Strach a svrab v Goražde

Úspěch dvojdílného komiksu Persepolis Marjane Satrapiové, který se v  předvánoční době objevuje v novém vydání, možná dopomohl k českému překladu dalšího politického komiksu, tentokrát věnovaného válce v bývalé Jugoslávii. Zatímco Satrapiová popisuje v Persepolis své vlastní zkušenosti, je autor komiksu Bezpečná zóna Goražde Joe Sacco především reportérem. Sám sice v Goražde byl, ale až v době, kdy se válka chýlila ke konci. Obcházel ty, kteří bojovali nebo ve válce ztratili své blízké (což byla v této „bezpečné zóně“ většina), a pozorně si zapisoval jejich vyprávění. Sacco je citlivý posluchač, a tak se hned v úvodu omlouvá za všechny novináře, kteří do oblasti zasažené nějakou katastrofou vtrhnou, vyždímají z místních pár historek, pořídí několik dojemných obrázků, vše draze prodají médiím a pak se v klidu vrátí do bezpečí svých domovů. Jak v jednom dialogu říká: „Kdyby se oprátka zas utáhla, stačilo by vytáhnout modrou kartu OSN a vypadnout odsud do Sarajeva (…) zpátky k mámě, kdyby to tu zas začalo být k nežití.“

Chyby mocných

Pro autora, narozeného na Maltě, je Bezpečná zóna Goražde (2000) druhým velkým komiksem, v němž reflektuje zážitky ze svých cest po místech zasažených válečnými konflikty. Již v letech 1993–95 napsal a nakreslil komiks Palestina, v němž shrnuje své zážitky z Gazy (jeho české vydání je naplánováno na konec listopadu), a v současné době je v Iráku. Ve své černobílé kresbě Sacco nikoho nepřikrášluje, spíše naopak, a sám se kreslí jako menší brýlatý intelektuál s velkou hlavou a jaggerovskou pusou. Nezvyklé je také dělení kapitol, jejichž délka závisí především na tom, kolik toho autor chce říct – najdeme tu kapitoly o dvou i deseti stranách, které klidně začínají uprostřed strany. Oproti přísně strukturovaným komiksům, jejichž rozsah bývá většinou dán rozsahem sešitu udávaným nakladatelem, tak Sacco nemusí nic zbytečně natahovat ani krátit a tempo vyprávění si udává sám.

Bezpečná zóna Goražde je kronikou jedné nedávné války, viděné z pohledu lidí (Bosňanů, Muslimů, ale i několika Srbů) žijících v konkrétním místě – v městečku ve východní Bosně, které je od zbytku země odříznuto srbskými vojsky. Právě jejich pohledem můžeme vidět přehmaty, jichž se dopustila vojska NATO a zejména Organizace spojených národů. Každý den vyjednávání stál stovky až tisíce životů. Bez závěrečného bombardování pozic srbských vojáků, k němuž pomohla i ztracená trpělivost ruských vyjednavačů, by dnes možná byla Bosna etnicky čistá a hromadné hroby plné nejen těch, kteří neodpovídali rasově, ale také Srbů, kteří odmítli na této genocidě spolupracovat. Sacco do svých obrazů začleňuje jak mapy, napomáhající orientaci ve složitých vyjednáváních, tak citace vrcholných představitelů různých stran, které jsou plné naivity a občas i strachu z vlastní zodpovědnosti. Snad nejtvrdší kritika tu dopadá na velitele sil OSN Michaela Rose, který se obával, že se OSN „leteckými údery na Srby zpronevěří neutrálnímu postoji mírových sborů, (…) ustavičně tedy srbskou ofenzívu zlehčoval (…) a tvrdil, že Srbové nepronikli do enklávy nijak hluboko“, a po vítězoslavném vstupu do Goražde, kde již nehrozilo nebezpečí, místním vyčetl, že se nedokázali pořádně bránit sami. Na mušce je ale také předseda OSN Jasuši Akaši nebo prezident USA Bill Clinton.

Čištění Jugoslávie

K nejsilnějším okamžikům knihy jistě patří naturalistické obrazy krutého násilí, ať už masové podřezávání Muslimů na mostě přes Drinu nebo třeba obraz dvouleté holčičky s vyhřezlými střevy a bublinou, která shrnuje její osud slovy „zemřela za hodinu“. Nejlepší jsou však pasáže, v nichž Sacco sám vystupuje a kromě vybraných událostí ukazuje také všednodenní život místních obyvatel. Touha mladých dívek po originálním oblečení ze Západu je v přeneseném smyslu touhou po normálním životě. Proto ve chvíli, kdy Sacco jedné z nich omylem přiveze jen jakousi napodobeninu levisek, dívka propukne v pláč. I běžné časopisy ze Sarajeva, píšící o nových filmech nebo o tom, co se nosí, jsou mezi lidmi odříznutými od civilizace vzácností. Autor se nebojí ukázat ani sám sebe uprostřed vzpomínek na nepředstavitelnou hrůzu války, jak s novými přáteli popíjí na místní diskotéce nebo jak všichni sledují odkudsi propašovaný film Osobní strážce a střídavě přepínají na zprávy o mírových vyjednáváních.

Zatímco spisovatelka Slavenka Drakulićová se ve své knize Ani mouše by neublížili snaží objasnit příčiny jugoslávské války, pátrá Sacco spíše po jejích důsledcích. Mohou ještě vedle sebe po této válce Bosňané, Srbové a Muslimové žít jako sousedé? Může se konflikt opakovat? Vždyť jeho kořeny vyrůstají už z období druhé světové války, kdy nasazení, s jakým se chorvatští fašisté – ustašovci – chopili etnického čištění Jugoslávie, „vyděsilo i nacisty“.

Bezpečná zóna Goražde vychází v překladu Viktora Janiše, který své kvality už dříve potvrdil pečlivými přetlumočeními Neila Gaimana nebo Alana Moorea; tentokrát se mu zdařilo zachovat strohost Saccova projevu. Komiks o tom, jak Goražde málem potkal stejný osud jako jinou „bezpečnou zónu“, Srebrenici, je neradostné čtení, právě proto by však měl být čten.