Rutu Modanová
Hluboké rány
Přeložil Richard Podaný
BB art 2008, 176 s.
Izraelský komiks, navíc nazvaný Hluboké rány, svádí k představě, že půjde o jedno z dalších vylíčení izraelsko- palestinského konfliktu a ran, jež přináší. Jenže tyhle hluboké rány jsou intimního rázu, s politikou nemají nic společného a jsou vlastní nám všem. Střízlivá kresba je provázena stejně střízlivým zacházením se slovy; žádné nepřebývá a každý dialog dýchá skutečným životem. Z typických izraelských reálií se objevuje jen fenomén teroristického útoku, a ten pouze spouští vztah mladého izraelského taxikáře a dívky z bohatších kruhů. Jejich osudy se protnou díky postavě mladíkova otce, který je zároveň milencem dotyčné dívky. Hledání otce, který se synovi, s nímž nikdy neměl dobré vztahy, ale ani dívce, jež měla pocit, že jí patří, neozývá, je sondou do duší obou postav. Porozumění, které syn nenacházel u otce a které si zřejmě jen představovala zamilovaná dívka, se tak jaksi přirozeně a v podobě jisté katarze objevuje v rámci vztahu dvou lidí, kteří se náhodně potkali. Kniha nemá žádnou zásadní vadu (až na trochu předvídatelné rozuzlení), ale při jejím rozsahu a vpravdě epizodním vhledu do života dvou lidí se zdá, že označení grafický román je pro ni až příliš. Spíše tedy zdařilá grafická novela či povídka.
Lukáš Rychetský
Vladimír Pospíšil
Kalikrů kalikým – výbor poezie z let 1998–2004
Clinamen 2007, 152 s.
Kalikrů kalikým, ze špeka stoupá dým; víc nepovím než to, co vím: Vladimír Pospíšil majstrem jest, to jasné jak na oko pěst: „Bunda z koženky/kunda z Boženky“a mnohé jiné kalambúry rojí se knihou jako můry (případně bůry do kašny padající shůry). Lyrická expresivita i rafinovaná naivita, vzdálené i blízké, vysoké i nízké – takové jsou alotrie Pospíšilů Vladimíra poezie, k tomu forma sevřená do veršů i v básních v próze volně svařená. Od Morgensternovy metafyziky do Jarryho patafyziky včetně undergroundové parafyziky – taková jsou pařeniště jeho Poetiky – mžiky a tiky, zdatné dovednosti a triky rozličné metriky, té semetriky! „Jiskří elektriky“ – s tituly básní si autor hlavu neláme, činí dle prvního verše – tak to děláme s i bez rešerše; a motivy zda putují? Tu zmizí, onde vyplují, podobny velrybě či splávku – pan básník staví přes oceán lávku z veršů a rýmů, což je vždycky potěcha, zvláště když při skládání nespěchá a netropí moc šprýmů. Dneska se bude básnit všude! No dobře – a co z toho bude? Návrat k lyrice, přívrat k patafyzice – obnovení zbrusu nové tradice: sbírka obsahuje jak hady, tak i hadice, věhlasné už v antice, natož v dobách pozdějších, tamějších i vezdejších; tak vzácný rozptyl mravenců, až publikum vzdychne z plebejců, a obzvlášť vzdychnou plebejky: koukněte na ně – na bejky!
Vít Kremlička
Jindra Tichá
Incest
Akropolis 2007, 154 s.
