Per Petterson
Jít krást koně
Přeložila Jarka Vrbová
Knižní klub 2007, 173 s.
Kniha norského autora získala v loňském roce cenu Dublin IMPAC, udělovanou knihovnami z celého světa. Porazila hned několik románů favorizovaných autorů, jako je J. S. Foer, J. Barnes, S. Rushdie nebo C. McCarthy. Možná jí pomohlo i to, že Petterson je původním povoláním také knihovník. Rozhodně ji však můžeme s romány jmenovaných spisovatelů jen těžko srovnávat. Jít krást koně je nostalgickou vzpomínkou stárnoucího muže na okamžiky dospívání. Bylo mu patnáct, nejlepší přítel po tragické nehodě navždy zmizel z jeho života, stejně jako jeho otec. Ne že by šlo o vzpomínky zcela ohlazené časem, unavuje však stereotypní popis vztahu s otcem-vzorem, připomínající trochu Foglarovy romány pro chlapce. Vzpomínky jsou navíc často až příliš úplné, dopodrobna jsou popsány i scény, u nichž nebyl vypravěč přítomen, a vyprchává tak jejich autentičnost. Zajímavější částí knihy je vypravěčova současnost – život v osamění, na statku vzdáleném civilizaci, jeho každodenní život, neobvyklá setkání s lidmi, zdánlivě existujícími již jen ve vzpomínkách. Petterson využívá kratší věty, aby svým slovům dodal na údernosti, postupně však jako by měl pocit, že musí spíše vyprávět než si hrát s formou, údernost se vytrácí a vkrádá se zbytečná popisnost. Pokud nemáte nutkání ponořit se spolu s knihou do krajiny vlastních vzpomínek, krást koně nechoďte.
Jiří G. Růžička
Šárka Adámková
Svítání – život s brilianty
Albatros 2007, 104 s.
Sára se chystá opustit svého manžela. Zbývá už jen poslední noc v jejich prázdném bytě. Egoistický sukničkář David je na služební cestě, syn na školním výletě, Sára má sbaleno a na jiném konci Ostravy na ni čeká malý byt. Manžela dávno nemiluje, synovi situaci vysvětlila a on ji ochotně podpořil. Hrdinka je smířená i se svou finanční tísní a těší se na život ve svobodě. O čem tedy příběh vlastně je? Sára se konečně odhodlala podívat pravdě do očí. Poznává, že muž, kterého si vzala, se nezměnil. Byl nesnesitelný od samého začátku. Poslední noc si přehrává klíčové okamžiky jejich vztahu. Varování přicházela od prvních chvil, ale Sára byla slepá. Jejich byt, kde se snažila budovat domov a hrát skvělou manželku a matku, jí připomíná všechny prohry jejího manželství. Novela se čte jedním dechem. Adámková vtáhne svého čtenáře do bytu a nechá ho vdechovat vanilkovou vůni Sářiny koupele, dotýkat se jejích mokrých vlasů a procházet bytem plným tíživých důkazů o hrdinčině selhání. Když se rozední, může tichý pozorovatel zamávat Sáře na rozloučenou. Ovšem právě v tomto okamžiku vyjdou najevo některé nedostatky. Charaktery hlavních postav jsou poněkud černobílé. Sára je utlačovaná žena s těžkými vzpomínkami na dětství, David je všivák, prolhaný od hlavy až k patě. Jasná hranice ubírá příběhu na hodnověrnosti. Kéž by bylo každé rozhodnutí tak jednoduché!
Dominika Pospíšilová
Patrick Modiano
Dora Bruderová
Přeložila Pavla Doležalová
Barrister & Principal 2007, 104 s.
