Ještě než se hudební publicisté vrhli do sumarizování roku 2007 ve všemožných anketách, vedli debatu nad článkem Whiter Shade Of Pale, který vyšel v The New Yorker. Sasha Frere-Jones (píše mj. i pro Wire nebo Village Voice) v textu s všeříkajícím podtitulem Jak indie rock ztratil svou duši (soul) glosuje krizi nezávislého rocku. Bělošský indie rock podle něj prohospodařil kreativní potenciál, který v sobě nakumuloval v osmdesátých a začátkem devadesátých let tím, že se uzavřel před vlivy černošské hudby. Zatímco v minulosti se rock’n’roll měnil díky infuzím blues (Rolling Stones, Led Zeppelin) nebo jamajské hudby (Public Image Ltd.), současné kapely jako Arcade Fire nebo Wilco podle něj zcela postrádají jiskru, která by vnímání jejich hudby přesunula „od hlavy k bokům“. Frere-Jones se domnívá, že za současným odklonem od rytmu a spontaneity je strach z černošského popu a hip hopu, který živí implicitní rasismus indierockové vlny.
Frere-Jonesova kritika směřuje převážně proti hudební stagnaci směru nabízejícího vlastně jen zakonzervovaný styl alternativního rocku v podobě, v jaké existoval ještě před nástupem hip hopu do mainstreamu v polovině devadesátých let. Nekonečné opakování postupů zlatých časů indie rocku (Pixies, Sonic Youth, Nirvana) nutně vede k neoriginalitě a šedi, kterou Jones vidí téměř všude. Nejpopulárnější hudební média od Q až po internetový Pitchfork se podle něj nemohou zbavit „nadržování“ kapelám, s nimiž navíc hudební publicisté obvykle sdílejí společenské postavení. Polemické reakce na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat. Objevily se na stránkách mainstreamových časopisů (Guardian), blogů i populárních diskusních skupin (I Love Music). Dorian Lynskey z Guardianu například píše, že souhlasí s jediným závěrem článku, a to s tvrzením, že při poslechu Arcade Fire se opravdu nedá provozovat sex. Najít důkazy proti takto generalizujícímu názoru je samozřejmě neuvěřitelně lehké. Stačí se podívat do nějakého z výročních žebříčků hudebních publicistů a určitě tam na vás vykouknou LCD Soundsystem, kteří nepokrytě čerpají z odkazů černošské disco scény sedmdesátých let. Jonesovi přesto nelze upřít, že našel další důkaz pro jeden z charakteristických znaků současné populární hudby – rozdrobení do soběstačných žánrů, mezi nimiž stojí tak silné zdi vzájemné nezávislosti (a nemusí to být nutně rasismus), že spolu už nepotřebují komunikovat.
Jones se netají tím, že jeho článek navazuje na slavný esej Lestera Bangse The White Noise Supremacists, který v roce 1979 otiskl Village Voice. Klasik nové hudební žurnalistiky si v ní všímá salonního rasismu na newyorské punkové scéně. Místo moralistního pohoršení v něm ale vidí symptom hlubší krize scény, která kvůli pohrdání odlišnými hudebními tradicemi není schopna vyjít z bludného kruhu sebeopakování. Události, které v hudební evoluci následovaly, daly Bangsovi za pravdu. Punk zemřel v smrtelných křečích klišé a místo něho přišla nová vlna bělošských kapel, označovaných jako postpunk, které se nebály vzít si inspiraci z černošského funku nebo dubu (PiL, Gang Of Four, Talking Heads).
Bylo-li v hudbě v roce 2007 něco opravdu nezajímavé, byli to právě bílí rockeři s kytarami. V nekonečném hledání „next big thing“ objevovali Pitchfork a bloggeři pro své čtenáře zástupy zaměnitelných kapel bez špetky originality. Nezávislý rock nepochybně ztratil něco ze své revolučnosti a v naší dekádě už jen otrocky střídá retrocykly (syrový rock sedmdesátých let, new wave, dance-punk až po současný revival noise-rocku). Řada interpretů navíc dala všanc svou nezávislost a upsala se velkým nahrávacím korporacím s předvídatelným výsledkem, kterým je obroušení hran směrem k popové přijatelnosti. Namátkově jmenujme třeba Feist, Death Cab for Cutie, Interpol nebo Rilo Kiley. V něčem však má tábor odpůrců Sashy Frere-Jonese pravdu a pěkně ji shrnul jeden anonymní přispěvatel do diskusního fóra I Love Music. „Někdy se mi zdá, že spousta z vás by chtěla žít ve světě, v němž všechna hudba zní stejně, znamená stejné věci a kterou muzikanti hrají ze stejných důvodů.“
Autor je hudební publicista.