Filosofka Jindra Tichá žije od 70. let na Novém Zélandu, odkud čas od času pošle do Prahy k vydání beletristickou knížku. Ta poslední svým názvem a přebalem slibuje „prolomení tabu“, totiž literární zpracování incestu zasazené do českých poměrů 50. let. Ano, Incest je jistě název prodejný, ale právě „české poměry 50. let“ by jakožto název knihy byly výstižnější. Jedná se totiž o jakousi vzpomínkovou prózu, kde autorka v první osobě vypráví o prázdninách u babičky v Domažlicích, upřímně myšleném marxismu, přeměně katolických poutí na slavnosti míru, o mravní chátře na tehdejší FF UK. Jenže právě toto zasazení do poměrů – samo o sobě ovšem čtivé, poučné a nikoliv upovídané – odvádí pozornost od tématu, jímž měl být problematický vztah k nevlastnímu bratrovi. Incest se tak poněkud utápí v reáliích: v plenárkách, černobílé televizi, frontách v krámě. Také aluze k filosofii, byť duchaplné, působí mnohdy poněkud nadbytečně. A co je smutné: jazyk, jímž kniha promlouvá, není zrovna český. Pod větami cítíme anglickou syntax i slovosled a přivlastňovací adjektivum abys pohledal, tedy alespoň v některých pasážích; nicméně ti, které nevzrušují jazykové nuance a kteří spíše než incestu chtějí porozumět nejtemnějším letům naší historie, si přijdou na své.
Michal Špína
Josef Škvorecký
Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře
Literární akademie 2007, 273 s.
Jak LA (a elektrárenský monopol, jenž „je partnerem této publikace”) pokračuje ve vydávání sebraného díla živoucího klasika, svazky se od zásadních próz posouvají k doplňkům a margináliím spíš pro vážné škvoreckology a -fily. Tento, shromažďující scénáře známých filmů ze 60. let, by mohl představovat úkrok nazpět, ale zajímavostí zůstává někde v půli cesty. Titulní detektivně-hudební satiru (bez Suchého písní, jež zastupují odkazy na spisy), eponymní třetinu činu v dívčí škole a reedici Farářova konce doplňuje kratičká synopse Zbabělců, proslule nezfilmovaných „díky přepadu naší vlasti sovětskou armádou”, jak vzpomíná Autorova poznámka (pádná rána staromilcům lkajícím, že dřív se jinak dbalo na rozlišování předložek pro příčinné vztahy; vysvětlení o odstavec dál, proč je Forman nenatočil ani anglicky, si odporuje – v tiráži není uveden žádný redaktor a na knize je to znát). Největší, ale nijak přínosnou novinkou z archivů je první společná práce se Zdenou Salivarovou na motivy Wellsovy povídky o zrychlovači reakcí, příliš usilovně „viktoriánská šílenost”, poplatná době i místu vzniku. Editor Michal Přibáň zaslouží chválu za faktografickou detailnost, méně už za ideologicko-hagiografický polopatismus („v šedesátých letech, tedy v době, která přece jen již tolik nepřála stalinistickým dogmatikům, vyšli [Zbabělci] v dalších třech vydáních”).
Jan Vaněk jr.
Raymond Chandler
Španělská krev – Spanish Blood
Přeložil Tomáš Korbař
Garamond 2007, 144 s.
K dobrým zvykům v rámci výuky jazyka patřila odnepaměti četba. Podle míry znalostí toho kterého studenta se začínalo od jednodušších textů k těm náročnějším, ale pokaždé se kladl důraz na záživnost textu, aby žák, potýkající se s obtížemi a úskalími cizího jazyka, se alespoň bavil. Detektivní příběhy pak byly vyslovenou klasikou, a tak se nelze divit, že redakce nakladatelství Garamond sáhla v případě dalšího svazku bilingvního vydání opět po klasikovi žánru. Pátráním po vrahovi jednoho z kandidátů na starostu je pověřen detektiv Sam Delaguerra, který do případu navíc vnese nádech osobního zaujetí – mezi obětí a detektivem totiž existovaly přátelské vazby, a tak je kladný výsledek pátrání pro vysokého, snědého, štíhlého a většinou mlčenlivého muže nejen otázkou profesionální cti. A nejen záležitostí politickou, i když k vraždě Donegana Marra došlo dva měsíce před volbami a jeho přítel byl opravdu žhavým kandidátem. Což se mnoha lidem nemuselo hodit, a tak se okruh možných motivů ze zcela pochopitelných důvodů rozšiřuje – i když byla mrtvola nalezena ve své kanceláři zhroucená v modrém čalouněném křesle s průstřelem na levé straně vesty a s revolverem v pravé ruce, spočívající na psacím stole… a na první pohled bez jakýchkoli známek nějakého násilí anebo boje. Jenže z revolveru, který mrtvola třímala v ruce, se zjevně nestřílelo…
Magdalena Wagnerová
Kim Kang-won
Královnin rytíř 1–3
Přeložila Dana Krejčová
Talpress 2007, 193, 171 a 195 s.
