Ačkoliv čtveřice Battles v květnu vydala teprve své první regulérní album Mirrored, není v oblasti hudby žádným bezejmenným benjamínkem. Zdá se, že hudebníci s mnohaletými zkušenostmi od jazzu přes noise až po metal na něm našli tvář, která si na poli experimentálního rocku, či zcela konkrétně math rocku, rozhodně zaslouží pozornost.
Již během roku 2004 přišli Battles s dvěma EP (lapidárně nazvanými EP C, EP B) a singlem Tras, přičemž souhrn do letošního roku vydaného materiálu oprášil minulý rok label Warp Records, který vydal rovněž desku Mirrored. Na rozdíl od zmiňovaných „ípíček“ na ní získávají značné pole působnosti melodie, jejich násobení a vzájemné křížení. Jednotlivé tracky zůstávají sice odměřovány přesným metrem strojového rytmu, vkrádá se však do nich i využití hlasu (jakkoli modulovaného). Vzhledem k tomu, kde se žánrově pohybujeme, není vůbec neobvyklé, že přebírá pouze funkci jednoho z nástrojů. Zpěv nijak neusnadňuje hledání podstatné melodie, což pochopitelně neznamená, že by na mnoha místech nemohl dominovat.
Jde si zpívat s Battles? Jistě, jen se můžeme přistihnout, že se pobrukováním snažíme napodobit něco, co zní jako vzdálené bušení kladivem do litinové trubky. Text? Nesejde na něm, „zpěv“ modulovaný do heliové skorořeči sice artikuluje slova, obsah je ale vzhledem k míře deformace téměř nedešifrovatelný – fanouškovské diskuse v tomto případě neznají hranic. Funkce zpěvu se nicméně v každé skladbě pozměňuje; při vícehlasu už dnes netřeba přistavit mikrofon ke každému členu kapely. Někde je melodickým mnohohlasem (Tonto) nebo kaskádovitými rozklady akordů (singl Atlas) jakoby vystřiženými partou Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, jedním z bizardních děcek hudební revoluce šedesátých let, které připomenul Tarantino ve svém posledním skvostu Auto zabiják. Jinde je monotónním pseudoriffem, jakoby samplem z vrcholu trpasličího pop hitu, jehož motiv ostatní nástroje zcizují a unášejí někam směrem k dálnému východu.
Hermetická říše znamenitých titěrností
Přístupnost se při tak strašidelné manipulaci s lidským hlasem a melodií zakládá především na rytmicky strukturované formě, díky jejíž údernosti může být práce se zvukem tím, co láká k odhalování. Hemžení melodických linek a střípků zvuků dává povstat obrazu říše titěrností; ve smysl celku se tu nevěří, spíše doufá. Chaos, rozsypaný do zdánlivě nepodstatných detailů, má nicméně odlesk jakéhosi systému, který je určován zmíněným rytmem. Pravidla se však nezdají být jasně dána – a namísto řádu se vylupuje... režim.
Ve chvíli, kdy svět titěrnosti a detailu nabývá na intenzitě až k míře únosnosti (tempo práce tisíců se ve třetí skladbě Ddiamondd vražedně zrychluje), nastává uvolnění v podobě nejkompaktnější skladby téhle továrny na cosi. Tonto začíná kolovrátkovými zvuky (neodbytná představa plastové balalajky s kličkou – jak rychle se točí, tak rychle hraje), které se ale brzy musí podřídit snad nejohranějšímu rockovému rytmu bicích (chybí jen šlapaná hajtka), a jejich melodie zanikne ve chvíli, kdy se jí „chytí“ kytary a v mohutné vlně ji zcela pohltí. Náprava neposlušnosti nicméně nekončí bezbřehým vítězstvím řádu. I bicí a kytary jsou za vyzvánění rolniček nuceny přijmout jiné tempo, jsou jen dalším kolovrátkem v rámci jinak vymezených pravidel.
Klip k Tontu, jehož vizuální stránku realizovali Battles ve spolupráci s londýnskou především výtvarně zaměřenou skupinou UnitedVisualArtists (UVA), vzdáleně připomíná DeMariovo Lightning Field. Na rozdíl od něj se ale LED trubice, mezi nimiž jsou rozmístěni muzikanti, rozsvěcují samy o sobě, nezávisle na vnějším zásahu čehosi přírodního (přirozeného?); jsou strojově přesné a vylučují náhodu, okolní kamenolom zůstává pouze osvětlovanou stafáží. Battles vytvořili bezchybně fungující uzavřený svět, jehož přístupnost je z pochopitelných důvodů omezena – je složen z drobností, které snadno ztratí na ceně, pokud se jich dotkne nezvaná ruka.
Autorka je redaktorka Sociologického časopisu.
Battles: Mirrored. Warp Records, 2007.