Třetí odboj v exilu

Mýlí se ti, kdo hovoří o naprosté pasivitě československého obyvatelstva tváří v tvář komunistickému totalitnímu režimu. A nejedná se jen o známý případ bratří Mašínů a jejich přátel. Obdobně účinnými prostředky odpověděli na komunistický teror mnozí další. Na rozdíl od prvního protirakouského a druhého protinacistického odboje se odboj třetí musel postavit proti příslušníkům vlastního národa. Komunisté hnaní ambicí mocensky ovládnout českou a slovenskou společnost využívali postupy, jež si co do hrůznosti nezadaly s metodami stalinskými či nacistickými. Masové zatýkání, mučení při výsleších, násilné vystěhovávání celých rodin, existence koncentračních táborů, justiční vraždy – historik Karel Kaplan ve svých pracích uvádí, že perzekuci v letech 1948–1989 pocítilo na vlastní kůži „okolo dvou milionů občanů či půl milionu rodin“.

Časově se pojem třetího odboje zpravidla vztahuje na počáteční období existence komunistického totalitního státu, tj. na konec čtyřicátých a padesátá léta 20. století. Mezi jeho příslušníky ovšem patří i generace lidí, kteří v pohnuté době konce třicátých let teprve dospívali. Právě k ní patří také Ivan Gaďourek – světově uznávaný profesor sociologie a autor knihy Cestou Komenského. Vzpomínky z mládí účastníka třetího odboje. Jeho chronologické a s jistou dávkou noblesy podané vyprávění se vyhýbá zbytečným odbočkám, příliš obecným úvahám i detailním analýzám.

Z odboje do odboje

Ivan Gaďourek se narodil do rodiny čs. legionáře a dětství prožil na různých místech Moravy, kam jeho otce zavály pracovní povinnosti projektanta vodních staveb. Podobně jako další účastníci třetího odboje – členové nekomunistických politických stran, různých církevních, společenských, sportovních a kulturních organizací, byl i Ivan Gaďourek formován atmosférou meziválečné Československé republiky, masarykovskými humanitními ideály, Sokolem a skautingem. Jeho dospívání výrazným způsobem ovlivnila druhá světová válka. Už na gymnáziu se zapojil do odbojové činnosti, po maturitě byl potom totálně nasazen do zbrojovky v Zábrdovicích, kde se snažil škodit válečnému průmyslu nacistické říše.

Konec války Ivan Gaďourek líčí realisticky, bez emocí. Negativní zkušenosti s Rudou armádou, které provázely osvobození Brna, jej přivedly k názoru, že budoucnost Československa spojená se SSSR není tou nejlepší volbou. Tento názor sdílel již od konce války mimo jiné s Mojmírem Povolným, později jedním z nejvýznamnějších představitelů československého poúnorového exilu, či s Jaromírem Bohanesem, Dušanem Novákem a dalšími zakladateli brněnského politického klubu Knihovna, jejímž vůdčím představitelem se stal později nechvalně proslulý Vlastislav Chalupa alias mjr. Král. Právě jeho odhad a rozhled tehdy podle Gaďourka umožňovaly lidem kolem Knihovny předvídat kroky komunistů a bleskurychle na ně reagovat.

I je však únorový převrat zastihl nepřipravené. Třetí odboj neměl od počátku žádné domácí ani zahraniční centrum schopné koordinovat vlastní aktivity. Proto ta živelnost, impulzivnost a rozmanitost forem odporu, na druhé straně provázená naivitou a objektivní nemožností odhadnout reálný stav věcí. Členové skupiny Knihovna si rozdělili role: část z nich dostala za úkol organizovat odboj a zpravodajskou činnost v Československu, ostatní měli odejít za hranice, vyhodnocovat zasílané zprávy a dále je šířit v politických kruzích demokratických států. Ivanu Gaďourkovi se v dubnu roku 1948 podařilo úspěšně přejít hranice. Následovala několikaměsíční anabáze po uprchlických táborech v Německu. V červenci se za vydatného přispění své budoucí ženy Joke ocitl v Holandsku.

