Režie Tom DiCillo, 2006, 102 min.
MagicBox 2008
Snímky Jima Jarmusche u nás mají o diváky postaráno, a tak není divu, že film Opilí slávou otevíral loňský karlovarský festival (ale do kinodistribuce se nedostal). Tom DiCillo je totiž kameramanem prvních Jarmuschových filmů. Jeho režijní tvorba sice není nijak výrazná, ale když se ve filmu objeví Steve Buscemi, nabalí se mezi diváky další vyznavači amerického nezávislého filmu. Paradoxně nejlepší je však ve snímku Michael Pitt v roli bezdomovce, který se nejprve spřáhne se zoufalým lovcem bulvárních snímků alespoň trochu slavných osobností (Buscemi) a později se sám stává – po těžko uvěřitelných, ale komedii vlastních náhodách – hvězdou. Ve filmu se nakonec mihne i pár docela vtipných hlášek, k tomu, aby se film zapsal do paměti, popřípadě dokonce do filmové historie, to však nestačí. Děj je často chaotický a jeho základy jsou postaveny na banálních zápletkách, jako je například opětovaná láska bezdomovce k hudební hvězdičce (Alison Lohmanová tu navíc nijak nevyniká). Závěr, kdy se nenávist proměňuje v přátelství, pak zavání kýčem. Divák se tak musí rozhodnout, zda se na film dívat jako na připitomělou letní komedii nebo jako na výsledek spolupráce několika ikon amerického nezávislého filmu. Doporučuji tu první variantu, v druhém případě nelze čekat nic než zklamání.
Jiří G. Růžička
Terkel má problém / Terkel i knibe
Režie Stefan Fjeldmark, Thorbjørn Christoffersen, Kresten Vestbjerg Andersen, 2004, 75 min.
Bontonfilm 2008
Největší skandinávské animační studio se nachází v Dánsku, vzniklo v roce 1988 a nyní patří pod Nordisk Film. A Film S/A se soustředí hlavně na výrobu reklam a od devadesátých let na klasicky animované snímky. Do nového tisíciletí vstoupil A Film přidrzlým CGI animovaným titulem prezentujícím se jako film¸ „který musíte vidět dřív, než vám jej doma zakážou“. Poetikou se Terkel blíží South Parku, jak mírou vulgarity, motivy zesměšňujícími morální hodnoty a zásady, tak i úmyslně „neumětelskou“ animací. Tím sice Terkel vybočuje z výchovné linie ostatních CGI animovaných filmů, ale chybí mu přesah do společenských témat jako v South Parku. Humor stavějí tvůrci tu na více, tu na méně otřelých nápadech, jeho směr se ubírá k přímé konfrontaci s ostatní animovanou tvorbou a jako polemika s osvědčeností tak funguje. Neškodilo by místy nepodléhat pouze tomuto účelu a zkusit svůj osten vpíchnout hlouběji. Témata jako šikana, disfunkční rodina, neschopné školství k tomu vybízejí. I když A Film v dalším filmu (Ošklivé káčátko a já) otupil obhroublost, od linie „jiných“ CGI animovaných filmů se neodstřihl. Český dabing, jak už to u animovaných filmů bývá, vykazuje slušnou kvalitu a snese srovnání s originálem. Vydání na DVD je prosto bonusového materiálu.
Lukáš Gregor
Probuzení tmy / The Seeker – The Dark Is Rising
Režie David L. Cunningham, 2007, 94 min.
Bontonfilm 2008
Z žánrové tmy, kde odpočíval dlouhá léta po konci Nekonečného příběhu, byl probuzen subžánr dětské fantasy. Kdo jej vzbudil a vybudil k značným výdělkům? Paní Rowlingová a její brýlatý kouzelník. Při každé žánrové renesanci vyvolané náhlým úspěchem jednoho díla vznikají mnozí následovníci. Někteří více povedení (Hvězdný prach), někteří méně zdařilí (Eragon). Adaptace knihy Susan Cooperové Probuzení tmy patří do té druhé skupiny. Až na samé dno. Will se dozví, že je hledač znamení. Za pomoci skupiny starších nalezne v minulosti šest znamení, která znásobí jeho síly Světla, aby mohl porazit jezdce Temnoty. Samotná fabule nezapře jednoduchost, nicméně neurazí příznivce žánru. Problém nastal v její organizaci do syžetu. Postavy jsou načrtnuty zkratkovitě, jejich motivace jsou nečitelné. Svým neustálým opakováním staronových klišé se v žebříčku žánrových postav zařadí někam mezi stupidní a dementní. Některé motivy působí ve srovnání s ostatními zástupci žánru nedotaženě a otřepaně (temný jezdec). Pokus o provázání dětské fantasy s žánrem filmů o cestování v čase se také nezdařil. Návratům v čase škodí nízkorozpočtový minimalismus a nedostatečná motivace. Cunningham se snaží scénář pozdvihnout hrátkami s filmovou řečí. Užívá rakursů, zpomaleného pohybu, pozoruhodných úhlů kamery či videoklipového střihu. Dosáhne sice vizuální zajímavosti, snímek tím však z černočerné tmy neprobudí.
