Lili Zografu
Prostitutka
Přeložila Rita Kindlerová
Dybbuk 2007, 113 s.
Autorka v proslovu popírá umělecký záměr díla, chce jen, dle vlastních slov, předkládat fakta a ducha doby. Kniha má ale k faktografickému stylu daleko, postrádá stručnost, přesnost a nadhled. Styl je místy naopak až příliš chaotický a jaksi zrychlený, vyznění často hraničí s klišé a patosem. Nedostatečná beletrizace v tomto případě způsobuje, že postavy a místa, kde se děje odehrávají, visí ve vzduchoprázdnu a čtenáři zůstávají vzdálené. Dílo řecké spisovatelky jako by chtělo stát někde na pomezí beletrie a faktografie, ale ani z jednoho si nevzalo to opravdu podstatné. Příběhy postrádají výraznější jednotící prvek. Neřeší jenom život obyvatel Řecka v době totalitní vlády plukovnické junty v letech 1967 až 1974, které se v lecčem podobali životu obyvatel v bývalém východním bloku. Řeší také samotu spojenou se stářím, zkostnatělé myšlení lidí z řeckých vesnic až po mladistvé delikventy okrádající staré lidi. Tím pádem je údajné hlavní téma knihy – život lidí determinovaných politickou situací – i název tak trochu zavádějící. Autorka očividně témata cítí a žije jimi, próza ale i přes svá silná, nadčasová témata vyznívá vlažně. Zografu jako by neměla zájem vytvořit jímavý detail, čtivé vyprávění, jako by chtěla jen rychle sdělit samotný děj. Příběh, jakkoli silný či šokující, tak má malou šanci na čtenáře silněji zapůsobit, pohltit ho a zanechat v něm hlubší dojem.
Martina Blažeková
Joseph O’Connor
Hvězda moří
Přeložila Marie Frydrychová
Mladá fronta 2007, 400 s.
Postarší zaoceánská loď jménem Hvězda moří se roku 1847 vydávává na měsíční plavbu z Irska do Ameriky. Svým cestujícím umožňuje útěk od hladomoru a nabízí jim vidinu Nového světa – nový, lepší začátek a zapomnění. Na její palubě se za pomoci střídajících se vyprávěcích technik, kapitánova lodního deníku, vzpomínek a zápisků jednotlivých pasažérů setkáváme s nejrůznějšími typy situací, postav a jejich osudů. Do napínavého detektivního příběhu, kde nechybějí nemanželské děti, zakázaná láska, drogy, zklamaná přátelství, útěk z vězení, tajné milenky a samozřejmě i vražda, jsou někdy vkusně, jindy násilně zasazena historická fakta a reálné postavy (Dickens, Cromwell, Darwin, zmiňovaný hladomor, nejrůznější politické a sociální skupiny tehdejšího Irska atd.). Jestliže film Trosečník vykrádá Robinsona Crusoea, vybírá nejslabší články příběhu a nevhodně je sestavuje do příběhu nového, pak se Hvězda moří nevyhne srovnání s Titanikem. Stejně jako je film prvních dvacet minut napínavá a další skoro tři hodiny neskonale nudná show, Hvězda moří zpočátku zaujme dokonalým zdáním reálného příběhu, podloženého nespočetnými důkazy, po chvíli se však stane zdlouhavým čtením, kde chybí čtenářova zvědavost, či snad napětí.
Alžběta Glancová
Petr Machan, Daniel Řehák
Šilelis 401D
Yettley 2008, 60 s.