Nakladatelství Talpress spouští už několikátou řadu korejské manhwy. Opět určené především dětem, respektive dospívajícím dívkám. V Koreji tato série vychází již od roku 1997 a má téměř dvacet svazků, u nás vyšly v jednom vrhu tři. Manhwa, stejně jako její známější sestřička z Japonska manga, je postavena na emocích svých hrdinů, proto mají postavy oči větší než za babičku převlečený vlk a ústa otevřená od ucha k uchu. Na rozdíl od svých evropských konkurentů jsou manhwa příběhy mnohem delší a často se kreslíř kryje se scenáristou. Práce tak má nad hlavu a na nějaké vykreslování není čas – když se postava stydí, jednoduše se jí obličej překryje čárami, když má radost, stačí na půl strany zobrazit ústa a přidat nějaké to citoslovce. Obrázky jsou tak citoslovci přímo přeplněné, zrovna jako nejrůznějšími emotikony v podobě zvířátek. Příběh je většinou prostinký – v tomto případě stačí dospívající dívku poslat do země Fantasmy, kde se má stát královnou, tady se zamiluje do rytíře, který je jí přidělen, posléze je korunována a začínají se objevovat první nepřátelé. Víc nečekejte. Záporné postavy jsou viditelně starší, ošklivější nebo černější (v překladu Dany Krejčové také hojně užívají označení „ten kretén“), kladné naopak oplývají krásou a musí mít i nějaký ten grafický odlišovač, aby nesplývaly s ostatními. Komiks pro otrlé diváky nekonečných soap-oper!
Jiří G. Růžička
Reflexe 32
Ve filosofické revui se J. Sokol zabývá úlohou, jakou filosof Jan Patočka sehrál při vzniku Charty 77: ačkoli v podstatě apolitický, byl vnímavý pro společenské události, citlivě reagoval na nespravedlnost, která se projevila právě v souvislosti s uvězněním rockerů, a jeho aktivita vedla k založení Charty 77. F. Karfík rozebírá Patočkův text o posmrtném životě a nesmrtelnosti. Ve fenomenologickém pohledu poukazuje na Patočkův důraz na potřebu druhých, na to, že náš život je povýtce intersubjektivním fenoménem. Nesmrtelnost je pak viděna jako schopnost účastnit se nadosobní (duchovní) skutečnosti. Patočka toto vše vnímal v rámci svého sókratovského pojetí péče o duši. M. Petříček ve své úvaze o události setkávání vychází z Finkovy kritiky Husserlovy fenomenologie, kdy se zjišťuje, že filosofie v sobě podržuje vždy určitý spekulativní moment; již lidská schopnost překračovat k celku bytí vyžaduje jistou spekulativní schopnost. Dále se autor posouvá k osvětlení fenoménu existenciální fenomenologie a vykládá filosofické podněty ze strany takových myslitelů, jako byl W. A. Luijpen, L. Binswanger a F. J. J. Buytendijk. Intencionalita se začíná heideggerovsky chápat z konkrétní lidské existence. Podstatným příběhem je pak samo setkání jedinečných já, jedinců, kteří se nacházejí v důvěrném my-dva spolu.
