Jaká je situace současné české rozhlasové hry? Jaká jména s ní můžeme spojovat a s jakými obtížemi se potýká? O konzervativismu místní radiotvorby, progresivních snahách stanice Vltava i o nesplněných očekáváních uvažuje režisér.
Rozhlasoví dramaturgové Kateřina Rathouská v Praze a Marek Horoščák v Brně zahájili počátkem letošního roku projekt Hry nové generace. Díky spolupráci s pedagogy Janem Vedralem (DAMU, Katedra činoherního divadla) a Antonínem Přidalem (JAMU, Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika) se daří zapojit studenty uměleckých škol. Tak vznikají rozhlasové prvotiny, autorské a často i režijní, které jsou jednou za měsíc vysílány v rámci nedělní Čajovny na stanici Vltava. Dosud se jich do éteru dostala pětice. V porovnání s běžnou rozhlasovou produkcí je možné sledovat, kde vítězí (leckdy nevědomě přejímaná) konvence a u koho se naopak objevuje osobitý přístup k rozhlasové tvorbě. Ne vždycky lze rozlišit, zda je pro výsledný tvar podstatnější idea autora či samotné rozhlasové zpracování. V každém případě se pokusíme prozkoumat spíše to, jak lze využít zvolené médium.
Přes slovo a přes zvuk
Z uvedených her zřetelně vyniká Niekur Kateřiny Rudčenkové a Soumrak bodů Petra Kolečka. V druhém případě se jedná o jasný a důsledně realizovaný záměr, parafrázi antického dramatu. Vznešenou formu spojil autor, student činoherní katedry pražské DAMU, se zemitým obsahem: příběhem fotbalového klubu, jehož nová manažerka chce podřídit složení týmu potřebám marketingu. Vášeň pro hru a vítězství však nakonec vítězí nad kalkulem a osobními zálibami ekonomického vedení.
Sport je zde pojat jako pramen novodobé mytologie (koneckonců už titul hry v parafrázi odkazuje k wagnerovskému zpracování starogermánských legend). V souvislosti s asociovanými mýty z doby starověku a středověku působí však dnešní náhražka jaksi nepatřičně. Hulvátský slovník sportovců i počtářství manažerky Judity směšně trčí z umně konstruovaných veršů. A právě v tomto bytostném rozporu spočívá hlavní vtip Kolečkovy anekdoty. Režisér Jan Frič i účinkující jsou autorovi spolužáci, což jistě souvisí s jejich smyslem pro jeho specifický humor. Nijak se nesnaží zdůraznit parodický charakter textu, sám o sobě dostatečně zřejmý. Dodržují ale nadnesenou deklamaci, jaká se obvykle očekává u antických her. Jejich detailní práci s dikcí a rytmem slov doplňují jen nejnutnější zvukové efekty. Jednoduchý nápad se tedy podařilo spojit s adekvátně jednoduchým řešením.
Úplně jiného druhu je „dramatická báseň“ Niekur, za kterou získala autorka před dvěma lety druhé místo v Cenách Alfreda Radoka (A2 č. 18/2007). Autobiograficky laděný příběh byl původně psán pro divadlo: mladá spisovatelka prožije románek se starším mužem na tříměsíční tvůrčí rezidenci v Německu. Jednoduchá fabule slouží především k reflexi vnitřního života bolestínské samotářky. Rozhlasový dramaturg Petr Mančal a režisérka Kateřina Dušková (oba absolventi DAMU) hru upravili a značně zkrátili. Ku prospěchu věci ji zestručnili především o pasáže, v nichž hlavní postava popisuje a vysvětluje své pocity. Text získal na dynamice i tajemnosti. Co není řečeno slovy, daří se vyjádřit náladami ve zvuku a nuancemi v hereckém projevu (Jaroslav Haidler, Jana Stryková). Hudebnímu spolupracovníkovi Ladislavu Železnému se podařilo učinit ze zvukových efektů téměř rovnocenného partnera hereckých promluv a tím mimo jiné podpořit účinný temporytmus celé kompozice. Tvůrci se zkrátka zbavili obecných nešvarů české rozhlasové tvorby: ilustrativnosti, stereotypní zvukovosti a přílišného důrazu na literární složku.
Niekur se vedle intelektuální roviny vyznačuje, jakožto hra o záležitostech veskrze intimních, smyslností. A právě v nepokryté erotičnosti spočívá odlišnost oproti obvyklému rázu tuzemské rozhlasové tvorby, trpící často salonní zastydlostí.
