Klubová elektronická hudba se vždy točila kolem žánrových scén. Hudebním vývojem však hýbají solitéři, kráčející v protiproudech stylů. Burial, jenž bývá často řazen do současné londýnské dubstepové scény, na své druhé desce Untrue hraje výhradně podle svých vlastních pravidel.
Debutové bezejmenné album producenta jménem Burial vyšlo v květnu loňského roku na maličkém londýnském labelu Hyperdub. Nejprve mu nikdo nevěnoval pozornost, Burial byl jen anonymní muzikant, který nehrál v klubech, nevydával vinylové singly pro DJe a dokonce ho na malé dubstepové scéně ani nikdo osobně neznal. Jeho jediným pojítkem s hudebním světem byl skotský kulturní teoretik a DJ Steve Goodman alias Kode9, který album sestavil ze stovek skladeb, jež mu Burial poslal během pěti let. Stejně jako se náladové kompozice pomalu vrývají pod kůži, tak deska postupně pronikala do obecného podvědomí. V prosinci už figurovala v několika přehledech nejlepších nahrávek roku, včetně prestižního žebříčku časopisu The Wire, podle jehož redaktorů to byla dokonce nejlepší deska roku.
Mentální krajina osamění
Uplynulo několik měsíců a Burial je stále stejně velkou neznámou. Čím méně toho o něm tušíme, tím víc nám může prozradit nová deska, která je minimálně stejně povedená jako oslavovaný debut. „Na starých jungleových a garage nahrávkách jsem miloval to, že nikdo nevěděl nic o jejich tvůrcích. Mezi posluchačem a hudbou nebylo vůbec nic,“ vysvětlil své rozhodnutí zůstat v anonymitě v ojedinělém rozhovoru pro list Guardian. Díky tomu, že Burial odmítá prozradit svoji indentitu, funguje jeho hudba také v rovině vzkazů a tajemných signálů, jež posílá svým posluchačům.
Jestliže jednotícím momentem předchozí desky byla cesta Londýnem ve velmi brzkých ranních hodinách, Untrue se více zajímá o geografii mentální. Na obalu alba vystřídalo letecký snímek Londýna graffiti smutně vypadajícího osamělého muže. Nejčitelnější téma producenta skrývajícího tvář představuje nedostatek intimity a soukromí. Je to cítit v častějším použití lidského hlasu. Místo obligátních hostujících vokalistů však vplétá Burial do svých skladeb útržky vokálů, často rozstříhané a efektované tak, že by se možná ani sám zpěvák už nepoznal. Někdy zní jako přes zeď zaslechnuté melodie, které si kdosi zpívá ve sprše, jindy se při samplech šeptajících hlasů ošíváte s pocitem, že posloucháte něco, co jste slyšet nikdy neměli.
Kokainová euforie smutku
Londýnský dubstep určitě patří mezi nejživější hudební scény v současné klubové hudbě. Temný styl vycházející z jamajského dubu má minimální komerční potenciál, proto se mohl dlouho vyvíjet v ústraní ghetta pirátských vysílaček a večírků v malých klubech. Mělo to pozitivní dopad – místo komerční uniformity se styl rozkošatěl a dnes se už pod toto označení zařazuje řada producentů a DJů. Mezi nimi i Burial. V jeho hudbě ale nenajdete typické znaky dubstepu – dubová echa, basové linky drtící reproduktory ani apokalypticky těžké beaty. Burial má ve skutečnosti mnohem blíže k takzvanému two-stepu: další z odnoží klubové hudby v hlavním městě Británie slavila na počátku století velké komerční úspěchy s jednoduchým kontrastem basového bubnu a hi-hatky, jež měl evokovat rychlé změny nálad drogového rauše. Kokainovou euforii obvykle ještě umocňovala éterická diva u mikrofonu. Burial si z two-stepu bere jeho emocionální vypětí, ale je temnější a preciznější. Rád navíc využívá ambientních ploch a na Untrue prokládá rytmičtější skladby několika kusy zcela bez beatů. Jsou-li ostatní skladby obtěžkané špínou nevábných jiholondýnských předměstí, pak tyto ambientní ostrůvky poskytují chvíle uvolnění.
Untrue vypovídá o stavu nostalgie a smutku, který je jedním z charakteristických znaků dubstepové vlny. Možná za to může převládající dějinný pesimismus či apokalyptické postmileniální nálady. Anebo je to jen stesk po starých zlatých časech rave kultury na začátku devadesátých let minulého století, kterou ovšem Burial těžko mohl zažít na vlastní kůži. Závěrečná skladba desky, nazvaná Raver, má neobvyklý rovný beat a primitivní zvukové efekty, což má možná evokovat acid-houseovou horečku před patnácti lety. Není důležité, že výsledkem je spíše současné minimalistické techno, protože je to rave, které přežívá ve vzpomínkách a legendách jako mýtus. Je to zvláštní rys dubstepové scény, která nechce hudební minulost negovat přísnou progresí, ale brát si ze svých kořenů (ragga, jungle, speed garage) dle libosti. Burial se tak na Untrue ocitá pohodlně mimo evoluční přímku vývoje hudebních stylů, mimo čas. Prostoru ho pak zbavuje jeho spektrální existence bez mediální prezentace. Užívat si luxusu neexistence dokážou jen výjimečné osobnosti, Burial – ať už je to kdokoliv – to umí.
Autor je hudební publicista.
Burial: Untrue. Hyperdub; 2007.