Jiří Olšovský
Rumunsko
Observator Cultural 7
V čísle najdeme blok nazvaný Satanské verše mezi literaturou a náboženským fundamentalismem, zabývající se románem Salmana Rushdieho. Eliane Escoubas, Madalina Diaconu a Bogdan Minca ve svých textech připomínají 90. výročí narození rumunského filosofa Waltera Biemela. Jeden z článků se věnuje korespondenci dvou meziválečných filosofů, Benjamina Fondaneho a Jaquese Maritaina, která vyšla v roce 1997 v Paříži. Rozhovor je veden s autorkou experimentálního románu Locuiesc in televizor (Bydlím v televizi), spisovatelkou Chloe Delaume, která říká: „Budu psát experimentální literaturu celý život. V románu mě příliš nezajímá příběh, ale forma.“ Jeden článek je věnován Pannonice de Koenigswarter, baronce Rothschildové, člence francouzského odboje, která se stala válečnou hrdinkou a jako obdivovatelka jazzu svůj čas i peníze věnovala lidem, kteří se zapsali do dějin hudby – patří k nim Charlie Parker, Sonny Clark, Horace Silver nebo Tommy Flanagan. Radua Jude, představitel nové vlny rumunské kinematografie, který připravuje svůj celovečerní debut, v rozhovoru prohlašuje, že „Ceny z tebe lepšího filmaře neudělají“. Připomenuta je světová premiéra hry Gradina de vara sau Hai sa-i batem (Letní zahrada aneb Pojďme je zmlátit) Radu Tuculeska v divadle Orfeus v Praze. Týdeník pak ohlašuje 70. výročí narození Jiřího Menzela. V kině Eforie v Bukurešti budou promítnuty některé jeho filmy.
Dan Mircea Duta
Břetislav Tureček
Světla a stíny islámu
Knižní klub 2007, 216 s.
Jaká je úloha a smysl cti v lidském životě a společnosti? Jak my na Západě dbáme o svou čest? U nás už patrně zas tolik neplatí – avšak v arabském světě zastává místo absolutní. Takovou disproporci si možná ani neuvědomujeme, jenže z ní plyne řada konsekvencí i politické povahy. Význam Turečkovy knihy spočívá v tom, že poukazuje k esenciální a flagrantní odlišnosti islámské kultury a společenské struktury a dokazuje, do jaké míry náš vztah k islámskému světu vychází z předsudků. Víme třeba, že v Íránu se připouští (ba doporučuje) antikoncepce a v Afghánistánu roku 2004 vážili v horách pokorně až osm hodin chůze do volební místnosti? Teoreticky a jazykově důkladně vybavený, zcestovalý novinář dokládá, že náš obraz miliardové obce se skládá z povrchních asociací, povšechných televizních šotů, sloganů a floskulí, zkrátka směsi stereotypů – zatímco autor, čerpající u pramene, v rodinách obyčejných muslimů, na tržištích, ve školách i krizových oblastech, poměřuje naše světy se snahou o subtilní porozumění. Turečkův pohled zblízka je užitečný a cenný – úspěch islámských fundamentalistů (kteří dokážou obratně zužitkovat každý centimetr politické svobody) se nepochybně odvíjí i od frustrace muslimů ze sebevědomého západního neporozumění všemu, co je pro ně běžné, podstatné i posvátné.
Jiří Zizler
Simon Blackburn
Platónova Ústava
Přeložila Karla Korteová
Pavel Dobrovský – BETA 2007, 237 s.
