Bernard Noël
Hrad oběti
Přeložil Marek Sečkař
Host 2007, 175 s.
Noëlovu kníhu doprovází pověst skandálního erotického textu blížícího se Příběhu O, jejž Host také vydal, a anotace na záložce obálky tuto afinitu potvrzuje, když mluví o „sexuální iniciační cestě“, „dantovské pouti“ a „hypnotickém jazyce, současně magickém a vulgárním, takřka mystickém“. Zdá se, že máme co do činění s jedním z příběhů, pro něž je erotika a sexus metaforou hlubšího filosofického tématu či hledání. Iniciační cesta je skutečně tématem: hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě podniká cestu na tajuplný ostrov, aby tam potkal hraběnku, ženu mající klíč k zasvěcení. Do jisté míry oprávněná je i paralela s Dantem; jenže tajemství, iniciace i cesta k ní je v Hradu oběti čistě sexuální, přesněji: sadistická a sodomická, a tato rovina je snad ve snaze překonat zábrany a konvence a dát tak prostor k vyjádření vlastního tématu zesílena až k absurdnosti. Podobné texty se obvykle pokoušejí rozjitřit čtenářovo vědomí, aby do něj následně vložily svou myšlenku, ale Noël si vystačí s šokováním samotným. Drastické momenty zde však nenesou onen myšlenkový přesah; nebo spravedlivěji řečeno: snad jej nesou, ale přebíjejí jej a odrazují čtenáře od dalšího hledání. Domnívám se, že stejně vyznívá i pokus o skloubení „magického“ a „vulgárního“ jazyka: to, co vzniká, rozhodně není „mystika“, ale spíše sexuologicko-patologická variace na dort pejska a kočičky.
Pavel Šidák
Gary Shteyngart
Příručka ruského debutanta
Přeložila Kateřina Hronová
Triton 2007, 392 s.
Leningradský rodák není první, kdo čerpá ze života (židovsko)ruských emigrantů v USA, ale zatím je nejúspěšnější – i proto, že své zážitky zkombinoval s populárním tématem poslední doby, protikladnou stránkou zkušenosti „vystěhovalců“ (jak je tu přeloženo slovo expatriot). Navíc se povznesl nad omezení mimetičnosti do říše grotesky: „Paříž 90. let a SoHo východní Evropy“, kam se antihrdina, prchaje před mafií, vydá zušlechťovat místní ruské gangstery (dojde samozřejmě i na módní hudební kluby, veřejná čtení a zakládání literární revue), je Prava na řece Tavlatě, stíněná obří Botou zbylou ze Stalinovy sochy odstřelené po gabardénové revoluci. Třicetiletý debutant je trochu moc okouzlen vlastní sečtělostí a důvtipem (zvlášť úvodní třetina, v níž se Vladimir ještě v New Yorku marně snaží zapadnout mezi intelektuály z vyšší třídy, by snesla proškrtání) a pikareskní děj se drolí na nepříliš souvislé epizody, ale musí se nechat, že mnohé jednotlivosti jsou k popukání. A hlavně: zná materiál z vlastní zkušenosti, takže i když přehání, nedopouští se zásadního zkreslení. Lepší nakladatelství by z překladu udělalo bestseller; tohle dokázalo nevysázet poslední stránku a do svazku ji vkládá zvlášť. Naštěstí ho aspoň zadalo překladatelce, která vcelku postihla jeho atmosféru, i když si plete blokádu Leningradu s „obléháním Stalingradu“ – redakce i korektury jsou mizerné.
Jan Vaněk jr.
Marc Levy
Mí přátelé, mé lásky
Přeložil Lucie Šavlíková
Albatros 2007, 317 s.