O osudech Dory Bruderové, židovské dívky kdysi reálně žijící v Paříži, se čtenář během děje dozví jen málo. Autor knihy, Francouz Patrick Modiano, se jako Žid po otci narodil až na samém konci druhé světové války, tuto dobu tedy způsobem jako Dora nebo jeho otec nezažil. Dora je pro něj jakýmsi symbolem i záminkou k tomu, aby odhalil to, co bylo pohlceno časem, jako by cítil vinu za svůj mnohem lehčí osud, stejně jako křivdu a hněv za to, že byla hrůzná minulost snadno zapomenuta. A tak autor pátrá, rekonstruuje, sbírá útržky jejího života a doplňuje je svými vlastními zážitky z dětství a mládí. Kniha je napsána strohým, místy až faktografickým stylem, jako by detaily ulic a adres mohly nejen Doru, ale i atmosféru Paříže za druhé světové války oživit. Spíš nežli tyto, místy zdlouhavé podrobnosti ji však přibližují záznamy o osudech a činech mnoha dalších lidí, které autor nachází ve spisech během svého pátrání. Právě v těchto částech je příběh nejpůsobivější a strhává čtenáře mnohem víc než kusé poznatky o samotné Doře. Jedním z takových míst je např. soukromý list, který napsal mladý Žid své rodině těsně před transportem do Osvětimi. Slabou stránkou knihy je, že se autorovi nedaří čtenáře nadchnout pro Doru. Data a suchá fakta o jejím životě ji přibližují jenom málo a příběh tak občas hraničí s nudou.
Martina Blažeková
Arthur Schnitzler
Die Traumnovelle – Snová novela
Přeložila Gabriela Veselá
Garamond 2007, 268 s.
Nakladatelství Garamond vydává v bilingvní edici (už v pěti jazycích) jako studijní pomůcky literární díla slušné úrovně. Ze Schnitzlerovy novely (podle níž byl natočen film Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut z roku 1999) vane znepokojivá i vzrušující atmosféra snu, tísně, napětí, neklidu a šerosvitné noční Vídně. Na pomezí reality a neskutečna se odehrává příhoda lékaře Fridolína, toužícího skrytě po dvojí existenci: v té první by byl zdatným odborníkem, váženým manželem a otcem, v podstatně odlišné, skryté a stínové „zpustlíkem, svůdcem, cynikem, který si zahrává s muži i ženami, jak se mu právě zachce“. Náhoda mu umožní podlehnout nutkavému impulsu a vrhnout se po hlavě do dobrodružství, v příšeří a hájemství surreálné Noci vstoupit do mnohoslibného velkého příběhu, nahlédnout závratné a nebezpečné tajemství – a zase se pokojně vrátit k domácímu krbu. Vlaje tu přelud (či skutečnost) neřestné a zároveň esoterické erotiky, zahlédnuté a zmizelé, vyvolávající kaskády otázek. Co je pravda a co představa? Co minulost a co budoucnost? Jaké obrazy a děje se před námi rozvinou po zhroucení konvencí, klišé a stereotypů? Text s bohatou symbolikou a řadou alegorických významů je poznamenán znalostí psychoanalýzy a navazuje na tradici příběhu s tajemstvím, v němž platí, že „žádný sen… není tak docela snem“.
Jiří Zizler
Simone Lia
Flafík
Přeložila Gisela Kubrichtová
BB art 2008, 192 s.
Tento komiks by se dal nejlépe popsat jako dílo lyrické, zabývající se především psychologií postav, které může na čtenáře působit až terapeutickým účinkem. Flafík je mluvící králíček, jenž si nechce připustit, že je králíčkem. Hlavním hrdinou je ale jeho opatrovník Michael – typ městského člověka po třicítce. Profesní úspěch a individualita jsou u něj v kontrastu s duševní prázdnotou, citovým zmatením a nejasnou vizí vlastní budoucnosti. Je pronásledován svou přítelkyní, odcizil se rodině a pracovní rutina ho ubíjí. Hlavním tématem knihy jsou vztahy a tomu je přizpůsobena i grafická stránka komiksu. Nakreslené postavy (s výjimkou Flafíka) své emoce v rozporu s textem skoro neprojevují, ale o to víc je vnímáme. Postava králíčka vytrhává děj z realismu a dodává mu obecnou platnost. Michaelova marná snaha přesvědčit Flafíka, že je králíček, se rázem stává univerzálním aktem, do nějž si můžeme projektovat vlastní trpkou zkušenost s prvním nárazem reality. Králíček představuje protiváhu k problémům a neurózám reálného světa – potěšení ze všedních záležitostí. Není náhodou, že vypravěčem příběhu je smítko prachu, tedy něco zcela všedního a titěrného. Flafík v zásadě nepřináší nic nového. Je to příběh hledání vlastního místa ve světě prostřednictvím dětského pohledu. Malý princ v komiksovém podání. Nicméně knih, které nás vytrhnou ze zdánlivě samozřejmého chodu věcí, není nikdy dost.