A teď začít hledat
Zbylé tři hry dosud realizované v rámci projektu vykazují zásadnější slabiny, a to už v literární předloze. Jejich společným rysem je neznalost současných trendů a tendencí v dramatickém psaní. Magda Wdowyczynová (JAMU) označuje své Dědictví Erika Mollarda v rozhovoru s moderátory Čajovny jako moralitu. Mýlí se zásadně: jedná se o hru modelovou, tedy rozehrávající jeden ústřední ideový problém – kardiak čeká na smrt neznámého muže, jehož srdce mu má být voperováno. Ukazuje se, že v anonymním zachránci se ale skrývá komunistický udavač, který v minulosti poškodil pacientovu rodinu. Celá situace se ještě komplikuje tím, že hrdý, ale bezmocný srdcař sám kdysi krutě ublížil udavačově dceři – nynější pohledné zdravotní sestřičce v nemocnici. Základní tezi o obtížném odlišení viny a neviny autorka rozpracovala povrchním a zbytečně ilustrativním způsobem; vztahy jednotlivých aktérů jsou v každý okamžik zcela zřetelné a jednoznačné. Tím znemožňuje, aby posluchač aktivně zapojil vlastní fantazii a začal sám sobě klást naznačené etické otázky. Režisérka Hana Mikolášková bohužel jenom posiluje sentimentální charakter předlohy. Uchyluje se k popisným řešením ve zvuku a povrchně psychologizujícímu „seriálovému“ herectví.
Jiná studentka JAMU, Lenka Tillichová, vypráví v hříčce Něha ve skříni o imaginárním střetu různých podob jedné ženy v třech obdobích života. Zamilovaná dívka, osamělá žena a rezignovaná stařena si svěřují svůj pohled na dosavadní životní zkušenosti. Opět jsme tedy svědky rozpracování jednoduchého „modelu“, zase však nešťastně přepsychologizovaného a přecitlivělého. Autorce patrně chybějí životní zkušenosti odpovídající zvolené látce. Nejvíce ale zaráží, jak neuspokojivým způsobem využívá režisér Antonín Přidal práce se zvukovými efekty, rytmem a střihovostí. Povážlivý je i jeho sklon k lyrizování (úmorné vrzání skříně, kolem které se děj odehrává) a doslovování toho, co lze vyjádřit nepřímo rozhlasovými prostředky (jednotlivé hlasy by jistě mohly být odlišeny atmosférou a zvukovým zpracováním místo verbální proklamace, jež nepřináší nic než prostou informaci o tom, která z podob ústřední postavy má zrovna slovo). Přitom je Přidal, jak už bylo řečeno, jeden z důležitých iniciátorů celého cyklu Her nové generace!
Poslední z dosud uvedených textů spadá do oblasti, jež u nás i v porevoluční době zůstala tak oblíbená: mám na mysli rozličné všednodenní příběhy, vypovídající o vykořeněnosti a bezútěšnosti vesnického života (v ryzejší podobě například u spisovatelky Květy Legátové, méně autenticky ve filmech Bohdana Slámy). Magdalena Frydrychová (DAMU) zůstává na půli cesty mezi realismem a metaforickou básnivostí. Postavy její hry se neopírají ani tak o psychologickou propracovanost, jako o ustálená klišé: hraní fotbalu, pojídání knedlíků, holdování alkoholu. Postava necitlivého otce rodiny, vášnivého milovníka našeho národního sportu, působí vysloveně nepůvodně. Režisér Lukáš Trpišovský (absolvent DAMU) se z nouze uchýlil k parodii, jež posluchače ještě více mate. Těžko ale soudit, co jiného mu zbývalo.
Jako hlavní problém projektu Hry nové generace se ukazuje neschopnost využít specifika, jež nabízí výlučně akustická tvorba bez obrazového doprovodu. Možná to souvisí se zaangažováním studentů divadelních škol (i když brněnská katedra obsahuje médium rozhlasu přímo v názvu). Přílišným důrazem na literární složku však trpí i tvorba zkušených českých rozhlasových tvůrců. Nad celým pokusem o získání nových talentů vznikají tedy dvě mimořádně naléhavé otázky. Především: Dostanou úspěšní debutanti příležitost k souvislejší tvorbě? Potom by snad mohli dosáhnout organičtějšího propojení slova se zvukem. A ta druhá: Není na čase seznamovat zaměstnance Českého rozhlasu, externisty i spolupracující studenty – a možná nejnaléhavěji rozhlasové zvukaře a skladatele – se skutečně progresivními trendy v zahraničí?
Autor je režisér.