Mathias a Antoine jsou nejlepšími přáteli, a co čert nechtěl, oba zůstanou bez manželky sami se svým potomkem. A když už jsou jejich životy tak podobné, proč je nespojit? Začnou nový život spolu. Mají jediné pravidlo: žádné ženy. Přestože chvílemi čtenář čeká, že Antoine se nakloní k Mathiasovi a dlouze ho políbí, k žádnému odhalení pravé orientace nedojde. Nevyplují na povrch ani žádná tíživá tajemství nebo závažné osobnostní vady – hrdinové jsou ztělesněním dokonalosti. Vymyslet zápletku pro bezchybné postavy je oříšek, který Levy bohužel nerozlouskl. Sem tam „vecpal“ do idyly problém, aby se něco dělo. Ten nejokatější – pravidlo žádné ženy – by byl pochopitelný, kdyby ženy životy hrdinů zničily, ale Antoine je natolik zaměstnaný, že žádnou ženu nepotkal již léta, a Mathias i dva roky po rozvodu touží po své exmanželce. Je nemožné pochopit, proč jeden svůj nový vztah vlastně tají a proč tomu druhému ženy tolik vadí. Nevěrohodnost děje a umělost zápletek nejsou jedinými Levyho prohřešky. Nepochopitelný je i způsob, kterým se snaží čtenáře napínat. Jakoby mimochodem popíše někoho v okolí, ale člověk by musel mít jen polovinu mozku, aby mu nedošlo, o kom se mluví, kdo je onen záhadný člověk a jakou roli bude v příběhu hrát. Záhadou opředená osoba je navíc záhy představena. Zkrátka prvoplánový příběh prvoplánových postav.
Dominika Pospíšilová
Jiří Žáček
Okurková sezóna
Sláfka 2007, 80 s.
Bylo nebylo, před dávnými lety vyšla jedna sbírka humorných veršů, aforismů a parodií Jiřího Žáčka. Psal se rok 1982. Již tenkrát šlo o záležitost veskrze zábavnou, zdánlivě nesmyslnou, jíž však doba vzniku dopomohla k významům, které pravděpodobně ani sám autor původně nezamýšlel. A tak se stala sbírka svým způsobem záležitostí, o které se mluvilo. Většina textů byla zhudebněna, dostaly se do tzv. obecného povědomí. Teď vychází nové vydání: Kdo si plete kynologii s gynekologií, dožije se mnoha překvapení. Jedině analfabet neudělá nikdy pravopisnou chybu. Prase na humanismus nenachytáš… Nikdo nikdy nestanovil, kudy se klikatí hranice mezi publikacemi, které obstojí i po čtvrt století, zejména dojde-li k zásadní společenské změně, jakou byl rok 1989. A tak je zatěžko určit, na které straně této pomyslné hranice se nachází Okurková sezóna. Pro dříve narozené čtenáře to může být záležitost sentimentální vzpomínky, pro mladší jen kratochvíle k pobavení přátel. Ovšem i autor tušil, že startovací můstek pro knihy v roce 1982 a 2007 je zásadně odlišný. Proto přistoupil k určitým inovacím, některé starší písňové texty obměnil a původní třetí oddíl, který tvořily epigramy z literárního zákulisí, nahradil novějšími humoreskami a parodiemi. Zdali tato inovace pomohla k obhájení nového vydání, nechť posoudí laskavý čtenář, protože řečeno slovy autora: láska hory přenáší, ale s blbostí ani nehne.
Magdalena Wagnerová
Philip Pullman
Jantarové kukátko – Jeho temné esence 3
Přeložila Dominika Křesťanová
Argo 2007, 491 s.
