Druhá míza!

Většina fanoušků ctí australského barda Nicka Cavea na základě alb z osmdesátých a počátku devadesátých let, ti starší navíc stále vzpomínají na divokou sestavu Birthday Party, v jejímž středu Cave a jeho nerozlučný spoluhráč Mick Harvey přibyli z Austrálie do Londýna. Klidná produkce Caveovy skupiny Bad Seeds z druhé půle minulé dekády tolik nadšení nevzbuzuje a bývá pokládána za odpočinkovou fázi, na kterou má bouřlivák Caveova formátu právo. Introspektivní klavírní balady, které zaplnily alba The Boatman’s Call a No More Shall We Part, si byly podobné jako vejce vejci a obecenstvo nepřestávalo doufat v  budoucí šlápnutí do pedálů. Za „návrat ztraceného syna“ byli fanoušci ochotni považovat o fous neklidnejší desku Nocturama i dvojalbum Abbatoir Blues / The Lyre of Orpheus. Pro mne je plnokrevným comebackem Nicka Cavea and the Bad Seeds až letošní kolekce Dig, Lazarus, Dig!!!.

Návrat pistolníků s Biblí

Předcházelo jí eponymní album sdružení Grinderman, v němž Cave osekal sestavu své doprovodné skupiny na tři hráče (newyorským undergroundem řádně odkojení Warren Ellis, Jim Sclavunos a dávný souputník Martyn Casey), nechal si narůst mužný knír a pověsil na krk notně hlučící elektrickou kytaru. Vyhoupl se zpět do sedla a přehlédl obzor vyprahlé země pistolnických mravů. Z pokojného křesťana se opět stal potulný reverend s koltem používaným k vrtání důrazných teček mezi verši Písma. Za uřvaností se vedle nostalgických vzpomínek na mladickou vervu samozřejmě skrývala i notná dávka sarkasmu a stylizace; důležité je, že se mistr místo rozjímání baví.

Srovnáme-li novinku Dig, Lazarus, Dig!!!, na níž členové Grinderman hrají prim, se staršími alby Bad Seeds, nejpodobnější asi bude z komerčního hlediska přelomová Henry’s Dream (1992). Australan, žijící tu v Londýně, tu například v Brazílii, zde našel poetiku jihu USA s pustými pláněmi a dřevěnými městečky se skřípajícími verandami a větrnými čerpadly. Příběhy desperátů a ztroskotanců si braly z tradic hillbilly a lidových balad. Ostatně, části historie osídlování amerického západu a Austrálie si nejsou nepodobné, takže Cave své kovbojské boty mohl nosit s pocitem dokonalé stylizace i klopýtání o důvěrně známé kořeny – viz jeho scénář k „pseudowesternu“ The Proposition, který na australskou půdu umisťuje děj řádně archetypální kovbojky.

Alba, která Henryho sen následovala, Let Love In a Murder Ballads, byla v Caveově tvorbě těmi nejexperimentálnějšími, co se týče využití studiové techniky. Zatímco některé desky vystřihli Bad Seeds ve studiu div ne živě, na dvou zmíněných slyšíme pečlivé aranže tajuplných změti zvuků nástrojů a nehudebních ruchů. Dig, Lazarus, Dig!!! je – díky návratu k využívání možností studiových kouzel – zmíněné dvojici v lecčems podobná.

Larry, hobluj!

Bez jedné tucet skladeb se odehrává především na americké půdě a je kaleidoskopem přicházejících a odcházejících postav. Některé z nich poslouží jen jako dvojrozměrné figurky-vystřihovánky, které bokem projdou měňavým dioramatem, jiné z pozorovatele udělají bolestivě rozdrásaného účastníka, který si znovu a znovu uvědomuje svou samotu. Není jím nikdo jiný než vzkříšený Lazar. Říká si Larry a po vystoupení z hrobu putuje z New Yorku přes San Francisco a Los Angeles zpět do řádně hnijícího Velkého jablka. Krásné ženy ho trápí, ostatní lidské bytosti se jen zjevují – někdy je jejich pachtění k smíchu, jindy k vzteku, v němž by Cave-Larry nejraději vzal Bohu z ruky scénář a upravil ho nůžkami, v poslední písni si mrtví druhové vzájemně kradou podoby, na nichž už koneckonců nezáleží, a poťouchle vyvolávají pokroucené vzpomínky.

Podíváme-li se na obal alba, téměř nás oslepí fotka blikajícího nápisu přes celou přední stranu. Dojem lehce zaprášeného, ale svůdně mihotavého nočního života nemůže být vyjádřen lépe. Na mysli mi tanou dva podobné obaly – Big Time Toma Waitse a Modern Times Boba Dylana. S oběma hudebníky má Caveovo album něco společného. Kýčovitě skočná Jesus of The Moon je dost možná zdvořilým pukrletem Tomu Waitsovi, již zmíněné finále More News From Nowhere je mistrovskou paralelou Dylanovy Desolation Row. Cave i Dylan (o dvaačtyřicet let dříve, na desce Highway 61 Revisited) končí divoké album tou nejdelší, klidnou písní – melancholickým výčtem desítek zapomenutých jmen, u nichž už dávno nevíme, skrýval-li se za nimi člověk z masa a kostí či jen podivná historka, a kde leží hranice mezi vzpomínkou a nechtěnou lží-přikrášlením.

Jak jsem již zmínil, Bad Seeds pro jednou zase využili možnosti studiového nahrávání. Dřevní rock and roll předchozího dvojalba obohatili o elektronické prskance a ruchy, psychedelická sóla varhan i dusnou, strohou chvějivost tak trochu latinských rytmů. To vše už se na albech Bad Seeds objevilo dříve, příval vitality, který Cavea postihl kolem padesátky, však dal desce potřebný tah, který si jedenáct písní, doufejme, uchová i při živých provedeních.