Ten, kdo četl knihu na zastávce U Pizzerie, nemohl si nevšimnout, že korýši nejsou sice obzvlášť vypečení, ale že těsto pěkně křupe a že se nezajídá; že kniha nešetří oreganem ani čili papričkami, a že ty maličké kousky, co se rozplývají na jazyku, jsou z nadrobno nasekaného bílého elektrického úhoře. Ten, kdo četl knihu na zastávce Za pecí, nemohl na refýži nespatřit pouťového skřítka, jak plazí jazyk na vše živé a pokouší se krotit létající popelnici digitální bambitkou. Ten, kdo četl knihu na zastávce Orbitální pól, nezapomene jistě na prstence gama záření, obklopující rozpadající se plavecký stadion. Kniha, která se neodehrává v kapitolách, ale po zastávkách, nabízí mnoho lyrických poloh; mohla by být dnešní optikou měřena jako „emo-poezie“, kdyby nebyla zároveň pečlivě projektovaným designérským kouskem a jakýmsi poetickým programem. Možná, že jí chybí heuristické a tristní slogany. Sděluje ale skutečné, až na průjezd a podchod obnažené obrazy, které se svou hutností snoubí s postmortalitou jazykového vyjádření. Jako každá sbírka městského poetismu i tato si zakládá na originální popisnosti a opravdovosti výpovědi, která se u autora opírá o schopnost prohlédnout skutečnost na podstatu věci. Autor pracuje jako manager progresivní environmentální společnosti a studuje Škvoreckého literární akademii. Celé to trochu připomíná Seifertovu knihu Na vlnách TSF!
Kuba Pařízek
Jiří Rulf
Večerní škola
Pistorius & Olšanská 2007, 88 s.
Jak lze odlišit umělecký text od každodenních zpráv mnohdy nevalné kvality, když obojí zachází se stejným tématem, a navíc tak sugestivně? Lze se v dnešní době z umění vůbec v něčem poučit? A jaké je postavení člověka a básníka ve světě? V útlé knize esejů z let 1986 až 2006 se Jiří Rulf zabývá otázkami, které v životě napadnou snad každého. Rychlost a snadnost, s jakou se vše v dnešní společnosti odehrává, utváří z života jeden velký pohyblivý svátek. Znamená to, že není nic závažného? Na to Rulf reaguje: „hrůza, která mne jímá z toho, že všechno je jasné, a přesto se nic neděje, mne nutí, abych snad jasné věci znovu opakoval nahlas“. Požitkářství našich životů je pouhou zástěrkou sobeckosti a nevšímavosti. Je třeba, aby obyčejné věci získaly novou vážnost. Prostředkem takové obrody může být umění jako „nikdy nekončící pokus o sebevysvětlení člověka“. Pozice básníka formujícího odpovědi cosi napovídá o stavu naší společnosti a zároveň popírá mýtus o snadné cestě, kterou by se každý rád vydal. Rulf si je na základě vlastní publicistické i básnické zkušenosti vědom tenkosti hranic skutečností, o kterých píše, a proto ve svých esejích nabízí pohledy z mnoha stran. Jeho etické hledisko přitom nepůsobí odsuzujícím dojmem – mnohem více napomáhá k projasnění. Autor nenabízí radikální řešení, ale o něco účinnější výzvu ke kritické recepci světa kolem nás.
Simona Köhlerová
František Hrubín
Říkadla pro celý den (a taky na večer)
Ilustrovala Lucie Lomová
Meander 2007, 64 s.
František Hrubín „říkával, že poezie pro děti vyplývá ze světa vlastního dětství i ze světa dětí, které nás obklopují“. Odkud ovšem k říkadlové poezii přicházejí obrazy? Kdo je odemyká a co zůstane po jejich odemčení? Jeden z dalších počinů nakladatelství Meander odvádí malé i velké čtenáře již na obálce od říkadel k ilustracím. Bublá-li hravé veršování tu v obláčcích, tu na zemi, balón je velikánský míč a drak velký větroplach, pak ilustrace Lucie Lomové sedí na svých stránkách a dělají veršům doslova a do obrázku křoví, často názorný pandán. Svou ilustrativností mnohdy představy, plynoucí tu a tam střídavým, jindy obkročným rýmem, zastiňují. Z říkadel možná i proto nevyskočí svět zakletý do slov a do malůvek, ale svět natolik známý, že není čemu přicházet na kloub. A jestli si děti, rodiče, prarodiče již někdy povídali například se Záhádkou Petra Nikla – zamčenou na dvacet západů, tisíci způsoby otevíranou –, projdou se po dosud nevydaném výboru básníkových říkadel v rytmu „klap – klap, klap – klap, retete/ parník jede k městu“ a „klap – klap, klap – klap, retete (…)“ tam a zpět, dokud ovšem nezjistí, že už mají „málo páry“ na poslech i na slabikování. Vydání nevydaného nechodí vždy ruku v ruce s nevídaným. Paběrky, byť v řádce po motivech seřazené, vybrané z ingrediencí okolního světa, svět dětí a dospělých nespojí.