Jantarovým kukátkem se završuje Pullmanova série Jeho temné esence (i když další příběhy z tohoto svérázného univerza Pullman připravuje). Poslední díl byl dokonce oceněn Whitebreadovou cenou, což se v žánru dětské literatury nestává. Pullman pro svou trilogii vytvořil nejen vlastní svět (a šikovně ho propojil s tím naším), ale pohrává si tu jak s filosofií, tak především s teologií. Náš svět je jen jedním z mnoha, které vedle sebe paralelně existují (v knize jsou pak propojeny jakýmisi okny) a někde nad nimi existuje Bůh. V Pullmanově podání jde o věkovitého starce, kterému je vlastně už všechno jedno. A co že ten Bůh je? První bytost, která vznikla z jakési vědomé hmoty, tedy nikoliv stvořitel. V tomto svazku Pullman svou myšlenku dotahuje do konce a nebohou Lyru posílá bloudit do světa mrtvých. Oproti předchozím dílům tu však často schází větší spád a třeba právě putování světem mrtvých je příliš zdlouhavé (ale má hrozivě temnou atmosféru!). Očekávané velkolepé bitvy pak probíhají možná až příliš rychle. Je vidět, že tuto trilogii psal Pullman především pro dospělé a děti, i odrostlejší, se mohou často ztrácet ve všech těch odkazech na Miltona nebo Blakea. To ale nic nemění na tom, že Jeho temné esence patří k vrcholům dětské literatury. Skvělá příležitost pro všechny, kteří mají po ukončení Harryho Pottera pocit, že jim něco chybí...
Jiří G. Růžička
Agatha Christie
Zlatá brána otevřená
Přeložila Edda Němcová
Knižní klub 2008, 208 s.
Spočítat, do kolika případů se už musela vložit inteligence Hercula Poirota, by bylo svým způsobem obdobně napínavé jako zápletky samotné. Proslulý soukromý detektiv belgického původu se již dávno zabydlel na českém trhu a svoji výsadní pozici mezi vyšetřujícími „očky“ neztrácí ani ve Zlaté bráně. Pokud bychom hledali stopy vývoje uvnitř této postavy, dopadli bychom stejně jako při pátrání, zda její autorka prošla vývojem co do stylu psaní a vyprávění jednotlivých příběhů. Poirot i Agatha Christie konstantně stojí na stejném místě, stěží nás překvapí, jenže to se vlastně od nich očekává (ba vyžaduje). Čtenáři navyklí na strohý, nevyumělkovaný autorčin jazyk stejně jako na noblesní a spisovnou mluvu detektiva se nechají vést za ruku od začátku až do konce. A cesta je dlážděna mnoha postavami a zejména pak zvraty, které nás nejednou svedou falešným směrem. Knihy Agathy Christie tak trochu připomínají hudební etudy, je v nich vše potřebné, aby dobře zněly, ale především aby v nich bylo vše funkční a nic navíc. I proto jsou de facto prosty nějakých hlubších emocionálních prožitků, neobsahují poselství, zkrátka mezi řádky najdeme jen prázdný prostor. Svoji funkci (předložit záhadný případ a postupně jej odkrývat) ale plní výtečně.
Lukáš Gregor
Host 5/2008
Květnový „měsíčník pro literaturu a čtenáře“ zpracovává jako ústřední téma fenomén knižních rozhovorů. Osobností Hostu, s níž časopis přináší obsáhlé, vřelé sice, možná ale trochu zbytečně familiérní interview, je tentokrát autor a znalec tohoto žánru Aleš Palán. Ten připravil tolik knih (včetně jedinečné Člověk musí hořeti s želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským), že je na co se ptát. Škoda, že Palán je i autorem dvou následujících textů, které redakce mylně řadí do rubriky esej – v tom posledním už se čtenář nedozví věru nic nového. Smysluplně pak v celku působí i recenze významných knih žánru a snad i poněkud uměle naroubované úvahy o „románovosti“ coby kontrastu k jakési autenticitě dialogické formy. Na své si v tomto čísle přijdou milovníci anket: kromě ankety k rozhovorům přináší Host i blok vzpomínek na literárního vědce Zdeňka Kožmína, který zemřel na podzim – zde samozřejmě nemohou chybět drobné vzpomínky, od nichž už je k anketě jen malý krůček. Host má i své další pravidelné rubriky – ty smysluplné (fotografie, tentokrát Břetislava Svozila), méně pochopitelné (pohledy na obskurní životopis „profesionálního hlasatele ateismu“ s recenzí) i ty, na něž redakci již tradičně nezbývá dost sil, a tak je zřejmě vůbec nerediguje (recenze). Světová literatura tentokrát představuje Neapol – a my už se těšíme na dalšího Hosta, snad bude mít zase přílohu, kdyby to v hlavní části periodika opět trochu „nevyšlo“.