Zpravodaj na příjmu

Při líčení poválečného života v Holandsku uplatňuje Ivan Gaďourek svůj pozorovací talent. Popisuje mentalitu Holanďanů, jejich zvyky a tradice, vyzdvihuje jejich smysl pro společenskou solidaritu, ale přitom nepřehlédne, že si potrpí na byrokracii. Zároveň se v něm nezapře sociolog: zajímá se o světonázorové a konfesionální uspořádání holandské společnosti, ale také o problémy exulantů, které se ho osobně týkají. Stejně jako oni si musel zvyknout na jiný způsob života. Založil rodinu a zároveň se rozhodl pokračovat ve studiu sociologie. V roce 1953 se habilitoval prací The political control of Czechoslovakia. A study in social control of a Soviet satellite state, v červnu roku 1958 byl jmenován řádným profesorem na univerzitě v Groningenu. To vše šlo ruku v ruce s neutuchajícím zájmem o dění v jeho bývalé vlasti. Aktivně se podílel na činnosti krajanských spolků, přes holandskou ambasádu přijímal od bývalých „knihovníků“ zprávy o politické a hospodářské situaci i o náladách československého obyvatelstva, které dále rozšiřoval v rámci „Pracovní skupiny Holandsko“. Mezi jeho informátory v Československu patřili mj. Jaromír Bohanes, Zdeněk Kessler, Dušan Novák a Luboš Kostrhun, kteří za svou odbojovou činnost draze zaplatili mnoha lety v komunistickém vězení.

Konfident mezi mukly

Jejich tragické osudy mají přímou souvislost s případem, kterému Gaďourek ve své knize věnuje zvláštní pozornost. Na odhalení konfidenta Vlastislava Chalupy alias mjr. Krále si veřejnost musela počkat až na počátek devadesátých let minulého století. Na Chalupově případu autor ilustruje metody, s jejichž pomocí StB po únoru 1948 infiltrovala odbojové skupiny a de facto umrtvovala jejich činnost. Důsledky práce konfidentů byly drastické: desítky lidí skončily na popravišti a tisíce si odseděly řadu let v komunistických lágrech.

Gaďourek připouští, že pro něj i mnoho jeho přátel byl Chalupa zpočátku vzorem. Po únorovém převratu sám sebe pověřil řízením podzemních organizací v Československu, které měly pracovat zcela anonymně a nezávisle na sobě. Chalupa byl svými spolupracovníky obdivován pro neutuchající aktivitu a nápady, které byl navíc schopen realizovat. Gaďourek přiznává, že ho k němu vázalo silné přátelské pouto, a nedokázal si připustit myšlenku na jeho zradu. Po zinscenovaném ilegálním přechodu hranic se Chalupa zapojil do činnosti politického exilu ve Francii. Ani tehdy však na něj nepadl stín podezření, a to přesto, že se k němu již tehdy objevily možné indicie.

S obviněním proti Vlastislavu Chalupovi, který se do té doby bezskrupulózně pohyboval mezi těmi, jež poslal do vězení, vystoupil až v roce 1991 bývalý mukl Jiří Málek. Chalupa v reakci na obvinění založil Centrum pro československá exilová studia, kde vydal silně tendenční knihu Prameny k dějinám třetího odboje, jež měla posloužit k jeho obhajobě. Poté, co prohrál soudní při s Jiřím Málkem a co se od něj distancovali jeho bývalí přátelé, se již v České republice neobjevil. Zemřel v roce 2002.

Vzpomínková kniha Ivana Gaďourka přináší řadu doposud nepublikovaných informací z organizování protikomunistické činnosti v Brně před rokem 1948 a v prvních letech strávených v exilu. Autor sám v úvodu omlouvá svou archaickou češtinu, která však není na překážku, ba naopak. Cenné svědectví o době nedávno minulé je tak o poznání osobitější.

Autor je historik.