Stefan Segi
A.R.R.R. Roberts
Hoblit aneb Cesta tam a samé zmatky
Přeložila Lucie Matějková
Mladá fronta 2007, 256 s.
Tolkienův promyšlený fikční svět přímo vybízí k lehkovážnému uchopení, nelze se divit, že toho Roberts využil (v roce 2006 u nás vyšel jeho Silmámilion). Svůj satirický, mnohdy dosti jízlivý jazyk uplatnil i k převyprávění příběhu o putujícím hobitovi (zde hoblit), co do struktury téměř identického. Právě v tom je však největší slabost Robertsovy práce, spisovatel jde věrně po jednotlivých epizodách, odehrává tentýž děj s týmiž postavami. To, že obry navlékne do spodniček, z Gandalfa udělá hluchého dědu a tu a onde změní název a zkomolí původní vyznění, se brzy vyčerpá. Hoblitovi schází bezprostřednost, odpoutání se od parodované předlohy. Parodie je tak většinou přízemní. Uvědomíme si to zvláště tehdy, přijdou-li sekvence, v nichž Roberts ani tak neparoduje Hobita jako Tolkienovu serióznost a dokonce se vysmívá i sám sobě. Absurdní momenty, často umístěné v poznámkách pod čarou, působí originálně a vtipně. Parodie sama o sobě nemá co říct, a je tedy samozřejmé, že Hoblita nemá smysl číst bez znalosti originálu. Největší předností knihy je tak nakonec překlad Lucie Matějkové, která jím dosáhla větší tvořivosti než sám autor.
Lukáš Gregor
Svět a divadlo č. 1/2008
„Časopis o světě divadla a divadle světa“ vstupuje do svého devatenáctého ročníku. Jako obvykle přináší několik více čí méně organických tematických bloků, určených pro zájemce o obor doma i v zahraničí. Místní dění představuje sekce Tiká tiká Skutr, která pozorného čtenáře zarazí v několika ohledech; nejvíc do očí bijící – a ze standardně relativně vysoké úrovně časopisu nepříjemně vybočující – je krátká poznámka Lukáše Trpišovského o tom, „co kritik nevidí a určitě nenapíše“. Po poctivém textu Ester Žantovské shrnujícím víceméně poslední inscenace oslavovaného režijního tandemu přichází povzdech jednoho z nich. Ach, jak je ta kritika nepozorná, co všechno neví! (Třeba to, že divadlo se dělá i v zahraničí...) O žalostném stavu soudobé místní divadelní reflexe není nutno polemizovat – ale dát jednomu z tvůrců možnost takhle si zatruchlit hned poté, co se někdo pokusí o seriózní analýzu jeho díla, to je jednak splněný sen každého umělce, a zároveň bodnutí do vlastního hnízda, z něhož však jaksi uletěly včely. Svěřit metakritiku zraněnému režisérovi je víc než obyčejný alibismus. Škoda, že je tenhle zbytečný text hned v úvodu čísla – jistá pachuť pak přetrvává i při čtení pasáží o loutkové tvorbě. Naštěstí k atraktivní sekci postdramatického divadla dorazíme už s čistou hlavou, a tak si lze užít i hříčku Arnošta Goldflama či kresby Petra Nikla.
