Ohňostroj
Hana-bi
Režie Takeši Kitano, 1997, 103 min.
Filmhouse 2008
Policista Niši cítí vinu za těžké zranění svého kolegy i smrt druhého policisty. Současně se chce věnovat své ženě v posledních měsících jejího života. Ke všemu vede jedna cesta – individuálně se vypořádat s mafií a splatit tak morální dluhy vůči přátelům i rodině. Ve filmografii Takeši Kitana neobvykle minimalistický snímek, kde je do vzájemného kontrastu postaveno psychologické meditativní rozpoložení hlavního hrdiny a místy drsné akční sekvence, nevyhýbající se naturalistickým detailům. To vše je navíc proloženo obrazy malířských děl (autorem je sám režisér, ztvárňující i hlavní roli) znázorňujících fantaskní krajiny plné barev a světel. Kitano jako by vytvářel poezii kombinací navzájem neslučitelných složek, stejně jako je hlavní postava Nišiho plná protikladů, na první pohled nespojitelných. Dokáže v jednom okamžiku brutálně zabít nepřítele právě tak jako se dojemně starat o nemocnou ženu nebo s vnitřním soustředěním sledovat mořský příboj. Jeho svět má několik tváří, s nimiž se musí smířit. Krása zůstává krásou i ve stínu zla, od nějž nelze abstrahovat. Disk obsahuje kvalitní přepis filmu s originálním japonským zvukem a českými titulky.
Petr Gajdošík
Velká potopa
Le Prophétie des grenouilles
Režie Jacques-Remy Girerd, 2003, 87 min.
Hollywood Classic Entertainment 2007
Animované filmy jsou v poslední době zárukou komerčního úspěchu. Zejména ty trojrozměrné. Bohužel však většina režisérů vaří stále z té samé vody, a tak divák jen stěží rozeznává rozdíly mezi jednotlivými filmy. I to je důvod, proč se vrací i dvojrozměrná animace, která dokáže lépe přenést na plátno autorův vyhraněný styl. Ve stejném roce jako Trio z Belleville vznikla i Velká potopa, která je, alespoň co se kresby týče, tomuto snímku podobná. I když jde tentokrát především o film určený dětem, najdeme i tady několik až surrealistických nápadů a nečekaných zvratů. Jednoho dne žáby předpovědí, že nastává nová biblická potopa, a kdo si nepostaví koráb, je odsouzen k zániku. Strýc Ferdinand sice žádný koráb nemá, stačí mu ale pořádně nafouknutá pneumatika traktoru, na které uvízne jeho stodola plná zvířat, a máme na světě novodobou Noemovu archu. Kromě zvířat domácích se na ni dostanou i zvířata ze zoo, která má Ferdinand dočasně na starosti, a tak na arše začnou problémy. Jak přeměnit masožravce v býložravce, když k jídlu jsou na palubě jen brambory? Snímek je ke svým postavám občas víc krutý, než bychom u pohádky čekali (v jednu chvíli si divák myslí, že rodiče hlavní hrdinky sežrali krokodýli, vystupuje tu také želva, které krokodýli ukousli tlapku, k újmě přijde i několik kuřat), nechybí mu však vtip ani napínavá zápletka. Navíc, kdo kdy viděl slony filosofující o smrti?
Jiří G. Růžička
Křivák
One-Eyed Jacks
Režie Marlon Brando, 1961, 141 min.
Levné knihy 2007
Křivák je jedním z případů, kdy cesta vedoucí k vzniku filmu by vydala na film samotný. Adaptace románu Charlese Neidera se v polovině 50. let chopil Rod Serling, avšak kvůli producentově nespokojenosti jeho práci předělával Sam Peckinpah. Škatule neustaly, oslovený Stanley Kubrick se scénářem spokojený nebyl, čímž vyřadil ze hry jak sám sebe, tak paradoxně i Peckinpahův text (na scénáři se vystřídali ještě dva autoři). Režie se nakonec chopil hlavní herecký představitel Marlon Brando. Ale ani on nevyšel z bitvy jako vítěz, studio mu pětihodinovou variaci na příběh Pata Garretta a Billyho the Kida sestříhalo na polovinu, čímž podle Branda utrpělo hlavně psychologické vykreslení jednotlivých postav. Vzhledem k tomu, že neznáme původní verzi, musíme usuzovat z výsledku – a ten nejenže nevykazuje bolesti násilně zkráceného díla, ale dokáže svou meditativní hrou s ústředním tématem pomsty zaujmout. Brando koncipoval svůj film jako westernovou antickou tragédii. Při sledování Křiváka, předzvěst revizionistických tendencí ve westernu, ale člověka napadne, že studiový sestřih originálu snad ani neměl tak negativní dopad na film jako obrazová kvalita tohoto DVD. A ořez z původního formátu 1,85:1 na 4:3 lze považovat za něco jako střelbu do zad. Tragédie vpravdě antická…
Lukáš Gregor
Ministry
The Last Sucker
13th Planet / EMI 2007