Milan Klíma
Erykah Badu
New Amerykah Part One (4th World War)
Universal 2008
Neosoulový žánr může, trochu morbidně, za svoji současnou renesanci děkovat smrti producenta J Dilly před dvěma lety. Snad i z úcty k předčasně zesnulému hiphopovému beatmakerovi se interpreti na okraji hiphopové scény začali obracet zpět k žánru, který v polovině minulého desetiletí spojil hip hop a r&b a navíc disponoval spiritualitou a pokorou k soulové tradici černé hudby. Zpěvačka Erykah Badu také patřila k těm, kteří se na Dillovy beaty spoléhali, a její album Mama’s Gun z roku 2000 bohatě čerpalo z estetiky nového soulu. O tři roky později natočila Worldwide Underground a na pět let se odmlčela. Dokonce to už vypadalo, že čerstvá matka hudbu pověsí na hřebík. První z dvojice plánovaných alb s názvem New Amerykah se dá považovat za manifest nezávislého hip hopu, scény kolem komunity Okaplayer, v jejímž rámci producenti Madlib, členové Sa-Ra, ?uestlove z The Roots nebo 9th Wonder pokračují nejen v odkazu J Dilly, ale celé soulové tradice. Jejich inovativní beaty harmonizují slavnou minulost s futuristickými digitálními rytmy a dovolují Badu rozehrát hlasové exhibice. Zpěvačka osciluje mezi nezastíranými emocemi a ztišenými, zadržovanými bouřemi, a když v The Healer (Hip Hop) prohlašuje, že hip hop je nad všemi náboženstvími a státními zřízeními, skoro by jí jeden uvěřil. Mimořádně silné album, které možná plně doceníme až s jeho druhým dílem.
Karel Veselý
Roam The Hello Clouds
Near Misses
~scape/Starcastic 2007
Australská nezávislá líheň okolo neojazzmanů Triosk vytvořila další album. Po postrockové odnoži Pivot, jež za své album Make Me Love You sklidila hned tři hudební australské ceny J Award, tu máme vedlejší projekt bubeníka Laurence Pikea. Ten se potkal s elektronikem Philem Slaterem na podzim 2003 v Sydney Opera House a naslepo si vyzkoušeli jam session. Protože se neplánované vystoupení nadmíru vydařilo, pomalu se začala formovat jasnější představa společného jazz-elektronického muzicírování. Když se pak nablízku objevil fenomenální trumpetista Dave Miller, byl čas vyjít s projektem na světlo. Roam The Hello Clouds jsou od začátku zasvěceni jazzu. Jazzu fúzujícímu s elektronikou nejen ve free poloze, ale také v umírněnějším smooth klídku, přecházejícím do svérázného trip-hopu a zase zpět. Objevují se indicie na spolupracovníky všech tří účastníků – Flanger, Savath y Savalas nebo Jana Jelinka. Přesto se nedá říct, že by od někoho z nich přímo opisovali. Pike se na desce jeví jako barevnější bubeník než ve své domovské formaci, Slaterovy elektronické čáry registrujete, až když se na ně soustředíte. Nejvíce slávy si pro sebe uzurpuje Miller s trubkou, která všechny recenzenty svádí ke srovnání s Milesem Davisem na albu Bitches Brew. Netvrdím, že se albem Near Misses přepisují dějiny, přesto by mohli být milovníci (nejen) poctivého fusion spokojeni.
Pavel Zelinka
Total Chaos
Avoid All Sides
I Used To Fuck People Like You In Prison/Maximum Underground 2007
Total Chaos patří k nestorům kalifornské punkové scény, i když její počátky zažili členové kapely ze strany diváků, jako fandové Dead Kennedys. Skupina, která se dala dohromady v roce 1989, se od počátku věnovala ostrému politickému punku a ke svým vzorům se na novém albu hlásí i skladbou America Über Alles. Total Chaos se žádným módním vlnám nepřizpůsobili, nepokoušejí se získat si davy adolescentů hulákavými refrény a zůstávají ostří jako břitva. Poděkovat by za to mohli americkému prezidentovi, který jim nabídl pořádnou porci munice. Vztek na Bushe dává albu patřičný říz, deska je jak přetopený kotel, každým okamžikem hrozí výbuchem. Energie vtěsnaná do necelé půlhodiny dává zapomenout na hlavní slabinu desky – písně jsou si podobné jako vejce vejci, nebýt výrazných sloganů, daly by se od sebe jen obtížně odlišit. Punkový rytmus a tempo se skoro nemění a kytarové sólo se objevuje skoro pokaždé na stejném místě. Písně se liší jen v drobnostech No Loyalty s hrdelním zpěvem začíná táhlými tóny zboosterované kytary, Pure Insanity kombinuje rottenovský zpěv a hutnější americké pojetí punku s výraznějším rytmem a bzučivou kytarou. Zmiňovaná jednokolejnost však vzhledem ke krátké stopáži nevadí, aspoň nepřijde nějaké nepříjemné překvapení. Kapela přes ohromující drive nesklouzne do křečovitosti a nasazení, které je patrné z každého taktu hudby, naznačuje, jakým zážitkem musí být koncert.
Alex Švamberk