Marta Ljubková
Nizozemí
Vrij Nederland 11/2008
Kulturně politický týdeník se v čísle z 16. 3. zaměřuje na tradiční Týden knihy. Letos proběhl od 12. do 22. března a jeho tématem bylo stáří. Prémii, kterou knihkupci přidávají v tomto týdnu zákazníkům zdarma a která funguje i jako vlaková jízdenka (sponzorem je nizozemská železnice), napsal autor Bernlef (česky Zatmění mozku, 1996). Vyšla v rekordním nákladu 960 000 výtisků. Jeroen Vullings ji recenzuje pod názvem Jedlíci brambor – titul novely je ovšem De Pianoman (Klavírista) a Bernlef se k jejímu napsání inspiroval tajemným mladíkem, který v roce 2005 po několik měsíců jitřil obrazotvornost novinářů i veřejnosti. Autor si klade otázku: „S jak málo slovy si člověk vystačí?“ a dochází k závěru, že se obejde beze slov, ale nikoliv bez myšlenek. Speciálně pro toto číslo Vrij Nederland napsal Bernlef povídku V její době – o záblesku vzpomínky na první lásku dementní ženy. Maarten´t Hart líčí ve fejetonu, jak ho zhrzený literární obdivovatel obvinil v souvislosti s novelou De ortolaan, prémií k Týdnu knihy 1984, z plagiátu. Tým recenzentů připravil zvláštní knižní přílohu s výběrem titulů, jejichž vydání nakladatelé načasovali na Týden knihy. Carel Peeters se zamýšlí nad esejem Michela Montaigne O zkušenosti a uvádí ji do souvislosti s Elizabeth Costellovou, literární postavou J. M. Coetzeeho: s přibývajícím věkem je stále těžší ubránit se svěrací kazajce zkušeností a zaběhnutých reflexů.
Magda de Bruin-Hüblová
Hugh McLeod
Náboženství a lidé západní Evropy (1789–1989)
Přeložil Tomáš Suchomel
Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, 215 s.
Komparativní monografie profesora církevních dějin na univerzitě v Birminghamu seznamuje čtenáře s postavením religiozity v postupně se sekularizujícím západoevropském světě. Kniha je cenná nejen bohatým faktografickým podložím, ale i celkovými závěry, z nichž vyplývá, že sekularizace či naopak náboženská obroda nebyly v daném čase a v konkrétním evropském regionu nutně protisměrné procesy. Rovněž je důležité si uvědomit, že proces sekularizace či naopak náboženského vzepětí nebyly nikdy homogenním proudem, že probíhaly jinak v různých společenských vrstvách. Proto se Hugh McLeod věnuje religiozitě městských středních vrstev i dělnických tříd. Religiozitu tohoto období klasifikuje autor do tří hlavních proudů – protestantství, náboženství humanity a katolicismus. Zkoumá rozdíly venkova a města a hodně pozornosti věnuje vlivu urbanizace na sekularizaci. Ani zde však nenajdeme přímočará vysvětlení, tak složitý je obraz náboženského života západní Evropy tohoto období, které autor před námi předestírá. Pro čtenáře střední Evropy je jistě smutné, že se nic nedozví o religiozitě svého regionu, protože do svého badatelského hledáčku autor zahrnul Francii, Velkou Británii, Německo, Belgii a Nizozemí. Religiozita zemí na východ od Rýna teprve čeká na podobně syntetické zpracování, jaké najdeme v této knize.
Michal Janata
Pojetí duše v náboženských tradicích světa
DharmaGaia 2007, 340 s.