Marta Ljubková
Francie
Lire 5/2008
Filosofie a sex se jmenuje tematická příloha květnového čísla francouzského literárního časopisu Lire. Vymezený prostor věnuje nejen sexualitě jako tématu filosofických pojednání, ale zabývá se také osobním vztahem filosofů k ní a lásce obecně. Stojí za to zamyslet se, zda sexualita patří k důstojným otázkám filosofického bádání, a podobně je třeba ujasnit si, odkdy o ní filosofové otevřeně hovoří. Námět se dá pojednat jak výčtem významných osobností s podrobnostmi o jejich preferencích, tak pokusem o definování hlavních kategorií přístupu k sexualitě. Časopis nabízí obojí a zprostředkovává tak poměrně vyčerpávající informace o osobnostech nejnáruživějších i nejumírněnějších, s choutkami zcela banálními i zvláštními a nečekanými. Vytváří si pro klasifikaci škatulky jako láska sokratovská či platonická, vypočítává známé postavy se sklonem k exhibicionismu i ty, které před honbou za povrchním potěšením těla dávají přednost studiu a přemýšlení. Vyjmenovává možné objekty sexuality (za slečnami, kurtizánami, sličnými eféby a často vlastními žáky a žákyněmi, následuje obliba v sebeukájení, další kapitolkou je pak láska k Bohu a racionálnímu uvažování). Fakta a pokusy o utřídění zvolené tematiky doplňují drobnosti: například výčet těch, pro které je sexualita něčím zavrženíhodným, zbytečným či pohoršujícím, zpestřuje zmínka o snaze rodiny jistého velikána uchránit ho před posláním učence právě tím, že ho předhodila svodům lehké krásky.
Jovanka Šotolová
Michael Kirwan
René Girard – uvedení do díla
Přeložil Jiří Kučera
Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, 155 s.
Kniha teologa Michaela Kirwana věnovaná francouzsko-americkému kulturnímu kritikovi se zabývá ve světle Girardovy mimetické teorie především náboženskou stránkou jeho díla. Toto zúžení má své přednosti i úskalí. Teorie mimetické touhy i mechanismus obětního beránka se přímo nabízejí ke srovnání s dílem Giorgia Agambena Homo sacer, protože i zde je analyzováno násilí. O to víc se však Kirwan věnuje myšlenkovým zdrojům Girardova díla i jeho religiózní dimenzi, zejména základní premise o bytostné spojitosti násilí a náboženství. Tato spojitost je popřena v Girardově, respektive Nietzschově dichotomii Dionýsos versus Ukřižovaný, jež některými rysy koresponduje s jinou Girardovou dichotomií „lži romantismu“ a „pravdy románu“. V době dominance znakové autonomie literárního textu je aktuální metoda, jíž Girard vzájemně konfrontuje/propojuje společenskou realitu a literární jazyk. Ještě aktuálnější je však způsob, jímž zbavuje křesťanství nánosů osvícenských či na osvícenství navazujících interpretací. Ve zdůraznění jedné důležité stránky Girardova díla, totiž v demaskování falešné afirmace lidství jako „lži romantismu“, je Kirwanova interpretace Giradovy verze Ukřižovaného podnětná.
Michal Janata
Třetí kultura
Editor John Brockman
Přeložili Anton Markoš, Libor Novák
Academia 2008, 429 s.