Dagmar Plamperová
Christian Jacq
Mozart – Syn světla
Přeložila Hana Müllerová
Knižní klub 2008, 340 s.
Mozartovská tetralogie egyptologa Christiana Jacqa se dočkala svého druhého dílu. Autor si zvolil za cíl nejen předložit podrobnou biografii skladatele, ale také ji uchopit novým (a dle něj poutavějším) způsobem. Propojení poměrně suchopárného životopisu s mysteriózním laděním ve stylu Šifry mistra Leonarda by se mohlo nést v notně svěžím duchu, odmyslíme-li celkovou autorovu senzacechtivost a jeho předkládání nepodloženého jako reality. Kniha (jak první, tak i druhý díl) však naráží na zeď Jacqovy neschopnosti psát dramatickou beletrii. Z vršení tajemství a zauzlování záhad můžeme prožívat opravdu jen letmý vánek napětí, u „biografické linie“ románu zase Jacq volí postupy sešitového románku pro ženy. Jazyk, skladba vět a i struktura románů do krátkých kapitol působí naivně a vytrácí se i to, co by jinak neslo známky literární kvality, či „alespoň“ střípků obohacujících mozaiku toho, co o Mozartovi víme. Celá tetralogie tak pravděpodobně doplatí na to, že Jacq nezvolil cestu literatury faktu, nebo zkrátka jen nefungoval jako poradce a nevybral si k sobě zručnějšího beletristického spisovatele.
Lukáš Gregor
Plav 3/2007
Snad, paní má, dar můj tě neurazí: obzvláště v těchto dnech, kdy ticho mrazí a žal můj vítr po návrších rozvál; tak vydal se zas na wobrazy. Ne, žalno není, ptactvo čile hude na jeden či na oba dva razy, že vzpomeneš i na ibišek a zapomeneš na provazy – jak už to bývá v této zemi, kde máš se nejlíp za obrazy. Snad není proč si nalhávat, že zrcadlo zná svoje kazy, to známo je od nepaměti – tím děkuji předem za výrazy, jimiž mě počastují čtenáři Plavu, leč odpovím všem na dotazy, pokud nějaké budou – a to budou! Uvelebte se na posazy, začtěte se do perských listů, a pokud máte v oku sazi, tak si ji račte směle vyndat: v písemnictví chybějí perském plazi, kráse obdivují se zdatně, a že těží zemské mazy, vcházejí do světové literatury. Jak ponuré jsou jejich vazy! Nejméně padesát roků zpozdily se jim umělecké srazy. Jak stále doufají – tak roztávají na Zagrosu splazy! Však zdá se čtenářovi, ta větev že květem neobrazí, a mimoděk mu vytane, že znal by radši jinší srázy. Z poezie snad radost čiší: když chybí rým, tak se tam gazel vrazí! Ač v této chvíli jsem si jist, že budu brán zas na potazy, je mi to šumafuk jako vždycky: smutek nás vposledku neporazí… kdo mezi dvěma ohni je, jsou mu i nepřátelé drazí; má jiné základy literatura perská – je quasi, na rozdíl od evropské s tradicí helénskou… asi.