The Last Sucker má uzavírat kariéru kapely, která byla na vrcholu na přelomu 80. a 90. let. Tehdy stáli Ministry na čele electrothrashe a industriálního metalu, což jsou jen dvě z mnoha označení pro amalgám brutálních industriálních zvuků, nabroušených thrashových riffů kytar a úderné rytmiky, jehož cílem bylo dosáhnout maximální intenzity. Od poloviny devadesátých let však sláva skupiny upadala; pokus přiblížit se metalové scéně jí sice zajistil nové fanoušky, ale zbavil ji puncu originality, neboť ve vyvážené směsi začaly převažovat metalové kytary. Závěrečná trilogie Houses Of The Molé, Rio Grande Blood a The Last Sucker pak představovaly pokus o návrat k období alba Psalm 69, takže elektroniky a samplů přibylo. Jourgensen zřejmě pochopil, že vyšší tempa mu svědčí lépe než pomalá valivá z alba Filth Pig. Navíc našel nové téma, na které zaměřit svůj vztek – George W. Bushe. Nejlepší jsou právě ty nejvzteklejší skladby, síle napomáhají témata písní, jako je situace vojáků za mořem. Hned úvodní Let´s Go je patřičně nadupaná, škoda jen, že v závěru ji rozmělní zbytečné kytarové sólo. Přes veškerou snahu zůstává poslední deska ve stínu klasiky a nenapomáhá tomu ani hvězdné obsazení s hudebníky z Killing Joke, Slipknot a Prong. Chtělo by to nejen údernost, ale větší pestrost, neopakovat dokola jeden riff, ale ještě ho něčím podpořit. Za patnáct let se přece jen leccos změnilo.
Alex Švamberk
Takayanagi Masayuki & New Direction for the Art
Complete „La Grima“
Doubtmusic / RéR CZ 2007
Jazzového kytaristu a kapelníka Masayuki Takayanagiho (1932–1991) lze označit za zakládající osobnost japonské jazzové avantgardy a improvizované hudby. Jeho kariéra začala zkraje padesátých let, ovšem tehdy hrál ještě swing. V šedesátých letech přišel s novátorským hudebním konceptem, jehož podobu rozvíjel až do své smrti. Čtyřicetiminutová skladba La Grima byla zaznamenána živě při vystoupení Takayanagiho tria roku 1971. V komentáři k nahrávce se píše, že na jeho „nový jazz“ tehdy publikum reagovalo velice podrážděně, což je slyšet i v závěru alba. Není ale divu, protože hudba souboru New Direction suverénně předjímá hudební vývoj minimálně o dvacet let. Výjimečnost spočívá právě ve hře na kytaru, respektive v kombinaci klasických jazzových nástrojů. Divokým saxofonovým sólům Kenji Moriho, upomínajícím místy na pozdního Coltranea, místy na raného Brötzmanna, dělá neustálý podklad Takayanagiho kytara. Ta ovšem nehraje jazzové vyhrávky, sóla nebo akordy, které by se v době vzniku alba daly předpokládat, ale vytváří neklidné plochy, těžké špinavé erupce nebo dlouhé osamocené tóny mimo rytmus horečnatých bicích. Právě díky směsi freejazzové improvizace a na svou dobu naprosto nezvyklých hlukových prvků je považován za japonského předchůdce či průkopníka noisové hudby. O tom svědčí mimo jiné i jeho žák Yoshihide Otomo, který jeho odkaz rozvíjí různými způsoby dodnes.
Karel Kouba
Jaromír 99 & The Bombers
Jaromír 99 & The Bombers
Indies Scope Records 2007
Jaromír Švejdík a Jaroslav Rudiš, tvůrci komiksové trilogie o Aloisi Nebelovi, přicházejí s novým hudebním projektem. A protože vědí, jaká je zrovna v mainstreamových médiích poptávka, neostýchají se vyjít jí vstříc; v tom se podobají dnes již nebožtíkům Moimir Papalescu and the Nihilists. I ta struktura názvu odpovídá. A co se tedy žádá? Rozhodně „udělej-si-sám”, trocha ohlasů folku, ale drsnějšího písničkářství, každopádně retro a všechno tak nějak „neotesaně” a „ze života”. Kytary občas nepříjemně zadrnčí, Švejdík odhalí své logopedické vady, které v domovské skupině Priessnitz celkem úspěšně skrývá v hluku rockového ansámblu, nedokonalost se stává normou a bazíruje se na ní. Když své nejsilnější kusy zpívají Hutka či Třešňák, rád se přenesu přes občas skřípající osobitost jejich vokálního a instrumentálního projevu, protože dole se skrývá neotřelé sdělení, zde ale chyby, povýšené na žádané zboží, nemají čím být omluveny, protože jsou tím jediným, co Bombers hodlají nabídnout. Jejich instantní snobská směs místy připomene civilní polohu mňágovského Petra Fialy, jinde (úvodní Tak jo) se ke slovu přihlásí spíš Divokej Bill. Nejsilnějším pocitem z jedenáctipísňové kolekce je ledabyle maskovaný kalkul a touha být tím, kdo zná surfovat na stříbrných vlnkách neúnavně dorážejících trendů.
Petr Ferenc