Brockmanův sborník Třetí kultura nese podtitul Za hranice vědecké revoluce, což v podstatě vystihuje obsah většiny příspěvků. Ať už jde o téma evoluce, kosmologie, mozku/vědomí nebo umělé inteligence, texty se snaží popsat „celkový obraz“ příslušného oboru a co z něj vyplývá dalšího pro naše porozumění světu. Často jde o záměrně subjektivní pohledy. Do sborníku přispělo 23 předních popularizátorů, es současné vědecké publicistiky, například Gould, Dawkins, Minsky, Dennett, Penrose, Kauffman, Pinker, Smolin či Hillis. Od většiny z nich vyšly v češtině i samostatné tituly, kde své myšlenky představují podrobněji, tady se jedná spíše o rámcová shrnutí. Autoři zastávají často protikladné postoje, takže dojde k hádkám o sobecký gen, přerušované rovnováhy, memy, vědomí, Gaiu, řád a chaos, superstruny... Aby editor tento moment konfrontace zvýraznil, doplnil jednotlivé příspěvky i vyjádřeními „oponentů“, ta jsou však bohužel občas odbytá. Mnohdy jemné spory taktéž ocení spíše čtenář, který je s těmito tématy obeznámen už předem. Autoři samozřejmě umějí psát, vždyť jde v určitém ohledu o mediální hvězdy (takže na druhé straně tu najdeme mnohdy spíše o mediálně vděčná témata než o vědecký mainstream). Překlad je kvalitní, české vydání mělo několik odborných recenzentů.
Pavel Houser
Hannah Arendtová
Vita activa neboli O činném životě
Přeložil Václav Němec
Oikoymenh 2007, 431 s.
Významná německo-americká filosofka se ve své knize zabývá poměrem života aktivního a kontemplativního. Jde jí zejména o analýzu práce, zhotovování a obecně jednání, kam vhodně zahrnuje i to, kdy druhému odpouštíme a přitom proměňujeme svou mysl (analýza Ježíšova působení). Probírá všechny významné autory, kteří se zabývali výzkumem práce a osvobozováním člověka od práce, vidí zcela jasně utopismus marxismu, který se načas stal opiem lidstva. Aktivní život vrcholí novověkem a na něj navazující moderní dobou, rozvojem kapitalismu; filosofka bez zastírání líčí i odcizení a nárůst nihilismu přicházejícího s novou dobou, kdy se vyrábějící a zhotovující člověk (homo faber) odcizuje přírodě, kterou dobývá. Jasně vidí descartovskou příčinu tohoto stavu, kdy se jediná pravda nachází v sebejistotě pochybujícího subjektu, jež se oděla do ideálu čistě matematického poznání. Reálný svět byl převeden na logické a matematické vztahy, a tak náš konkrétní smyslový svět vlastně zmizel. Původní kontemplace pravdy byla zcela vyloučena ve prospěch rozvoje přírodních věd a techniky. Arendtová naznačuje, že k našemu životu je třeba zohlednit i autentickou zkušenost myšlení, která se projevuje u vskutku rozjímajících myslitelů: ti jsou schopni nazřít budoucnost člověka.
Jiří Olšovský
Julia Lovellová
Velká čínská zeď – vzestupy a pády čínské říše
Přeložila Jan Žlábková
Pavel Dobrovský-Beta 2007, 328 s.
Velkolepé pojednání o Velké čínské zdi zahrnuje nejenom otázky samotné stavby, ale zamýšlí se také nad Čínou jako nad fenoménem. Proto se zde mimo kapitoly věnované historii Velké čínské zdi objevují i ty, které se dotýkají čínského komunistického režimu, situace v Tibetu a dodržování či spíše nedodržování lidských práv. Odlehčená jazyková stylizace činí i z historických pasáží zajímavou četbu, avšak neuráží čtenáře vtíravým zjednodušováním. Na pozadí střídání čínských dynastií se dozvídáme, jak odlišně od Západu vnímali Velkou čínskou zeď samotní Číňané, jak se proměňovala její symbolika v běhu staletí a hlavně co znamená tento symbol na počátku století jednadvacátého. Stinné stránky současné situace v Číně jsou v knize bez obalu otevřeny; svoboda projevu, cenzura internetu. Končí se příznačně otázkou, nakolik ovlivní západní svět doba, kdy se čínský nacionalismus stane klíčovou geopolitickou silou ve světě. Rozsáhlé dodatky a mapy jen završují kvalitní zpracování historie zásadní světové velmoci.
Zuzana Malá