrci jsou vesměs neznámí, a tak určité přiblížení jejich životních osudů není na škodu. Ačkoli je kniha psána staromilským stylem, zanechává otázky, zdali nejsou některé výklady a interpretace poněkud naivní a školometské: co si pomyslet o vyjádření „verše osudového poznání, nicméně zvedající se pateticky do výkřiku, v němž jakoby bylo zakleto ono poznatelné a ohlušující ticho, v němž mnozí už před námi byli – my, lidé sobě se podobající po staletí“. Příspěvek literárněhistorické regionalistice tak zůstává kdesi na půli cesty.
Vojtěch Varyš
Paul Oskar Kristeller
Osm filosofů italské renesance
Přeložil Tomáš Nejeschleba
Vyšehrad 2007, 203 s.
Německý filosof (Heideggerův žák) ve své populárně napsané knize přináší poutavý pohled do renesančního myšlení. Z knihy vyzařuje hluboká obeznámenost s dějinami filosofie, s antickým myšlením, s Platónem, Aristotelem, Plótinem, ale i se středověkými mysliteli. Autor pak razí představu, že renesanční myšlení vychází takřka kontinuálně z antiky a středověké filosofie; v renesanci se však najdou i nové důrazy zejména na lidskou důstojnost a výlučné postavení člověka v kosmu, jak se to objevilo s mohutnou silou třeba u Giordana Bruna. U počátků renesančního humanismu však stojí Petrarca, který, jak autor líčí, ovlivnil následující renesanční myšlenkový pohyb – zvláště svým odporem ke scholastice. Tak mohl plně zazářit platonismus florentské akademie, který je spjat zejména s Marsiliem Ficinem. Ficino přinesl propracovaný systém platónského myšlení a autor dokáže vyhmátnout to podstatné na každém filosofovi: Ficino je zobrazen především jako myslitel kladoucí důraz na kontemplativní život, z něhož jedině může vzejít vyšší vědění a nazírání pravdy, vhled do podstaty bytí. Se stejnou brilancí je vylíčen filosofický příběh Pikův, Pomponazziův a dalších velkých mužů renesance.
Jiří Olšovský
Karen Armstrongová
Buddha
Přeložila Lenka Borecká
Barrister & Principal 2006, 194 s.
Žádný Buddhův životopis z dob jeho života se nedochoval, což skýtá pro mnohé badatele poměrně otevřené pole působnosti. Karen Armstrongová (Dějiny Boha, česky 1996) se jej pokouší podat svérázně: kniha je psána beletristicky, tudíž srozumitelně, a ačkoli se autorka chvílemi snaží o erudovanost textu, neubráníme se pocitům, že se jedná o pohádku pro dospělé. Poznávacím znamením jejího rukopisu je fakt, že neustále balancuje na hranici fikce anebo ji už rovnou vytváří, což čtenáře, pokud o buddhismu něco ví, musí nutně iritovat. Znalec se neubrání otázce, proč kniha vůbec vznikla, a u čtenáře s buddhismem seznámeného jen letmo to může vést ke zkreslení jeho pohledu. Autorka navíc užívá buddhistické terminologie v pálijštině, což je vzhledem k tomu, že kniha nepředpokládá přílišnou erudovanost čtenáře v oboru, zmatečné, protože běžněji je užívána terminologie v sánskrtu (ta je uvedena v glosáři na konci knihy). Najdeme zde také místa, která jsou z religionistického pohledu problematická, např. nazývání Buddhových žáků učedníky. Paradoxem zůstává, že jakmile autorka začne popisovat historické události, mnišské řády (např. Bhikkhu) či Buddhovo učení a školy – zmíněné pasáže se tudíž přímo netýkají Buddhovy osoby –, nabývá kniha na poutavosti a korektnosti.
Klára Libertová