Režie Jean-Luc Godard, 1965, 110 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Žánrově kriminální drama, ve skutečnosti existenciální úvaha a dilema o možnostech svobody individua, o mezích komuniace s okolím, o pocitu vykořeněnosti, o snaze návratu k přírodě v době plné cynismu a lhostejnosti. Také o lásce vedoucí k zatracení. Film plný protikladných témat, film plný protikladů. Skvělá Anna Karinová a Belmondo, zde ještě v období před svou pozdější „prefabrikací“. Dílo do jisté míry spjaté s generací šedesátých let, motivy jsou ale platné univerzálně. Dost dobře se tento hledačský snímek může jevit i jako úlet slavného tvůrce, v němž je bez ladu a skladu poskládáno vše, na co si vzpomněl v průběhu natáčení. Ovšem vzhledem k tomu, že o filmu existují obsáhlé publikace a analýzy, doporučoval bych přece jen věnovat mu větší pozornost. Lze v něm pak objevit skrytý půvab, poezii obsaženou ve všech Godardových dílech, ale jen těžko a pomalu přístupnou. Chce se říct: přístupnou jen zasvěceným, hledačům, ne těm, kteří hodlají film zkonzumovat během dvou hodin a pak vyrazit na fotbal. České DVD přináší film ve slušném transferu s původním francouzským zvukem, volitelným českým dabingem a českými titulky.
Petr Gajdošík
Divočina / The Wild
Režie Steve Williams, USA, 94 min.
Buena Vista 2007
CGI animace věnuje zvířecím hrdinům pozornosti více než dost a jedním z častých témat celovečerních snímků je problém adaptace zvířat na nové (avšak původní) prostředí. Disney Pictures 2006 zadala Divočinu studiu C.O.R.E. Feature Animation. Tomu se na rozdíl od disneyovského Strašpytlíka podařilo neutržit s animací ostudu: postavy zvířat snesou srovnání i s některými díly Pixaru či DreamWorks. S příběhem je to však poněkud ožehavější, neboť mnohé motivy jsou až moc podobné těm z dřívějšího Madagaskaru. Zápletka začíná v zoo a týká se vícera zvířat (ve středu však stojí vždy lev), která jsou plně uvyklá na život v kleci, což se ukáže jako problém, neboť shodou okolností se objeví ve skutečné divočině a musejí se přizpůsobit zcela novým zákonům. Divočina se nesnaží být tak vtipná jako Madagaskar, nestylizuje své postavy, naopak jde cestou věrohodnějšího vykreslení konkrétních zvířecích druhů. Zatímco však v předchozím snímku absentoval výrazný výchovný prvek, zde je příběh formován psychologickou rovinou (ve vztahu otce a syna) a skrze ni na diváka neustále problikává moralistní tón. Výsledek je poněkud nedotažený, potřeboval by usilovnější práci nad scénářem, Divočina nicméně nepůsobí tak prvoplánově jako Madagaskar (postavený jen na gagu a aluzích), dětské publikum potěší a to dospělé (i přes průměrnost, zařadíme-li ji do kontextu CGI animovaných filmů) neurazí. DVD bonusy je lepší pustit jen dětem.
Lukáš Gregor
Cecilia Bartoli
Maria
Decca Music 2007
Mezzosopranistka Cecilia Bartoliová přichází zhruba každé dva roky s novým projektem. Ten letošní bude v její diskografii patřit k těm nejlepším. Album je poctou divě Marii Malibranové (1808–1836), která sklízela obdiv v sopránových i mezzosopránových rolích a byla snad první pěveckou superhvězdou. Pocházela z hudební rodiny, jejím otcem byl skladatel Manuel García a její mladší sestrou pěvkyně Pauline García-Viardotová. Album obsahuje sedmnáct romantických belcantových árií z jejího repertoáru, z nichž osm je zde nahráno vůbec poprvé. Bartoliová (která je i spoluautorkou textu v bookletu) opět prokázala cit pro výběr a dramaturgii a také to, že v hudebních archivech lze najít poklady. Navíc je album plné rozmanitých nálad, v nichž sugestivní projev Bartoliové může vyznít naplno v nejrůznějších polohách a odstínech. Umělkyně zpívá s nesmírnou radostí, něhou i virtuozitou, v Hummelově árii dokonce spojuje koloratury s jódlováním a Rataplan od samotné Malibranové je přímo krkolomná záležitost, na niž by si troufla málokterá pěvkyně. Španělské flamenco i s kastanětami zazní v ohnivé ukázce z Garcíova monodramatu. A jen hvězda formátu Bartoliové si může do Mendelssohnovy árie Infelice pozvat houslového virtuosa Maxima Vengerova – jejich duet je požitkem. Nemluvě o závěrečné slavné árii Casta diva z Belliniho Normy, která v jejím podání získává zcela jiný rozměr.
Milan Valden
Napal Death
Smear Campaign
Century Media 2007
Otcové grindcoru jsou vnímáni jako metalová kapela a zvukem mají k extrémním formám metalu blízko, ovšem jejich poslední album potvrzuje, že řadit je po bok deathmetalistů by byl omyl. Základem jejich tvorby jsou písně vycházející z rocku, což jasně dokládají riffy ve skladbě When All Is Said And Done a v Identity Crisis. Basa v úvodu Eyes Right Out zase čerpá z punkových zdrojů. Napalm Death z metalu vycházejí, ale jeho hranice vždy překračovali. Jejich alba neoplývají haldami zprzněných mrtvol zasvěcených satanovi, i když by tomu mohl Barneyho projev, přecházející z chropotu do řevu, nasvědčovat. Kapela se věnuje hrůzám reálnějším, než jsou ty z hororů, i když jsou jedním z terčů písní církve. Místo opěvování Antikrista tu najdeme texty jako: „Slepota plní svět šílenstvím, víra se drolí, o tom není pochyb, víra a věda vedou nový druh války.“ A v Krizi identity nezpívají o obrácených křížích, ale vlajkách pověšených vzhůru nohama, separatistech a hierarchii. Prvky metalu jen přispívají k větší údernosti písní, naplněných vztekem a rozčarováním ze současného světa i společnosti. Napalm Death nejdou sofistikovanou cestou intelektuálního industriálního metalu, ale sázejí na tradičnější pojetí a surovou energii. Po dvaceti letech už těžko překvapí, pořád však oplývají intenzitou pohybující se na maximu možného.
Alex Švamberk