Kniha navazuje na předchozí dva religionistické sborníky Bůh a bohové a Věštění a prorokování v archaických kulturách. Zatímco v předmluvě k druhé jmenované knize autoři zdůraznili skutečnost, že specifické prvky věštění se takřka univerzálně prosazují i v diametrálně odlišných prostředích, úvodní studii k nejnovější knize naopak její editor Radek Chlup nazval příznačně Potíže s duší. Píše v ní, že v mnoha archaických kulturách se jednoznačný ekvivalent pojmu individuální duše nedá nalézt, u starých Germánů (i jinde) oproti tomu důležité místo zaujímala duše rodová, která se předávala z otce na syna, její zjevení bylo známkou blížící se hrdinovy smrti a nutnosti předat rodovou sílu některému z potomků; měla ovšem i význam rodinného charakteru. Archaický mytický svět kniha líčí jako ne zcela vnitřně koherentní: stejně jako jeden bůh mohl mít několik, z čistě logického hlediska se vylučujících genealogií, také pojem duše mohl v téže kultuře získávat odlišné významy, z nichž se každý uplatňoval v jiné situaci. Svět archaických náboženských a mytologických představ je tak líčen jako v podstatě pluralistický prostor, pro který se tehdejší náboženská filosofie snažila tvořit zastřešující rámec, spíše než aby onu nesourodost rušila. Tento obraz je pro dnešního člověka, žijícího v pluralitním světě, sympatický, ale jako v případě každého poznání jde tak trochu i o zpětnou projekci.
Jan Lukavec
Karel Pacner, František Houdek,
Libuše Koubská Čeští vědci v exilu
Karolinum 2007, 360 s.
„Pokud vůbec někdo vypočítá moje rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to profesor Hlavatý – prohlásil v roce 1953 Albert Einstein. Což se pak do několika měsíců skutečně stalo.“ Matematik Václav Hlavatý, který „patřil ve svém oboru k absolutní světové špičce“; světově proslulý mineralog Zdeněk Johan; jeden ze zakladatelů moderní imunogenetiky Jan Klein; literární vědec Sergej Davydov – profesor na univerzitách v Yale, Princetonu a Berkeley… Celkem jedenatřicet osudů vynikajících českých vědců a vynálezců přinucených okolnostmi k emigraci – poúnorové či posrpnové. (Autoři v předmluvě upozorňují, že nejde o skutečně reprezentativní výběr – ten by musel mít nejméně dvojnásobný rozsah.) Samozřejmě je to dosti hořká četba – obzvláště vezmeme-li v potaz upřímné (a bolestně prožívané) vlastenectví bez výjimky všech prezentovaných osobností. Na druhé straně nepochybně povzbudivě působí jejich obrovská vůle a nezdolnost – lidská i odborná – vedoucí k vynikajícím výsledkům v oblasti vědecké. Kniha je napsána věcným, ale živým a působivým jazykem literatury faktu; lidské i vědecké osudy jejích protagonistů jsou prezentovány poutavě a čtivě. A lze říci, že jeden vedle druhého by mohly být předlohou románového zpracování.
Blanka Kostřicová
František Šístek
Černá Hora
Libri 2007, 131 s.
Načrtnout na 130 stranách dějiny a současnost Černé Hory, k tomu je už třeba notné dávky kuráže; kupříkladu v kapitole Jugoslávské století autor zdařile vysvětluje antagonismus soustředných a protikladných tendencí státotvorného úsilí v meziválečných obdobích během 20. století. Černohorské dějiny jsou dějinami boje o samostatnost a vytváření svébytnosti. Ač to zní romanticky, v průběhu vlády černohorského knížete Nikoly v druhé polovině 19. století existovala patriarchální arkadická idyla: kníže Nikola „v národním kroji a černohorské čapce, s hrudí ověšenou medailemi a s neodmyslitelným revolverem za pasem usedal pravidelně pod stromem poblíž své skromné rezidence, kde s ním každý Černohorec mohl o čemkoli pohovořit, postěžovat si nebo vznést svou prosbu. Kníže zde zpravidla rozsuzoval a smiřoval spory nebo rozdával peníze chudým, spoluobčanům však také například vykládal význam snů.“ Pohoda! Inu, knížectví má své pohádkové kouzlo, kam se na ně hrabe fádnost nynější revoluční administrativy a její byrokratická tupost žrouta veřejných financí! Představíme-li si nynější reprezentanty státu, bahnící se v moci a korumpované veřejnými poctami, vznášející se na výšinách jak „bůžci-dědci“, zbývá leda žasnout nad přísvitem z uplynulých časů; archaičnost v nynější době a podmínkách nemožná – žel!
Vít Kremlička