Cambridgeský profesor filosofie píše příběh jednoho z klíčových Platónových děl v kontextu jeho filosofie. Spíš než o sevřenou analýzu jednotlivých Platónových politických a filosofických témat jde o soubor obsahově sice provázaných esejů, ale nikoli o souvislý výklad. Příliš asociativní esejistická forma vede v řadě pasáží k myšlenkovým zkratům a přílišným zjednodušením. Blackburn se na jedné straně neztotožňuje – a zcela právem – s Popperovým výkladem Platónovy Ústavy v Otevřené společnosti a jejích nepřátelích, ale sám ještě Popperova zjednodušení (Ústava jako starověká anticipace absolutistických a totalitních režimů) dovádí ad absurdum. Ani Popper nevede tak přímočarou spojnici mezi Ústavou a totalitarismem, chápeme-li ho v jeho primordiální verzi, tedy jako formu vlády nevázanou na konkrétní historickou situaci 20. století. S příliš ležérním zpracováním tématu souvisí i podstatná opomenutí. Blackburn například nezmiňuje důležité dílo Plato christianus od Endreho von Ivánka, ale uvádí méně významné Cornfordovy práce. Jistě je užitečné, že naprostý začátečník v platónské literatuře získá některé základní poznatky o kritických vydáních Platónova díla, např. o Stephanově číslování, na druhé straně se mu dostane leckdy povrchních poznatků o bohaté evropské recepci a přetváření Platónovy knihy o politické dimenzi člověka i společnosti.
Michal Janata
Svědectví – osudy politických vězňů 1947–1976
Editor Ludmila Vrkočová
Ludmila Vrkočová 2007, 331 s.
Po Bartoškově Českém vězni a několika dalších knihách rozhovorů s politickými oběťmi komunistického režimu dostává se čtenáři do ruky další podobný soubor. Úvodní slovo Ivana Medka otevírá sérii různorodých osobních výpovědí se záměrem vydat svědectví a zabránit tak zapomenutí někdejší politické zvůle. Na třech stovkách stran se setkáváme s devětadvaceti osudy, tvořícími sociologicky různorodé spektrum – od řeholnic a kněží přes hokejového reprezentanta až po předsrpnového armádního důstojníka. Časově se soubor neomezuje na éru stalinismu, i když vymezení v podtitulu je s ohledem na obsah trochu nepřesné, je zde totiž řeč i o letech osmdesátých a devadesátých. Soubor nezapře svůj původ v cyklu rozhlasových pořadů pro Svobodnou Evropu a Český rozhlas – výpovědi politických vězňů jsou ponechány v jazykové podobě mluveného slova, takže vyniká jejich autenticita i větší či menší míra autostylizace. Nejedná se v pravém slova smyslu o rozhovory. Jednotlivá svědectví plynou v podobě monologů, někdy ucelených, jindy lehce chaotických. Knihu doplňuje fotografická příloha, lehká zmatečnost jejích popisek ve vztahu k textu (záměna křestních jmen některých protagonistů) a nedokonalá grafická úprava zaslouží si snad jedinou výtku v hodnocení této knihy.
Matěj Kotalík
Ivan Kraus
Ve vlastních názorech se shodnu s každým
Garamond 2007, 136 s.
Povídkovou tvorbou proslavený autor si souběžně s autobiografickými narativními miniaturami zapisoval i literární útvary ještě menší. Některé aforismy mu od šedesátých let vycházely v časopisech, většina z nich se však premiéry dočkala až nyní. Jednoduchá souvětí seskupená pod názvem Telegramy do sebe nejednou nasákla vypointovanost Krausových povídek, především však jeho humor, připodobňovaný k Poláčkovu. V aforismech je ale na rozdíl od svých povídek a novel více ironikem, poukazujícím na lidské omezenosti (ať už ve vztahu s krajinou, okolím nebo sebou samým). Kniha obsahuje také drobné jednoaktovky, v nichž autor posouvá ironii až k sarkasmu. Minidramata fungují jako absurdní výpověď o politickém systému, jeho vratkosti a zvláště pak tuposti, jde-li o systém nedemokratický. Veseleji vyznívají úseky nazvané Čeština je vtipný jazyk, kde Kraus propojuje vypravěčství s nápaditou slovesnou hrou. Kniha by snad neměla zklamat Krausovy příznivce, ale možná zaujme i ty, kteří se s jeho tvorbou dosud neseznámili.
Lukáš Gregor