Vít Kremlička
Německo
Volltext 2/2008
V aktuálním vydání literárního periodika Volltext (volltext.net) se spisovatel Ernst-Wilhelm Händler zamýšlí nad stavem současné německy psané prózy. V rozsáhlém příspěvku se ptá, jak je možné, že se přes pestrou nabídku nových médií stále daří literatuře. Čtenář chce být překvapován a „proměněn“ neobvyklým zážitkem. Román ho přiměje k zamyšlení, uvede jej do pohybu a zanechá jej jiným, než byl před četbou. Jak toho dosahuje? Jednak pracuje s emocemi a znalostmi čtenáře, které oslovuje a nechává je rozvíjet jím předložený příběh. Druhou cestou je styl, tedy že forma dominuje a je sama obsahem. Tento princip ještě donedávna výrazně převažoval v rakouské literatuře. Situace německy psané literatury je podle Händlera specifická tím, jak výraznou finanční podporu její autoři mají. Systém stipendií, literárních cen a čtení zajistí autora existenčně, i když se jeho knihy prodávají jen v malých nákladech. Je pak příznačné, že se tu vyskytuje nadprůměrný počet literárně činných osob. Záporem je, že se líčené situace míjejí se zkušenostmi čtenáře. Je zřejmé, že Händler preferuje konstelaci, kdy autor vykonává občanské zaměstnání, a má tak dostatek vlastních zkušeností s reálným světem a zároveň je finančně nezávislý na literárním provozu. Dále srovnává německy psanou literaturu s americkou a vyčítá té domácí, že se málo zabývá bolavými místy naší reality. Přesto vyjadřuje přesvědčení, že čtenář německy psané literatury by ji za jinou nevyměnil.
Eva Vondálová
David Leavitt
Muž, který věděl příliš mnoho – Alan Turing a první počítač
Přeložil Ondřej Prcín
Dokořán, Argo 2007, 207 s.
Spisovatel David Leavitt napsal strhující intelektuální biografii britského matematika, vynálezce předchůdce dnešních počítačů a dešifrátora kódů německé Enigmy. Je to již historie, byť nesmírně poutavá, neboť dnes se už problém umělé inteligence přesunul jinam. Paralela mezi myslícími bytostmi a stroji se od Turingových dob zkomplikovala. Ostatně Turingův test přinejmenším relativizoval John Searle svým paradoxem čínského pokoje. Od té doby se již akcent na adjektivum myslící přesunul na substantivum stroje, protože počítače mohou „chápat“ syntaktické struktury, ale nikoli sémantiku toho, co zpracovávají. Adjektivum inteligentní se dnes spojuje s budovami, tedy s takovou architekturou, která v maximální míře usnadňuje bydlení. Škoda, že překlad nebyl řádně zredigován (redaktorka Tereza Ješátková), to se bohužel u knih edice Aliter stává stále častěji. O‘Hanlon spíše napsal, než „naspal“, věta „Anglie nikdy byla ochotná přijmout lidskou přirozenost“ si nechtěně přímo zahrává s hlavním tématem knihy, protože přijetím zásady jedné negace v angličtině pro větu českou se zcela ztratil význam sdělení. Stačilo, kdyby redaktorce neuniklo, že česká věta připouští naopak záporů víc než jeden. Nestávají se nakladatelští redaktoři spíše myslícími stroji, když nedokážou skrze syntax proniknout k sémantice?
Michal Janata
Marianne Franke-Gricksch
„Patříš k nám!“ – rodinné konstelace s dětmi
Přeložila Marcela Freyová
Shambhala 2006, 163 s.
Současná společnost klade důraz na jednotlivce a jeho výkon. Psychoterapeutka a bývalá pedagožka Marianne Franke-Grikschová se na skupině „problémových“ dětí pokusila dokázat, že studijní výkony nejsou závislé jen na jednotlivci, ale také na jeho situaci v rodině a školním kolektivu. V knize propaguje metodu, která vychází z takzvaného systemického přístupu – rodinné konstelace. Rodinné konstelace vycházejí z předpokladu, že členové rodiny jsou vzájemně propojeni, a to i s příbuznými, kteří jsou již mrtví nebo nežijí s rodinou pohromadě. Syn tak často může zastávat roli zemřelého bratra jednoho z rodičů. Tuto svou roli však vnímá pouze podvědomě a svou situaci si je schopen uvědomit skrze „konstelaci“, během níž členy rodiny i jeho nahradí spolužáci. Systemický přístup je postaven na teorii systémů. Franke-Grikschová se snaží ukázat, že život jedince nemůžeme rozdělit do několika na sobě nezávislých systémů (rodina, školní či pracovní kolektiv, přátelé). Tyto systémy se totiž vzájemně ovlivňují. Autorka kromě teorie připojuje praktické rady pro učitele a také příklady z praxe. Několik dětí (často imigrantů) dostalo za úkol vytvořit rodinnou konstelaci; ta je tu popsána, stejně jako zlepšení, která následovala ve výuce i mimo ni. Kniha, která spadá do ranku alternativní pedagogiky, může být dobrou příručkou nejen pro učitele, ale také pro rodiče dětí s problémy ve škole.
Františka Hrdličková
Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) 2006–2007
Editoři Barbora Švindlová, Jana Čemusová
Akropolis 2007, 240 s.
Čeština jako cizí jazyk je v současné době bujně se rozvíjejícím oborem, který nabírá na aktuálnosti nejen díky plánovaným zkouškám z češtiny pro žadatele o trvalý pobyt. Asociace, jež sdružuje lektory češtiny, se proto stala důležitým prostorem pro diskusi o metodice výuky češtiny. Její sborník z minulého roku tuto problematiku mapuje. Autory textů jsou teoretici a lektoři, zaměření je tedy vesměs praktické. Ryze informativní je úvodní příspěvek o autorském právu, podnětný hlavně pro autory učebnic. Následují texty teoretické, pojednávající o metodice prezentace gramatiky, poté sociolingvisticky orientovaná část, zacílená na výuku češtiny v německy mluvících zemích, a nakonec se dovídáme o nejnovějších projektech AUCČJ. Za zmínku stojí studie Marka Nekuly o výuce české deklinace, v níž se zabývá zjednodušením pádového systému s přihlédnutím k nynějšímu úzu. Zdrojem dat je pro něj korpus mluveného i psaného jazyka, čímž se dostává k ožehavému tématu obecné češtiny ve výuce, jež je samostatným tématem jiného textu. Jitka Ryndová v něm dokazuje, že pro zvládnutí komunikačních dovedností je znalost obecné češtiny nutná od samého počátku výuky. Příspěvek o přímé metodě výuky, založené na simplifikaci gramatiky a modelových otázkách a odpovědích, zase vysvětluje, jak lze učit češtinu bez zprostředkujícího jazyka. Sborník dokládá, že stejně jako jazyk se vyvíjejí i metody jeho výuky.
Pavlína Vališová
Maharal Rabi Low
Stezka návratu – výběr z knihy Netivot olam
Přeložil Jan Divecký
P3K 2007, 139 s.
Svazek předkládá výběr z knihy Netivot olam (Stezky světa), v níž autor sebral a do třiatřiceti „stezek“ uspořádal „moudrá slova o morálce“, jež vyřkli staří učenci a z nichž se mnohá též nacházejí v Talmudu. Recenzovaný výbor obsahuje ukázky ze čtyř stezek (služby, dobrodiní, štědrosti, pravdy) a kompletní Stezku návratu. Lze říci, že volba právě této stezky byla skutečně šťastná. Jakkoli lze i v ukázkách z ostatních stezek nalézt mnoho obecně platných pravd, přece se zdá, že jsou poněkud více spjaty s určitým společenstvím, národem i státem. Stezku návratu lze však číst jako nadějeplný text obecné platnosti pro člověka poctivě věřícího – a ačkoli i zde je samozřejmě citována Tóra a rabíni, jsou zde všechny židovské reálie (včetně těch bohoslužebných), jádro tohoto textu jako by bylo určeno skutečně všem „lidem dobré vůle“. Jde tu o trvalou možnost návratu k Bohu, o odpuštění hříchů, pokání, obrat k dobru atd. Jednotlivé kapitoly knihy doplnil překladatel shrnujícími hesly (někdy možná trochu redundantními); užitečný je též závěrečný Slovník pojmů. Kniha je druhým svazkem edice Sifrej Maharal (Maharalovy knihy), jejímž jistě záslužným cílem je „představit rabi Lowa jinak než jen jako autora jakéhosi hliněného obra“.
Blanka Kostřicová